Othello

V době premiéry jsem na Tintina vyrazil, protože jeho ukázky dost připomínaly tehdejší trailer na videohru Uncharted 3, u kterého jsem si slintal na triko a kterou jsem doteď nehrál (protože PC master race). Po deseti letech jde do kin konečně odkládaná filmová adaptace této videohry,  u jejíhož traileru jsem usnul, zato jsem si ale připomněl, jak skvěle takhle kooperace mezi Peterem Jacksonem a Spielbergem pořád kope. The Adventures of Tintin je animák s úžasnou plastičností, skvělou prací se světlem (dozoroval Kamiński), barevnými kontrasty a hlavně neuvěřitelnou choreografií akčních sekvencí. Když se to pak spojí s oblíbenou retro stylizací "Evropa 20. - 50. let", je Tintin chodným společníkem v poličce dobrodružných sérií od Indiana Jonese až po herní adventury typu Broken Sword či Lost Horizon.

U Scotta Pilgrima jsem to považoval za součást hry, u Baby Drivera jsem na to nedokázal ukázat prstem a u Last Night in Soho mě to začalo vyloženě lézt na nervy. Je to ta muzikálová scéničnost prosáklá studiovými světly, jejichž umělost akceleruje vysokofrejmová digitální kamera. Pokud to dosud fungovalo v předchozích Wrightových snímcích, bylo to kvůli tomu, že to tak trochu muzikály vlastně byly, jenomže Last Night má celou svojí zápletku postavenou na snaze vyvolat ducha doby Swingin' London a v tomto případě můžete mít plný garderóby dobových šatů a tuny dobových rekvizit rozházených po studiu, nicméně to je stále naprosto očividná hra na pláč. Logicky pak co funguje, je jedna skvělá taneční sekvence a úžasná Thomasin McKenzie, co nefunguje je ééé no zbytek filmu. A Matt Smith neumí šlukovat. Oceňuji velmi originální vyústění, že hlavním monstrem je ve skutečnosti patriarchát, které jsem v žánrových filmech jen loni viděl šestkrát.

Námět je naprosto k sežrání. Bohužel jsem se, s ohledem na něj, těšil na daleko cyničtější hru a když se mi jí nedostávalo, tak jsem holt začal sledovat jak zmateně a neobratně je to natočený.

Na radu záhadné francouzské rodinné organizace se vydají zabijáci Mossadu za svým cílem, vůdcem palestinského hnutí Černé září, do Londýna. Tam však atentát překazí utajení agenti CIA, kteří onoho vůdce střeží výměnou, za to, že nebude útočit na americké diplomaty. Ještě ten večer jednoho ze zabijáků oddělá holandská nájemná vražedkyně, najatá zřejmě Frontou za osvobození Palestiny. Bože, já ty sedmdesátky miluju! Munich je pro mě (stejně jako Saving Private Ryan či Schindler's List) ideálním motivem, na kterém se může vyřádit Spielbergovská choreografie s Kaminskiho experimentováním. Vysokým počtem scén a jejich detailní stavbou zde vytváří pohled na Evropu prodchanou agenty, kteří se scházejí v restauracích, tržištích a barech, kde každý člověk má svůj účel a stojí na nějaké straně. I díky tomuto zjednodušování a estetické stylizaci je Munich prvotřídní špionážní žánrovkou (tým špionů je jak z nějaké hry), kde je téměř každá sekvence pečlivě vysoustružená a má svůj vizuální atribut. Riziko sentimentální demence je zde zkondenzován akorát do jedné scény, ve které zpocený Eric Bana souloží s terorismem (v kině bych se fakt styděl), zbytek je stále Spielberg plný energie a nápadů. Vzhledem k tomu jakým způsobem film vypadá a vypráví, tak ze všeho nejvíc stejně vytváří iluzi toho, že svět byl nejzajímavější, když byl nejnebezpečnější.

Pohled na banalitu stáří, která ukrývá vzpomínky na jedny z největších dějin. První a nejlepší část je vlastně dokumentární variace na Sokurovův Tělec. Nemohoucí Gorbačov ve své potemnělé vile vzpomíná na manželku i rané mládí, zatímco my za každým rohem vidíme vyklánět se kosu. Venku je zima a chodítko se zaráží o práh. Část prostřední je flustrující snahou Manskije využít poslední možnosti dozvědět se více o politickém pozadí Glasnosti, Perestrojky, vojenského puče a předání moci Jelcinovi, jenomže Gorbačov mluví dvouznačně, ve floskulích, odráží se k banálním historkám z natáčení, přičemž se nedá stoprocentně určit, zdali z něj mluví senilita či vědomě mlží ve strachu, že by ho ještě před smrtí mohly dohnat dějiny. Nejvíce v tomto případě připomíná dementního dědečka, který na rodinné návštěvě schoval vnukovi mobil, který teď všichni hledají, přičemž on se usmívá jakou to udělal legraci, jakkoli již sám neví, kam ho ukryl. Manskij je nejlepší, když čistě pozoruje dění a nechává diváka, aby si z něj utvářel souvislosti (Truba) než když vstupuje do dění a pokládá vágní otázky (Svideteli Putina). Gorbačov. Ráj je pak zejména zajímavá studie blízkosti smrti. Jako politický komentář asi zklame většinu lidí.

