Othello

Věrohodné napodobení takových těch ambiciozních snímků, co se ve svém průběhu rozpadnou na miliardu nesouvisejících epizod bez jakéhokoli smyslu, protože si někdo ukousl zbytečně velký kus. Z tohohle pohledu jsou nejzábavnější odtržené epizody, ve kterých se zestárlý hudebník, profesionální sportovec za zenitem, odkvétající alkoholička, výrazný herec vedlejších rolí a nějaká úplně random ženská s kozama motají v náhodných svítících kulisách, protože jeden z nich éééé... má letadlo a jinej zas... hm eeemm ho umí řídit? Co se týče přišerek, je ze zpětného pohledu jasné, že se mělo zůstat o animatroniky, protože bluedabadeedabadaj.

Já ráda, jak Burton s Czapskym udržel ty ostré černobílé kontrasty s dlouhými stíny i v těch denních exteriérových scénách, které jim daly takovou zvláštně odlidštěnou, postapokalyptickou atmosféru. To já moc ráda. Jakkoli mě napadlo být k filmu přísnější z toho důvodu, že je vlastně jen vizuální kompilací Ed Woodovských trivias, tak to asi nakonec nebudu dělat u filmu, jehož protagonista vlastně je sám taková hollywoodská trivia. Však i kromě fantastické vizuální prezentace (která mi trochu připomínala Bogdanovičův Paper Moon) mě ten film bavil tím záměrně frustračně doslovným opakováním několika témat: "Isn't he dead?", "Eddie, you must help me.", "Cut! That's great. Print it."

Vizuálně veeelmi úsporný portrét jednoho introvertního malíře, kde se sice do úmoru opakují pořád ty samé záběry z prostředí, kde Paul Cézanne působil, ale to je na druhou stranu doprovázeno výjimečně dobře artikulovanými popisy specifičnosti a vývoje jeho díla od různých mluvících hlav. To je doplněno ve vší všednosti zajímavými úryvky z dopisů stále více se izolujícího člověka.

Všechno víme, přesto jsme ponecháváni v nejistotě, do scén vstupujeme v jejich průběhu a odcházíme z nich před jejich koncem. Film nepříjemně balancuje subjektivní a objektivní pohled na to, o čem vypráví. Lze ho pak číst nejen jako alegorii či varování, ale i pokus vytvořit audiovizuální dojem vzpomínky, kterou chceme, ale zároveň nechceme mít a tenhle neurotický back-and-forth přístup je strašně nepříjemný, ale v rámci osobního zpracovávání traumatu dost věrný.  Většina dobrých filmů o holocaustu ony hrůzy vysvětluje jako důsledek nevyhnutelného chaosu, který redukuje lidský život skrze neexistující set pravidel, jak zůstat naživu. The Zone of Interest vnímá tento historický zločin jako problém individualistický, převádí ho tak do kontextu pozdního kapitalismu a naznačuje nám, že jsme připraveni ho opakovat. Mimochodem z loňských filmů má vlastně úplně stejný mindset jako Fincherův The Killer. (zároveň je to navazující film na Hanekeho  Das Weisse Band) Jako jinotaj je to možná ještě trochu moc drsný, jako varování výstižný, jako formálně věrohodné zpracování noční můry ukotvené v realitě, naprosto omračující. Jeden z mála filmů, kde jsem vyloženě cítil hmatatelnou přítomnost absolutního zla a Sandra Hüller zde hraje jednoho z nejodpornějších zkurvenců, o kterých kdy film vyprávěl.

Důvěryhodnost příběhů o odporu utlačovaného lidu lze vždycky určit dle toho, jak onen prekariát je vykreslen. V tomto případě je to spontánně na country tančící dav mladých krásných, umouněných lidí (jakože tvrdě pracují rukama), co pijí moonshine ze zavařovaček. Případně si můžeme jít odpočinout do chudého bytu o jedenácti pokojích a čtyřicetimetrovém lobby, ve kterém se tři nájemníci ale musí dělit o jednu sušenku, protože jsou na dně. Jojo, rozhodně za tímhle filmem stojí tým lidí, kteří si s chudobou, útlakem a těžkou prací užili svoje. Mimoto ale tento prequel i tematicky přesluhuje myšlenku o opresi skrze spektákl, která ještě mohla být aktuální před nějakými patnácti lety, kdy byly obscénní reality show tématem dne, ale v době, kdy je pozornost lidí rozfragmentovaná mezi algoritmicky individualizovaný obsah, působí nějaká dystopická vize zlého ošklivého státu, držící lid svorně přikovaný k obrazovkám u nějakých gladiátorských her, jako dědeček automobil. Na všechno ostatní je tady pak ohavný bezpohlavní vzhled celého filmu, stereotypní charakterizace naprosto úmorného množství postav či dialogy, které nikdy nejdou mimo přímý děj, takže nemůžeme mít pocit, že se v tom světě mimo něj něco skutečně odehrává. Výsledkem je regulérně jeden z nejdelších filmů na světě.

