Othello

Sestavování chlapácké antalogie 'Hříchy našich otců' mě konečně postavilo na startovní čáru padesátileté existence tohoto monstrózního šovinisty, jež ve svém volném čase si porcuje kasína i játra v přestávkách mezi klácením čehokoli, co před ním přejde ulici a ve svém pracovním čase střílí nepřátele do zad, snídá smirnoff, létá první třídou a drží se zásady vohnout všechno, co je v černošský zemi bílý. Koloniální arogance z toho smrdí víc než kombinace tabáku a kolínské, jež jsou prakticky hmatatelné z každé interiérové scény a upřímně řečeno rozhodně zde nesdílím ani sentiment ohledně obsazení necharismatického hulvátského dřeva Conneryho v roli ústředního fešáka. Nicméně ta dobrodružná naivita spojená s okouzlující vyvolenou svobodou a zároveň pitomostí doby (ženské a etnické postavy zde mají mentalitu osmiletých dětí, mužské pak dvanáctiletých) pod kůži leze pořád.

Eeeeeemmm takhle pianino nezní. Ale fakt, vážně, to je jenom jedna z mnoha věcí, díky kterým filmu nevěříte ani, že to pečený kuře je pravý. Nevěříte, že všichni ti lidi s cigaretama skutečně kouřej, že ti inherentně rasističtí italoameričani takoví skutečně jsou, že to auto opravdu jezdí, ti chudí černoši jsou skutečně chudí a ti hloupí bohatí běloši skutečně těmi pokryteckými parchanty jak film ukazuje. Ano, to všechno jsou z největší části chyby režie, kde však nějakou míru empatie s prvním velkým dramatem režiséra, jehož dosavadní kariérní vrchol byl Jim Carrey, oplachující si zadek poté, kdy se jeho schizofrenní já samo znásilnilo umělákem. Poodkrejeme-li však oponu komiksových postaviček v čele s přehrávajícím Mortensenem a zastavíme se na scénáři, musí každému dojít, že Green Book neměl možnost stát se dobrým filmem již ve svém prapočátku. Pracuje totiž zištně s tématem nejen střetu zástupce utlačované menšiny s prostoduchým, ale v jádru dobráckým tvrdohlavcem, ale zároveň i do něj nešikovně převádí i současný střet starého, chlapáckého, jednoduchého světa se světem zdánlivě arogantních, změkčilých newyorským umělců, přičemž se snaží najít společnou cestu i jazyk skrze sledování prvního jmenovaného. Ten by sice vlastně jinak platil za onoho hloupějšího, zlejšího, jež musí dojít ponaučení, ale vzhledem k tomu, že jej zde sledujeme od počátku také skrze jeho příkladný vztah k rodině, tak se vlastně stává hlavní kladnou postavou, která ví co je zač, kam patří a musí to jeho místo do konce filmu vysvětlit rozháranému umělci, přičemž sama nedojde poučení většího než, že po černoších se sklenice nevyhazují. Téměř každá scéna, postava a situace je podřízena této scénáristické manipulaci. Ať se již jedná o protagonistovu manželku, jež vychází ze stejného prostředí, ale rasistkou není (proč?), přechod z nuly na sto ve vztahu hrdinů během dvou scén či celou jeho rodinu, která je rasistická jen na klíček. Tím, že celou společenskou situaci Ameriky 60. let shrnul Farelly & spol. do dobráckého příběhu naprosto zbaveného kontextu je ale věc jedna. Věc druhá je, že tento film je finální ranou cen filmové akademie a smutný displej současné éry strachu a kompromisu v dobách pozdního kapitalismu. Film ve kterým si tvrdý běloch a změkčilý černý umělec jezdí autem po Americe a žerou kuře. Umělé vytvořené historické prostředí pro tisíce dalších filmových fikcí, které nadále budou pracovat s velkými problémy tím, že je budou zpětně marginalizovat. Se Spikem Lee bychom před vchodem do sálu při předávání Oscarů alespoň dali cigáro. 86% na csfd, 8,3 na imdb, 78% na RT, Oscary, Zlatý glóby, humři, chlebíčky, koks, večeře, děvky, soukromý tryskáče, hotely, bazény, zastřelte se všichni, ale okamžitě.

