Othello

Kursk se topí v očividně xkrát přestříhávaném postprodukčním pekle, kde není čas prakticky na nic, takže role postav jsou buď melodramatické, expoziční nebo prostředníky spravedlivého lidového hněvu, aniž bychom z nich měli možnost líznout si něčeho opravdového. Zejména sekvence s kvokajícími manželkami vyznívají až legračně ve snaze propašovat do celého příběhu nějak ženské postavy, které se postupně v oněch všech svých třech scénách nedozví, co se stalo s jejich manželi. Dle filmových fotek ze scén, které ve filmu vůbec nejsou (viz galerie), ale nejspíše jejich vzájemnému vztahu a následné zoufalé nemožnosti konání byl přikládán daleko větší význam. Jedna věc je ale na Kursku poměrně unikátní. Sledujeme totiž hrdiny, jež se ocitli v situaci známé z mnoha jiných snímků, z nichž jsme zvyklí na to, že ji překonají ve jménu šťastného konce a naší odměny za napínání. Scény z vnitřku ponorky mají úplně stejný charakter a vývoj jako všechny ostatní scény tohoto typu, akorát od začátku víme, že to nedopadne dobře a všichni zemřou. Přesto zažíváme stejné situace, velké oběti a neokázalá hrdinství, jež by v případě dobrého konce zdůraznily jejich důležitost v zachování charakteru protagonistů. Ovšem pocit, když zadržujete dech v podvodních sekvencích s hrdinou, který se snaží vytáhnout nad hladinu kamaráda v bezvědomí, ačkoli víte, že mají stejně akorát pár hodin života, vlastně nebudí toliko napětí, jako poučení o síle sebezachování tváří v tvář blízkému a naprostému konci. Sebezachování o kterém se nikdy nikdo nedozví, ale které dává existenci smysl do její poslední chvíle.

Moje přirozená citová obrana vůči roztomile ošklivým breburdám se srandovními hlasovými projevy překonána nebyla, takže jsem tam pořád viděl toho beznohého mládežníka navlečeného v kostýmu. A to, že si z toho Williams v zásadě udělal operu a ty vzletný smyčce po celou dobu ani na minutu nezmlknou, tomu vůbec nepomáhá. V místech, kdy z toho vysvítá to pravé a nezapomenutelné klučičí dobrodružství, to ale pořád funguje dobře a dospělé instituce, jak je znázorňuje film vizuálně, vnímám stále naprosto stejně. Jen je škoda, že místo toho, aby v pozadí více probublávalo ono předměstské prostředí plné rozložených rodin, junk-foodů, rozbitých hraček a dětí bez dozoru, film veškerou pozornost upírá k nevinnosti protagonistů, zrcadlících se v olbřímích panenských očích přátelského a neškodného mimozemšťana.

Pitomé sociální porno (chudá single matka, státní správa, uprchlice, drogy, homosexualita), které sbírá scénáristický berličky jak Pokémony. Babetida Sajdo je redukovaná na pouhý nosič útrpných výrazů, lidi se náhodně potkávaj, jako by celej Island měl na šířku padesát metrů a pořád se kolem potuluje blonďatej fracek, který rozdává trefné příměry na počkání. "A kdo rozhoduje, že ty kočky mají žít v klecích?" Bože!

