Othello

Jakožto člověku bez identity, kterému se dokázalo hladce přizpůsobit prakticky jakémukoli ekonomickému, společenskému a kulturnímu systému, je Karel Gott je naprosto ideální předmět k dokumentárnímu zkoumání. Což samozřejmě ale nemůžeme očekávat od filmu, kde se v úvodním seznamu partnerů setkají (fakt nekecám) firma vyrábějící toaleťáky se společností Gott Agency a hlavní producentkou toho všeho je Gottova manželka. Která ještě celou působí, jakoby špatně hrála sama sebe. Ohňostroj banálnosti, který patrně slouží jako kickstart kariéry Charlotte Gottové a ohlazení zpěvákova odkazu. Každopádně dva plusy tenhle zážitek měl: 1) dost mě to nalákalo na Klusákovu knihu o Gottovi, 2) v noci se mi zdálo, že jsem ve vojenské nemocnici a primář se mě ptá, zdali podle mě má ještě cenu držet Miloše Zemana na přístrojích nebo ho odpojit a já jsem se po krátkém přemýšlení rozhodl, ať ho již odpojí, což jsem pak sledoval sklepním okýnkem. Jak, že to nesouvisí?!

3 důvody, proč jsem se královsky bavil, jakkoli zřejmě navzdory filmu. A přísahám, že jsem je měl v hlavě ještě předtím, než na mě ze závěrečných titulků vypadlo jméno Bély Tarra. 1) První třetina vypadá jako parodie na Turínského koně. Už ten první dialog, který nastane po víc než půl hodině: "Letos je lepší rok." "Čím myslíš, že to je?" "Traktor zní jinak."  2) Zbytek filmu vypadá jak parodie na Paddingtona 3) Celý tenhle kouzelně doslovný bizár je nasnímaný v opravdu překrásných obrazových kompozicích. Jakkoli se nabízí cynická poznámka, že není snad technicky ani možné vizuálně dojebat film, odehrávající se na podhůrské islandské ovčárně. Pokud se někde dozvím, že ten film je opravdu komedie, k čemuž jednoznačně navádí moment, kdy bratr jednoho z protagonistů tak nějak ze slušnosti zkousne, že k obědové tabuli přivedou nezletilého ovcodlaka, ale stejně mu to i další scénu nějak vrtá hlavou, tak půjdu na pět.

Stejné skloněné tváře jsem viděl v téměř všech ostatních filmech o genocidách, stejné hurónsky poloožralé agresory páchající zločiny též. Je to prokletý žánr, který se snaží upomínat na traumatickou historii, kterou však z úcty není ochoten zobrazit ve vší její příšernosti. Celá historická zkušenost se tak redukuje na detaily utrápených obličejů a neinventivních masových scén, což jsou bohužel postupy, vůči kterým se svědek osmého takového filmového přístupu k podobnému tématu, již byl schopen obrnit. Jako ostuda, neorientující se příliš v reáliích jugoslávské války jsem tady nabyl dojmu, že se někde v Jugoslávii otevřela díra do pekel a z ní vylezli zákonně zlí Srbové, jejichž první slova v kolíbce byla "klevetajte svoje neprijatelje, gledajte ih gonjene pred sobom i slušajte jadikovke njihovih žena" a nastala tak poměrně dost černobílá situace. Což moje zkušenosti s historií obecně mají tendence samozřejmě vyvracet.

Snaha zopakovat úspěch Kristiána angažováním toho samého hereckého ansáblu do služeb remaku osm let starého německého filmu z podobného prostředí. Tedy jasně zaměřený komerční produkt, který neplní nic víc než očekávání milovníků obsažených hvězd. Roztomilá Gollová, brunátný sympaťák Pištěk, elegantní Mandlová, ožralý Futurista a nezřízeně slizký Oldřich Nový, na jehož ulízané rapist techniky je doteď krátký jakýkoli showbyznys.