Film-produkt, ohavný zejména v tom ohledu, jak si bere za rukojmí současná společenská témata, aby si dodal nadhodnoty. Pokud Captain Marvel formálně nazdařbůh opět únavně kombinuje formální přístup retra, pastiše a statického komiksového rámu, nezbývá mi, než se z nudy věnovat detailům vnitřního univerza. A tady to teprve začalo smrdět. Když se jednotka mimozemských commandos vydala na super utajenou misi s pistolema, který mimoděk pořád svítí, jenom jsem roloval oči. Když pomocí svých sil protagonistka odpálila kolem sebe do dáli pět padouchů, aniž by to hnulo jinými neupevněnými předměty v okolí, začínal jsem žebrat o milost. Jakmile začal Samuel L. Jackson vyprávět, že za Studené války byl nasazený jako špión do Budapešti a Bělehradu, prakticky mě již nebylo možné dostat z podsedadla. Paradoxní je, že jediný životný element tohoto nepodarku, tedy přirozená, za každých okolností fantastická Brie Larson, vytváří právě onen bolavý kontrast ke gumové umělosti a sterilitě zbytku, kde se nikdo s ničim moc nesral. Už jen ten odbytý design mimozemských civilizací, technologií a cizích planet. Když jsem sledoval jak digitálně omlazený Samuel L. Jackson chová CGI kocoura v třímetrovym prostoru obalenym zeleným plátnem, s definitivním nárazem do mě vstoupilo všechno, co je špatné na současném mainstreamu. Pokud jste ale ten typ, kterej se tetelí, když během akčních scén hrajou starý rockový songy, protagonisté chodí kolem VHSek a telefonujou z budek (protože 90. léta byly jiný hjahahahahajhsdjaha), tak se prosím ihned zastřelte.

Lucasova a Spielbergova omluva za temnou taškařici Temple of Doom, která teda paradoxně svým "white savior" pojetím nejvíce odpovídala původní myšlence pojmout Indiana Jonese jako šestákové dobrodružství známé z 20. a 30. let. Jakkoli byly hlasy, že přidání dalšího rozměru k ústřední postavě připnutím jeho nepraktického otce přijde Indiana o určité tajemno, které jej obestírá, naopak tento tah pomohl zejména díky znatelně zestárlejšímu původnímu obsazení, kdy nové vrásky a unavenější oči prostě oněm dobrodruhům přidaly na lidském rozměru, nemluvě o tom, že po druhém díle člověk docela přivítá fakt, že sidekick není povolná mladá dívčina, mezi řvaním prahnoucí po Jonesovu zpoceném, zahnojeném těle. Jinak zase ty desítky rozličných sub-questů, světových míst na která se podíváme, ta hmatatelnost a bezstarostnost akce, překrásné rámování a nemilosrdné trýznění štábu ve snaze o natočení doposud neviděného, to je pořád tak krásná a zapomenutá filmová disciplína, na kterou si vymezuji speciální způsob sezení na pohovce, který je jen pro tuto trilogii. Čtvrtý díl nikdy neexistoval, možná si pamatujete, že jste ho třeba i viděli, ale ne, byl to jen zlý sen. Takhle je všechno v pořádku.

Co to kurva ale už vopravdu se okamžitě zastřelte. Jestli se samotný syžet snaží přenést na diváka flustraci hrdinky z toho, že se den co den ocitá ve hrozně nasvíceném světě plném naprosto nesvéprávných, nezábavných pitomců (děkan!), který neustále musej něco pít, žrát a plácat u toho úplně strašný nesmysly, tak můj potlesk nemůže být pomalejší. Ono to tak samosebou není, protože se bavíme jen o úmorně pitomém předstírání zábavy, které je natočené jako sitcom pro lidi, kterým přijde seriál Big Bang Theory vtipnej. Například tři čtvrtiny filmu jsou polodetaily na tváře v tak úzkém ostřícím pásu, že kdyby herec pohnul hlavou o 5 cm dozadu, stal by se rozmlženým růžovým flusancem. Je to bolestivě nezábavné, přehrané, nevtipné a odfláknuté i z hlediska svého vnitřního univerza. Českej název je zároveň recenzí.

Snažit se rovnoměrně vykreslit pozici obou stran obléhání nemohlo z logiky věci dopadnout stoprocentně. Máme-li na jedné straně pragmatickou státní mašinu s devadesáti poradci ve stanech nad mapami a vysílačkami a na straně druhé hluboce věřící ztracence, jež se vší upřímností čekají na zásah zhůry, kteroužto víru nelze zpochybňovat u lidí, kteří s důvěrou a na počkání předhazují své ženy a dcery do natřepaného lože svého vůdce, je zřejmé, že pro takovou práci nebude lehké najít jednotnou formální metodu. Dowdlovic bráchové na to jdou od lesa a staví celou sérii na vnitřních konfliktech na obou stranách, z nichž od začátku víme, na čí straně je pravda. Problém je, že onu nejednoznačnost seriál jenom hraje, protože zatímco problematický aspekt komunity ve Waco seriál zabírá zejména v prvních dvou dílech, v posledních čtyřech jsou díky policejnímu zákroku již tyto dva prakticky zapomenuty a sledujeme jenom kavalérii mizerných rozhodnutí logicky ústících ve finální katastrofu. A posledním záběrem je pak naprosto jasné, komu ve finále dává za pravdu. Jakkoli se v tomto s autory nedá nesouhlasit (bavíme se o charakteru zákroku, nikoli o charakteru oné komunity), měla ona pozice být zřejmá od začátku a neprostituovat se instantnímu napětí a atrakcím.