Strašení v ikeáckém katalogu a tím nemyslím narážku na zemi vzniku, nýbrž na hloubku postav a stavbu scény. Samotné strašení není trapné, ale všechno jste již viděli a jedinou motivaci, kterou vidím za tím, že se Danielsson s Mellanderem do takto ošoupaného tématu pustili, je, aby ukázali, že na to technicky mají a šáhnul po nich Netflix nebo někdo podobný a oni se mohli podívat do světa. Pokud ovšem hodně hladovíte po post-Insidious hororech a užíváte si náhlé uječené lekačky, tak byste měli vyhledat odbornou pomoc.

Co mají společného desetileté dítě, mentálně hendikepovaný jedinec a obyvatel bývalého východního bloku? V rámci hollywoodské scénáristiky téměř všechno. Jsou to totiž oblíbené scénáristické berličky, když film potřebuje proniknout skrze nějaký rigidní systém prostřednictvím roztomile naivních postaviček, které nám s dobráckou ironií vysvětlují krásu v maličkostech, nesmyslnost řádů a omezení nebo nějakýho podobnýho Duška. Terminal měl potenciál zařadit se do mnou oblíbených snímků, které vytvářejí z rozlehlých staveb chaotické a autonomní organismy (Die Hard 2, Kontroll, Subway, Delicatessen) plné podivínských postav, zapomenutých místností a tajných chodeb, kde má každý svůj záhadný účel. To by ale primárním úkolem filmu nesměla být snaha navrátit do letištních terminálů cestující, kteří zmizeli ze strachu po 11. září. Není to jediný film s podobným účelem (viz Up in the Air), nicméně tím, že se snaží polidštit drakonická kontrolní opatření na amerických letištích se prostě dostává do scénáristických uliček, ze kterých se nevytočíte. Představa, že si kdykoli za posledních 20 let někdo na newyorském letišti udělá z jednoho jeho křídla bejvák, postaví si vlastní fontánu, všichni pracovníci tamních obchodů na něj mrkají na pozdrav a starší imigrační úředník do toho říká mladšímu imigračnímu úředníkovi, že by se od východoevropského imigranta mohl naučit trochy lidskosti, je vycucaná z prstu týmem lidí, kteří očividně již nemají příliš velký kontakt s realitou, ale mají pocit, že by o ní měli poučovat. Scénu, kde hlavní hrdina přes noc z nějakého záchvatu spontaneity udělá kus dřevěného obložení a dostane tak práci jako dělník, získává moji cenu scénáristické krvácející prdele.

Jde vidět, že jakmile se Spielberg zbaví závaží těžkého tématu, ke kterému se obvykle musí dostatečně uctivě vyjádřit, značně se mu povolí sedinka a začne se konečně naplno věnovat parametrům skrze které se víceméně proslavil, tedy choreografii, scénografii a rytmizaci děje. Z každé scény tohohle filmu jde cítit to uvolnění a vnitřní klid, přičemž se do ní přirozeně vpisují letité zkušenosti Kaminského se Spielbergem, takže kdejaký záběr, který tady proběhne tak nějak mimochodem, by většina tvůrců nedala dohromady za celý život, případně by kolem něj vystavěla film.

Někde na netu jsem viděl rip tohohle filmu s portugalským dabingem a začínám mít pocit, že je tam takto vypuštěný schválně, protože tohle je tak neuvěřitelná telenovela, až jsem se sám před sebou při sledování styděl. Šlo to až tak daleko, že jsem kontroloval, zdali mám puštěný správný film a při jedné scéně (návštěva Artura s kyticí růží a smyčci v pozadí) jsem se zatajeným dechem čekal, kdy se ta scéna shodí jako sen nebo naivní představa protagonistky. Od poloviny filmu mi udržovala pozornost akorát nenávist k němu a má pověstná škodolibost. Jsem ale vítěz já, když se chichotám dvěma hodinám příšerně nasvícených mid-shotů, kterým chybí už akorát Petr Rychlý v doktorském plášti, nebo tvůrci, kterým bylo očividně všechno úplně jedno, ztratili cit pro tu nejzákladnější filmovou řeč a přesto s tím vesele objíždějí prestižní festivaly. Fakt se zastřelte.

Kdo měl někdy tu čest, musí uznat, jak tomu filmu se daří být stejně nesnesitelným jako libovolný "otec v domácnosti kolem čtyřicítky" (TM). Spoustu těch záběrů najdete na zdech reklamek, spoustu těch pronikavých one-linerů budou mít napsaných ve svých moleskinech lidi, co chodí do kina Přítomnost a na budoucnost se dívají optimisticky kvůli výsledkům studentských anket. Nesnesitelně gentrifikovaný film, terapeuticky pracující s ohranou premisou "řešení v jednoduchosti a bezprostřednosti dětské optiky". Inu jak to bývá, když děti píše dospělák.