Třetí série definitivě potvrzuje, že za podobu nepřekonatelné série první nemůže zdaleka samotný Pizzolatto, ale hlavně Cary Fukunaga, jež ji celou urežíroval. Scénář se tentokrát samosebou snaží brnkat na podobné struny - proměna policejní práce v průběhu doby, úpadek amerického venkova, zkorumpované rodinné klany v pozadí či neschopnost být zároveň plnohodnotným člověkem a plnohodnotným detektivem. Nicméně tentokrát to nevyšlo snad na všech úrovních a nejvíce je na vině mdlá, nudná režie, která valnou většinu záběrů točí v polocelcích, ve kterých se spolu většinou staticky baví dvě postavy, které nijak neinteragují s okolím. Téměř vše, co po nás seriál chce, abychom věděli, nám musí vyloženě říct, odmítá pracovat s obrazy. Co se týče samotného scénáře, jedná se o prvotřídní Pizzolattův trolling, kdy detektivní práci sleduje v třech obdobích, kdy v prvním se ústřední detektiv zamiluje do učitelky, ve druhé spolu řeší manželskou krizi a ve třetím, již bez ženy, trpí senilitou. Jestli si říkáte, zdali zrovna tohle nejsou od počátku detektivních příběhů ty nejhorší situace, které může divák, jež si pustil seriál o vyšetřování zločinů, zažít, tak bingo. Vztahové peripetie jsou ještě ošperkované naprostou neschopností postav spolu mluvit a dostávat alespoň trochu smysluplné odpovědi na své otázky. Poslední díl je pak skutečně vrcholem flustrace, kdy musíme sledovat, jak hrdinova manželka se pořád dokola na něco ptá a on jí na to ani jednou nedá žádnou smysluplnou responsi. Trvá to nekonečně dlouho a celou dobu sledujeme jenom jejich zaostřené tváře. A co se týče případu? Vlastně žádný ve výsledku není. Jak totiž říkám, ten scénář je prostě trolling. Dokážu si představit, že se schopnějším a jediným režisérem, by Pizzolattova vize mohla zasáhnou správná místa, ale takto, pokud ji nikdo nedokže představit v nějakém vizuálním kontextu, je to jen nabubřelá nuda k posrání. Spousta kritiků třetí sérii chválí, že oproti rozdivočelé a nihilistické sérii první konečně True Detective dospěl. Je to pravda, dospěl. A jako všechno, co je označováno většinou za dospělé, je to zaprdlé, nudné a neinspirativní.

"Likewise." Jeden z hlavních důvodů, který doposud v Zahlerových filmech dopomáhal k vytvoření si blízkého vztahu k protagonistům, byl jejich boj s absolutním, bezpodmínečným zlem. Jinak tomu není ani zde a proto bylo třeba být od počátku obezřetnější, protože zde se poprvé rozhodl vyjadřovat se za hranice filmového média a komentovat současný stav společnosti. V kontextu fiktivního boje proti zlu se totiž pak vlastní pravda pochopitelně dokazuje lépe žejo. A úvodní dialogy skutečně zaváněly průšvihem v tom jak papírově vyjadřovaly nějakou pozici. Mimochodem starší herci za zenitem by měli mít zakázáno v současných filmech používat věty, obsahující slovo "nowadays". Děkuji. I tentokrát však předlouhá expozice, minimalizace formálních zkratek a důrazu na detaily pomohla Zahlerovi k dechberoucí druhé polovině filmu, kde téměř každý výstřel je nečekaný, každý úder neskutečně bolí a všichni zde plní své záruky. Zejména záporáci. Náraz střely v tichém a pomalém prostoru, v němž se topí každá scéna, pak vyloženě proniká i do bezpečné divácké zóny a představuje tak jedinečný fyzický zážitek, který je dneska už tak vzácný. A za to je třeba mít Zahlera rád. Jakkoli bych nechtěl být v jeho filmu ženskou postavou. To co on, si vůči nim dovolí skutečně málokdo.

Colin Firth a liškou ryšavou Annette Bening by ten film bez problému uhnali i bez asistence náročných kostýmních a výpravných scén. Ale ty zase na druhou stranu po celou dobu příjemně bezslovně budovaly iluzi buržoazní vyprázdněnosti, kdy jedinou kratochvílí mezi znuděnou nižší šlechtou je únavné šilhání po prcu, které je ještě třeba v rámci komplikované společenské etikety nuceno řešit jako LARP. Iluzi světa letních sídel, zámečků, zahrad a banketů ovládá Valmont perfektně a proto v něm funguje ta žádaná frivolnost. Od prvního záběru mi kručelo v gillotině jako nikdy.

Po festovní fetovačce v předchozím Groeningenovo filmu Belgica zkrátka musel přijít provinilý detox. A ten není nikdy dobrej, není cool a hlavně není nikdy zábavnej či naplňující. Beautiful Boy má ze své předlohy zajímavé a netypické východisko, kdy zaznamenává pád na drogové dno inteligentního dospívajícího, pocházejícího z liberální, zajištěné, bezproblémové a moderní rodiny. Bezvýchodná situace jeho chápavého otce, snažícího se o všechny možné cesty pozitivní podpory pro něj neuchopitelného problému je zásadní nadstavbou nad ostatními protidrogovými filmy. I v tomto je ale problém, protože film zkrátka postrádá hranu, dokonce jakoby si důsledně hlídal, aby ji neměl. Chybí mu reálná bolest, potřebný naturalismus a špína. Z toho vyplývá i největší problém, tedy to, že díky neustálému propojování linií otce a syna, kteří se ale sami sebe nedokáží pochopit, film postrádá vlastní jazyk a tedy se rozhodne, ať za něj mluví díla jiná. Proto na sebe neustále lepí výrazné písně (od Nirvany přes Sigur Rós, Zolu Jesus až po Bikini Kill) a když má sám mluvit, nechá za sebe mluvit báseň od Bukowského.