Asi nejblíž Mrazíkovi, co se kdy česká pohádka dostala. Tou svojí ubrblaností, dospělou infantilitou a naprostou odtržeností od reality jde vlastně o zhmotnění stařecké senility, která vzbuzuje otázky, zdali ta nemoc vůbec existuje, nebo jde o nevratné poškození mozku generace mých prarodičů tím, že právě vyrůstali na této pohádce. Když se na scéně poprvé objevil princ Arnošt Ledecký, náš kulturní referent, málem jsem se počural. Velký potenciál vidím ve skupinové párty projekci, kdy se budou improvizovaně doříkávat načaté verše. "Už se ti to všechno plete." "Neser princi Teplomete."

Může to posloužit jako Lynchovská skládačka, kde se skrze měnící atributy postav pokoušíte rozpoznat, v jaké situaci se právě nacházíme. A stejně tak to může zasáhnout jako tichá potměšilá připomínka o vrtochách osudu, což byl vždycky stejně jenom poetický eufemismus pro nihilismus. Celá ta zápletka by se přeci nestala, kdyby tomu autu neuletělo kolo. Film Music je nejsilnější v momentech až syrové civilnosti, jako je všední dialog nad unavenou partií Člověče, nezlob se či okolní ruch ulice, který posloucháme ze starého prázdného pokoje - zde se nejvíce připomene letní bezčasí pamatované z dětství. Jakmile se film začne více věnovat ději, trpí zejména na to, že z důvodu požadované statičnosti, se tu lidi chovají srandovně roboticky. Informace kdo je kdo se blbě rafinovaně ukrývají do děje, ve kterém se promluví jednou za dvacet minut. Osobní černý puntík přiděluji filmu za to, že se mi po něm v noci zdálo o tom, že mám hlídat spícího novorozence, který se mi v náručí mění na dospělého chlapa a já nevím jak to zastavit ani vysvětlit.

Patrně nejbanálnější filmový portrét, co jsem kdy viděl a naprosto banálním životě. Vzhledem k tomu, že Koons s tématem banality ve svém díle pracuje, tak by to mohlo pravda posloužit integritě snímku. Kompilace mluvících kurátorů a sběratelů umění vám potvrdí veškeré předsudky, které jste o téhle sféře měli.

Připomeneme-li si, že jedny z nějvětších filmových komerčních průšvihů byly dsot často právě realizované kombinace štědrého rozpočtu a nekočírovaných ambic nezkrocených filmařů, tak druhý díl Batmana je v naprosto ideální konjunkci, aby se z něj stal pomotaný blázinec, který celou sérii pohřbí. To, co vytvořil Burton je sice skutečně definicí pomateného blázince, ale ten celý je natočený s tak roztomile roztržitou maniakálností, že po chvíli zapomenete ten film plný minimaxového sněhu a pohupujících se náhrobků ve městě, které má tak 100 metrů na šířku, ale asi tři čtvrtě kilometru do výšky, nemít rádi. Burton zde působí jako děcko, které dostalo obrovskou LEGO stavebnici Batman, ale hraje si s ní svoje vlastní vymyšlené jeblé příběhy, ve kterých si s každým dělá co chce. Takřka muzikálová scéničnost, spoléhání se na domluvu s divákem (50 lidí symbolizuje celé město) a naprostá rezignace na jakákoli pravidla reality jsou sice proti všem mým zásadám i hodnotám, ale I'm too drunk to care (rozumněj jsou tam bitevní tučňáci).

Celý to zase pohřbívá pod zem ta nablblá potřeba vlastního vkladu, která je tady zjevně již deset let podmínkou realizace autorského dokumentu. Opět sledujeme jak velmi zajímavého, protřelého hosta, který by mohl několik hodin mluvit o svých životních zkušenostech a já bych ani nedutal, přerušuje dokumentaristka s otázkama proč jsou některá jablíčka zelená a jiná zas červená. A přitom zprvu to osobní rámování zde nevypadalo zas tak špatně - mladá filmařka ztrácí v turbulentní době všudypřítomných konfliktů a eskalací naději, že existují nějaké zákulisní procesy o které je stále možné se opřít a tak se rozhodne vyzpovídat jednoho z mnoha mezinárodních "úředníků", který by jí snad mohl vrátit naději, že v pozadí věcí stále pracuje mnoho přesvědčených profesionálů, kteří drží hráz pádu do naprostého chaosu. Zároveň doufá, že k současné celosvětové situaci nalezne paralely z nedávné historie. Nicméně tady nastává ten obvyklý generační rozpor, kdy starý pán už je unavený vysvětlovat znovu a znovu jak fungují diplomatické procesy, zatímco Greta Stocklassa naplňuje stereotyp delulu své generace (klid, patřim do ní taky), že všechno by se mělo dát vyřešit přes noc, protože jsme přece všichni lidi. Tenhle komunikační blok se tu zhmotní ve frustrujícím "každý si mele svoje" dialogu, ve kterých není režisérka schopna pochopit, že pokud by se Blix před zahájením války v Iráku rozhodl postavit na aktivistický odpor, tak tím zdiskredituje svoji pozici vyjednavače, ovšem samotný Blix jí to zase není schopný takto vysvětlit. Není pak divu, že Stocklassa opouští dokument prakticky ve stejném stavu jako se do něj pouštěla a pro ostatní tady alespoň zanechala opravdu velmi zajímavé povídání o pozadí jednoho ze zásadních historických fakapů 21. století, které je tím lepší, čím méně do něj vstupuje s otázkami, ke kterému ptáčkovi by Hans Blix přirovnal George Bushe.