Othello

Z plethory polských filmů o zločinech a nepravostech komunismu to sice pořád vyčnívá díky netypické práci s řazením scén a věrohodně zešedlou normalizační atmosférou, nicméně Matuszyńskiho debut byl film který jsem si ihned po dokoukání vrazil do své top10, což je laťka, se kterou jeho druhý film nesdílí ani směrovací číslo. Poslední rodina byla fantastická mimo jiné díky naprosto unikátnímu a radikálnímu úhlu pojetí životopisného snímku, plného nejednoznačných a komplexních postav. Nezanechat stopy je typická binární filmařina s jednoduchými emocemi, kde proti sobě stojí hezcí a oškliví lidé

Miliusův Conan the Barbarian pro současnost. Tedy hrdá barbarská sekaná, která se nad sebe nepovyšuje nějakou subverzí či poučeností, naopak se rochní ve své bájeslovné naivitě a tedy vytváří vnitřní svět, který spolehlivě funguje ve vytyčených hranicích. Když se do něj vnoříte, je to prvotřídní zážitek. Je zajímavý a potěšující sledovat po deseti letech ten opatrný návrat ambiciozních formalistických blockbusterů, vzorujícím meta-čtení (dále viz Reevesův Batman či Villeneuova Dune) zpátky do kin poté, co byly na nějakou dobu naprosto vyhubený. Z toho období je dobré připomenout například Immortals, které mají s Northmanem hodně společného (zaznamenávají přesně ten mezistupeň, kdy jsou události na pomezí skutečnosti a mýtu a navzájem se ovlivňují) a jejich nepochopení a neúspěch uzavřeli de facto kariéru Tarsema Singha.

Je úplně jedno zdali se jedná o první české filmové sci-fi či je-li to důležitý zástupce československého šedesátkového naivního futurismu, když je to tak mizerně napsaný, bolestivě nevtipný a v hlavní roli se motá zmatený Kopecký, kterému ta role neurotického pitomého prospěcháře bolestivě nesedí a musí ze sebe tahat bez kontextu věty jako "Jsem zamilovaná medúza!" Nejlepší vtip je, když v utopické budoucnosti, kde mají doposud všichni dokonalé kontury, pevné rysy a pohledy do dáli, stojí najednou u baru Menšík. Ten den byl Stierlitz prozrazení blíže než kdykoli předtím.

Můj třetí pokus přijmout Farhadiho a dopadlo to úplně stejně jako předchozí dva. Hrdina mi velmi připomíná filmy Rumunské nové vlny, se kterými mám také problém, že jsou to teze, kterým film jen slouží. Celý pak neskýtá žádnou radost ze sledování, v průběhu něj se jenom nezajímavě a mechanicky vrší situace, které onu výslednou tezi mají podpořit. A proto, aby vyústění bylo opravdu co nejvíce čitelné, tak si musí pomáhat občas velmi krkolomnými situacemi a hodně zabedněnými postavami. Ve výsledku po dokoukání Hrdiny si budete přikyvovat se spoludiváky, v čem tenhle film má pravdu, ale nebudete se vůbec bavit o tom filmu, nýbrž jen o oné myšlence, jakoby to byl článek v časopise či kniha. A tak by podle mě diskuze po filmu vypadat neměla.

Ani u třetího Larraínova filmu, který jsem viděl, nedokážu úplně pojmout proč si režisér vybírá témata, která si vybírá, proč je chápe tímto způsobem a proč akcentuje určité věci navzdory jiným. Díky tomu přináší pro mě i napotřetí velmi nepředvídatelný zážitek. Je to skutečně horor, kde onu hrůzu zastupuje zřídkakdy viděné zlo, které však se tak může jevit zlem jen z pozice neurotické a manické Diany, jejíž optikou sledujeme takřka celý film, ačkoli do ní prakticky nelze proniknout. Greenwoodova hudba, nepohodlný střih, fantastická dobová kamera a soustředěné herecké výkony prakticky všech zúčastněných (Timothy Spall stojí, dívá se dopředu a vám je fyzicky nevolno) zakrývají možná skutečnost, že ten film je svojí podstatou vlastně banální. Ale ono který horor není.