Na tahlenc zžírává podobenství jsem nikdy moc nebyl, zato ale mám obří slabost pro to novovlné obrušování archetypů české povahy skrze neherce. Ten zvláštní nepřirozený pocit ze sledování se dá přirovnat k pocitu při sledování děsivých hororů. Koneckonců kolik styčných bodů může mít film O slavnosti a hostech s kanibalistickou hostinou v Texas Chainsaw Massacre? Sošku za nejkouzelnější telecí motovidlo československé nové vlny získává Helena Pejšková. Přebírá od Hany Brejchové.

Pro někoho asi příliš akademický a odtažitý dokument, nicméně se obávám, že v případě Aalta - privilegovaného, stále uzavřenějšího a egocentrického architekta - by se těžko aplikovala tendenční metoda 'úspěchu navzdory'. Jakkoli se tam autorka snaží horko těžko vklínit role žen do jeho práce. Díky množství vynikajících dobových materiálů a útržků ze starých rozhovorů, které je doprovázejí, působí dokument překvapivě nenaplněně, melancholicky a fatálně. Pomáhá k tomu i vynikající (a veelmi povědomá, například znalcům Michaela Nymana) hudba Sanny Samlenkallio.

Argento. Hihihi. Cronenberg. Lol. Pocta giallu. Hoohoooho. Cyve je to totální Vidocq ve smyslu díla vizuálního excentrika, který je naprosto kompetentní v technických elementech, ale v zásadě vůbec neovládá co se mu vlastně pod těmi kamerovými nájezdy, vyjetými akčními scénami, simulovanými anamorfními čočkami a CGI gotickými blázinci děje. V poslední třetině se to tak urve ze řetězu, že je zaděláno na prvotřídní camp. Nečekal jsem, že by mohlo Wanovi ještě takhle zábavně šibnout.

Veeeelmi romantické pojetí japonského internačního tábora díky čemuž jsem několikrát během filmu regulérně pojal podezření, zdali se nejedná o horečnatý sen protagonisty. U Color Purple se poprvé dal vysledovat problém režisérovi hysterické uctivosti, když zobrazuje zásadní témata, což rozmělňuje zážitek ze sledování. Empire of the Sun představuje další jeho problém, totiž potřebu využít své režijní schopnosti k upozornění na traumatické momenty dějin, nicméně bez toho, aby traumatizoval diváka. Tenhle aspekt jeho osobnosti vychází z toho, že jako tvůrce na sebe bere za svá díla přehnanou odpovědnost, takže sice chce, abychom si byli vědomi zobrazovaného útlaku a utrpení, ale nechce nám je předkládat a namísto toho se snaží nasimulovat důležitost událostí obrovitostí toho filmu. A to se mu daří skutečně velkolepě. Ten nálet na letiště je naprosto dechberoucí.

Šílené široce rozkročený příběh, který poprvé odhaluje jednu ze Spielbergových slabin - pokud má pocit, že vypráví důležitý příběh, má strach, aby k němu byl dostatečně uctivý. Tím se často lapí do pasti přílišného sentimentu, zbytečně dlouhých jímavých scén a neschopnosti vypustit některé sekvence za účelem trochu ten film zkompaktnit. Zde navíc nepomáhá to, že každá scéna má jiné tempo a skladatel hudby Quincy Jones vůbec nezná míru, takže v naprosto nevhodných momentech se tam vzletně točí orchestr tří set nástrojů jak v ruskym budovatelskym filmu. Kdyby to skončilo bravurní (leč hodně teatrální) gospelovou vložkou, skrze kterou se v rámci jednoho prostoru propojí hned několik příběhů, jsem podstatně spokojenější, ale bohužel je to Spielberg, takže to nepůjde bez závěrečného loučení v Šedých přístavech. Dost mě ale překvapilo, jak je příběh tolerantní a trpělivý s postavou Dannyho Glovera, která zaslouží viset od své první scény.

Tyhle mamrdi jsou fakt všichni stejný. Dokumentární horor. Dvě místnosti jak od Greenewaye, matka jak od Andersona, Chaun jak od Chauna.