Úplně to samý jako Aronofského Mother, takže velká zábava a v pořádku. Kdyby to nikoho nenasralo, byl bych smutný. Škoda akorát, že to barevný ladění a fetiš vysokofrekvenčních kamer způsobuje, že to postupy a hlavně barvami vypadá jako každý druhý současný videoklip. Song bohužel v zásadě bez nápadů.

Ani nevím, která intepretace je lepší. Jestli ta, kde je Prot mimozemšťan z pokročilé civilizace, jehož koníčkem je jezdit vesmírem machrovat na méně vyvinuté bytosti. Nebo ta, že je to skutečně člověk, který přezíravě tahá za fusekli své okolí a skrze to, že zná všechny jménem, oznámí přílet modrého ptáka na zahradu a v planetáriu vytvoří věrohodnou simulaci cizí hvězdné soustavy donutí skeptického psychiatra, aby se víc věnoval rodině. Největší sci-fi je každopádně rozpočet 68 mega za film, odehrávající se ve třech místnostech a na jedné zahradě, jehož pointou je důležitost měšťácké rodinné pospolitosti tvář v tvář vyššímu vědění. Ale možná to je natolik podvratné, že tím film sám naznačuje jak si je vědom toho, že neustále komunikuje v povýšených gestech a jednoduchých mottech se kterými se nejlépe ztotožní patnáctiletí filozofové, matky na čtvrté mateřské (rozhodně ne dovolené) a lidi, co mají po silném zážitku s halucinogeny pocit, jak to všechno prokoukli. Tak jako tak nic nepopisuje mé dojmy z celé podívané jako tato krátká povídka: ___________ "Žil jeden stařec. Byl to takový mudrc. Ráno vstal a protože neměl dohromady co na práci, vyšel ven na procházku a vtipně glosoval svět kolem sebe. S chápavou ironií se usmíval lidským slabůstkám, jemným humorem poukazoval na drobné nešvary a nepravosti. Rozmlouval s kýmkoliv - od kopáčů přes prodavačky, dělníky až po úředníky a manažery; ti všichni ho dobře znali. .......Není divu, že se jednou lidé smluvili a toho dědka umlátili k smrti."

Vlastně velmi zdařilý kus na poli terapeutické underdog story, který ji propojuje s tolik aktuální krizí stárnoucích mužů, ztrácejících své místo v novém světě už jen z důvodu, že se dokáží identifikovat pouze se vzory starého světa. Synchronizovaný tanec pak má být tím prostředkem, který ačkoli by jim měl ubrat na jejich mužské hrdosti, tak naopak jim pomůže restartovat vnímání sebe samotných a dovolit jim opět pozvednout hlavu. Koneckonců Gilles Lellouche se spíše než jako režisér aproboval v hereckých rolích gangsterů nebo gritty poldů, takže s nástrahami blížící se padesátky se nejspíše taky tímto filmem vyrovnává. Na rozdíl od většiny zámořských komedií má Le Grand Bain dvě velké výhody. První je, že Lellouche s kameramanem Tangym mají cit na obrazy, situace a práci s prostorem a proto je film formálně o dost dál, než většina jeho žánrových souputníků. Druhá je nepříjemně věrně zahraný stárnoucí muž, naprosto vyčerpaný dvouletou depresí, kterého ztvárnil Mathieu Amalric. Ta nekonečná únava, nechuť, prázdnota, ambivalence, lenost i ty krátkodobé manické pocity radosti či vzchopení se, to všechno se ukrývá v tom jeho až děsivě zničeném pohledu. Tak a teď, proč to vlastně není dobrý film. Ve výsledku totiž odhalí, že vlastně jeho myšlenkou není dopřát postavám nový životní cíl a postavit je zpátky na nohy. Jeho pointou totiž je, že zdrojem neštěstí a úskalí protagonistů je vlastně to, že se do poslední chvíle odmítali přizpůsobit systému (jež film sám doposud kritizuje) a vlastně jejich vykoupení vychází z toho, že onen systém se rozhodli nakonec vzít na milost. Jenomže kruh do díry na čtverec nedáš kapiš? A pokud ten kruh tomu čtverci přizpůsobit dokážeš, tak kde potom v tom přizpůsobování chceš skončit žejo?