Ta vizuální kreativita je tady úžasná. Záběr skrze rozhořívající se papír, záběr skrze rozstřelenou televizi, oddalující se kamera od rozsvíceného okna, za nímž telefonující Everett znuděně odstřeluje chodící mrtvoly či ten pohled na planetu Zemi a měsíc, kde se následně ukáže, že ona Země je náhrobní dekorací, měsíc odrazem ve vodě a na to vše dohlíží miniatura Böcklinova Ostrova mrtvých. Dellamorte zpočátku klame, že je to taková roztomilá postmoderní blbůstka, aby v druhé polovině překvapil tím, že je to vlastně mindfuck flick, kde bylo třeba hlídat doposud každý záběr. Mnoho z kouzla a pro někoho asi i nedostatků (třeba ta grotesknost postav a teatrálnost některých výkonů a sekvencí) imo vyplývá z té rozsáhlé koprodukce, kde se mluvilo pěti jazyky.

Nahlas se to směje Babadookovi, VVitch a Hereditary, že jsou to nafrněný nudy a pak nás nechá dvě třetiny filmu sledovat close-upy nezajímavých lidí řešící rodinný vztahy. Působí to povětšinou jako XXX-parody, protože film působí strašně levně (jakoby nebyly peníze ani na statisty u střední školy či v nemocnici) a herci vypadají jak pornoherci. A to nemyslím jako urážku - oni tak skutečně vypadají.

Po všech stránkách tak šílený průser, až z toho má člověk takovou tu sadistickou radost (podobný typ zážitku očekávám od Podskalského Revue na zakázku). Film který vznikl jako podpora družby a turismu mezi Jugoslávií a Prahou, takže se celý odehrává v ikonických oblastech obou destinací, plných srdnatých a ochotných místních. V určitých bodech buduje tu skvělou optimistickou atmosféru internacionalismu a otevřenosti budovatelských filmů, kterou se maskoval tehdejší útlak a útlum (akorát se zde nevyskytuje jakýkoli antagonista). Na letišti vedle sebe stojí Francouzi, Rusové, Arabové i černoši, z turistických autobusů ve Splitu se ozývá "It is beautiful, darling." a společnou řečí mezi lidmi a přísnými celníky je veselé hudební číslo. V tomhle čtení tomu jdu ale hodně naproti, protože jinak je to naprosto nekoherentní zmatek s neschopností vyjádřit se o kom nebo o čem vlastně ten film je.  Nemluvě o tom, že se zde přechází mezi několika podzápletkami i styly vyprávění v naprosto neexistující dramaturgii a příšernýma, příšernýma písničkama. PS: Bonusové body za to, že mladá (sic!) Zázvorková zde vypadá a hraje jako Klinger z Mashe a mladý Kopecký (sic!) je naprostý John Torturro své doby.

"Nemějte obav, tohle jsou ta nejsmradlavější morčata v Rakousku-Uhersku!" Je to špatně od začátku, protože obsažené Haškovy příběhy nemají dobrý filmový potenciál, takže se v nich často opakují stejné situace a každá trvá navíc ještě zbytečně dlouho. Na tohle vás bezpečně připraví naprosto zoufalá první povídka, která je celá o tom, jak několik lidí není schopných otevřít dveře na hajzl, aniž by to mělo jakoukoli vtipnou pointu. Že s materiálem bojuje samotný film je zřejmé již jen tím, že využívá prakticky veškeré vyprávěcí berličky a tím myslím, že je zde mimo jiné i overvoice a zároveň mimozáběrový text popisující děj. Pokud si z filmu něco zapamatujete, tak to bude reminiscence Caddyshacka, maniakální výkon Ludmily Píchové a celkem věrohodná snaha formálně se přizpůsobit předválečnému rámování a způsobu vyprávění. Tady je to nadhodnoceno jenom protože Werich, což je v Česku obecný problém, protože bodré lidové mudrlanství je místní civilizační choroba.

Je zajímavé sledovat, jak prostředí cirkusu, které je ze své podstaty extravagantní, uzavřené a tak trochu "západně dekadentní" se tu potkává s vědomím, že samotný cirkus je vlastně ideální volnočasová odměna dělnictvu, protože se jedná o zábavu bez jakýchkoli intelektuálních nároků a v tomto rámci se snaží ty dva světy ve filmu prolnout. No jako snaží, je tu zřejmé, že film slouží spíš jako pódium pro předvedení rozličných cirkusových čísel, které stále budí velký údiv (zejména tím, jak moc je možné nechat zdegenerovat zvířata). Lipský tady uvádí svojí režijní metodu postupné akcelerace děje až k surreálné maniakálnosti, přičemž je bizarní sledovat, jak se mu v tom motají mladý Kopecký, Kemr, Hlinomaz, Sovák, Hrušínský a v roli jedné z akrobatek dokonce Věra Čáslavská. František Filipovský s vlasama tu možná nevěda vytvořil předlohu pro J. Jonaha Jamesona.