Cold Pursuit mě ve výsledku bavil ještě o kousek více než jeho skandinávský předobraz, což je dáno zejména tím, že úplně jeho stejná práce s humorem a trapností je zde aplikována na americké reálie, ve kterých je vtip většinou následován odmlkou na smích, takže onen severský humor zde působí ještě nepatřičněji. Několik scén vytáhne vtip do až nesnesitelné trapnosti než se z ní stane opět vtip, přibývání náhrobků, zpětně odhalujících náboženskou příslušnost mrtvol jednoznačně motivuje k tomu zneužít film na drinking game a občasné závany zašlé mafiánské hrdosti (sbohem Wingmane) nutí zasalutovat k plátnu. Navíc koulující se mafiánský Indiány (mezi které se omylem vmísil i jeden Ind) nemáte na stole každý den. My kind of entertainment.

Poslední film Nadine Labaki už ze synopse hrozil rizikem obvyklého misery porna pro západní publikum, jehož hrany se několikrát rozhodně dotkne a to zejména ve scénách zabírající černošského bumbrlíčka potácejícího se zmateně po Bejrútu s umazanou papulou od sunaru. Co však režisérku vykupuje je její libanonská příslušnost díky které působí film po celou svoji stopáž autenticky (dle všeho byla spousta záběrů natáčena guerillově), chaos a špína ulice jsou hmatatelné a hlavně nejsme obtěžovány arogantními vizemi idylických nadějí a vykoupení, jež podobným tématům přisuzují západní tvůrci, aby se sami pozvedli na duchu. Cafarnaúm po celou dobu zůstává v Bejrůtu a pokud zobrazované problémy srovnává v rámci globalismu, nedělá to slovy, ale rozmisťováním západním popkulturních fenoménů po scéně, ať se již jedná o bezzubého bratrance Spider-Mana, plyšové mimoně v dětských postýlkách za zdmi slumu či mikimauze usmívajícího se na bezútěšnou situaci jedné ztroskotané rodiny. Nejvíce se však místo působení autorky projeví v samotném syžetu, který zásadně odporuje klasickému západnímu vnímání rodiny jako pevného kruhu, jež musí zdolávat příkoří okolí v pevném objetí. Zde je rodina ten největší nepřítel, slabošsky bránící v rozletu, ambicích a budoucnosti, nepřítel od kterého je třeba se odpojit na prvním místě. Právě problematický aspekt tradiční rodiny a jejího posledního slova v rozhodování o svých potomcích (se kterým Labaki jako žena v arabském světě nejspíše také měla zkušenosti) je zde poměrně originálním motivem, jež může v zemích prvního světa vypadat extrémně, nepatřičně, odvážně či skandálně, ale z hlediska společenského rozvoje daných zemí je třeba o něm mluvit. PS: Zain Alrafeea je dětský Robert De Niro.

WWII LARP na valiu aneb jak fištrónsky okecat, že se nepovedlo sehnat prachy na dobovou adaptaci románu. Kdyby to bylo alespoň přiznanější v té myšlence univerzálnosti fatalistických klišé a kdyby se tvůrci alespoň rozhodli trochu formálně a scénicky pracovat s onou "nedobou", mohli bychom se domluvit, ale ten film strašlivě čichá vlastní prdy, nehledě na to, že je to zkrátka "sloppy craftsmanship". Naposledy jsem takhle ztýral kinosedačku u Jarmushových Limits of Control. ___Shlédnuto v rámci Catch-Up Tuesday ve Světozoru a teda jakkoli si čím dál více myslím, že uvádění filmů do kontextu nějakým mluveným úvodem vlastně není úplně špatný nápad, tak jestli to má být v této podobě, beru všechno zpět. Pět minut trvající nanebevzetí, citující propagační materiály filmu, u kterého má jeden pocit, že ten člověk popisuje svůj vlastní start-up mi připomnělo onehdá informační brožuru k LFŠ, kde popisy u asi šedesáti filmů začínaly "Je to jako kdyby Lynch a Haneke..."

Vzhledem k tomu, že In den Gängen postrádá výraznější příběhový oblouk a celý je sestaven z více či méně provázaných epizod, které se snaží zaujmout jakousi poezií všednosti, tak je vlastně velmi vstřícný vůči divákovi, jenž se může sám rozhodnout, jak film vnímat. Žádné z naznačených témat totiž nepřekřikuje jiné a film nemá žádnou zápornou postavu. Z výběru mezi sledováním skladníkova mikrovesmíru v generické sámošce, přesahovým vnímáním vykořeněných starších chlapů smetených pozdním kapitalismem či pozorováním sondy do šedivé reality světa za mantinely dálnice si vybírám to poslední. Kraj ohavných předměstských domků u rychlostních silnic mezi šedavými poli, parkovišti a logistickými sklady zde působí (navíc v kombinaci s tím, že film se odehrává v období podzim-zima) jako opravdu ta poslední štace všech zúčastněných, z nichž se již nelze vymanit jinam než kamsi do světa filmů Ulricha Siedla či Bély Tarra.