HonzaBez

Kristiana, mladičká žena barona Norberta (vcelku standardní Miloš Kopecký - až jeho závěrečné dojetí) je vskutku "výstavní exemplář", takže mě dost vytočil ten závěr. "Proboha, vždyť to se přeci nedělá," chce se mi křičet spolu s baronem... Jediné, co mě ve finále udělalo radost, je "muzikálově" laděná hudba Karla Svobody.

"Já nevím, proč Vás jenom nesmím  bít…" :D Neříkám, že je tahle taškařice úplně hloupá. Zvláště Jiří Sovák je docela k popukání.  Dvojice učňů – číšníků jsou zas pěkní zmatkaři a popletové, kteří však svoji popleteností odhalí v hotelu pěkné nekalosti. Všechno zlé (popletené), tak bylo k něčemu dobré. Těm zmatků však bylo na mě až trochu moc. To ať se na mě František Filip nezlobí...

"Buď požehnána a žij na věky..." Jiráskova Lucerna o hrdém a nepoddajném mlynáři i velkorysé paní kněžně budiž stále živa. Na divadle jsem ji viděl minimálně dvakrát a nikdy jsem nebyl zklamán. V tomto televizním zpracování se však Františku Filipovi podařilo vyčarovat vskutku pohádkovou atmosféru. Ač se velká část děje odehrává za večera, inscenace je po většinu času zalita světlem, které člověka doslova vábí, aby snil o časech, kdy se po českých jevištích i  filmové plátnu pohybovali takové osobnosti jako Vlasta Fialová, Jan Pivec, Radovan Lukavský. Snad každý z herců této inscenace by stál za samostatný komentář, mě ale svou energií doslova připoutala k obrazovce Iva Janžurová coby Klásková. Fakt pěkná dryáčnice :D

Ústřední melodii Vltavy snad zná každý a dalo by se tak říci, že k tomu dnes již není moc co dodat. Zvláště pak ne ze strany zahraničních tvůrců. Přesto tento německý dokument přináší vcelku zajímavý pohled na to, jak těsně je toto věhlasné dílo spjato nejen se Smetanovým osudem, ale i s českými dějinami. Dozvíme se tak třeba něco málo o tom, jak hlavní téma Vltavy souvisí s českou lidovou písní "Kočka leze dírou" nebo v čem lze jejího autora považovat za národní mýtus. Velkou výhodou dokumentu je, že ten příběh Vltavy do velké míry zprostředkovává odborník na slovo vzatý dirigent Jakub Hrůša. Ta snaha tvůrců propojit tuto skladbu s novodobými českými dějinami se může zdát na první pohled trošku prvoplánová, ale faktem je, že to její časté uvádění při významných historických okamžicích lze jen těžko přehlédnout. Sám si moc dobře vzpomínám na (v dokumentu též zmiňované) slavné uvedení Vltavy Rafaelem Kubelíkem na Staroměstském náměstí v červnu 1990. Co mi ale přesto přišlo trošku bizardní, byla připomínka Karla Gotta. Možná německy skutečně nazpíval melodii Vltavy, ale ať mi nikdo neříká, že to zde tvůrci dokumentu nezmínili spíše jen proto, jak populární je v Německu sám Gott. Nemohu si pomoct, ale míchat hrušky s jablky, tedy Smetanovu klasiku s populární hudbou Karla Gotta by se nemělo.

Tahle televizní inscenace zpracovává zajímavý námět, ale je dramaturgická dosti nevyvážená. V první půli mě Klára Jandová, tohle malé "kecadlo" či "nadělení", svou bezprostředností a rozverností velmi bavila. A líbila se mi i Alena Vránová v roli učitelky angličtiny (ač tedy nechápu, že v jedné chvíli opravuje Terezku v gramatice předpřítomného času, když na začátku se jí ptá na banální otázky začátečnické úrovně). Ale pak začne atmosféra v bytě učitelky houstnout, celé se to zkazí. Klárka hysterčí, a učitelka se chová dost nelogicky (proč nezavolá hned policii nebo záchranku, když pak složitě shání taxi). Co pak vůbec nechápu, je Rážovo režijní pojetí scény v bytě Terezčiny maminky. Celé je to natočeno jakoby z pohledu maminky, kdy divák až na krátký okamžik vůbec neví, v jakém stavu dotyčná je. Slyšíme sice houkat sanitku, ale učitelka pak Terezce říká, že s ní chce maminka mluvit. A toť vše. Pokud mám jinak zmínit jeden klad inscenace, tak je rozhodně hudba Ivana Kašlíka, která je zajímavě jímavá.

"Všechen modernismus není k ničemu, když dílo samo mlčí." Tak nevím, ale skoro bych řekl, že veškerý "modernismus" téhle dost průměrné černobílé detektivky (v níž se až moc mluví) spočívá v tom, že se zde kromě češtiny mluví též francouzsky i německy a možná ještě v tom, že tu je kratičký záběr na nudapláž v NDR. V jinak dost zdlouhavém prologu, kde se francouzsky baví dva  drogový dealeři, je docela vtipná situace, kdy Waldemar Matuška (coby jeden z těch dealerů) nadává, že zpěvák z rádia "řve jako pavián", přičemž tím zpěvákem není nikdo jiný než sám Walda. To mě, musím říct, dost pobavilo. Možná víc, než samotná zápletka z baletního prostředí.

"Všecko je hoci iné, ako sme si to predstavovali. Všecko sa posunulo." Já jsem si v souvislosti  Jakubiskovou prvotinou radši nic moc nepředstavoval. Tak ani nemohu být moc zklamán, že mě tahle jeho extravagance šmrncnutá místy s poetickou kamerou moc nezaujala. Resp. že jsem tomu chaotickému shluku jednotlivých filmových scén moc nerozuměl. Nejvíc v obraze jsem byl právě ve chvíli, kdy malíř Juraj v rozhovoru se svým bratrem (Vlado Müller) rozmítali nad tím, jak je život v oněch Kristových letech náhle jiný, než když byli mladší. Kdyby obdobně fungovaly všechny scény, mohlo to být vcelku fajn. Jenže tady to jaksi skáče od jedné absurdity k druhé (viz třeba scéna v hospodě, kdy se jeden člověk řehní jako idiot u "černých historek"). V čem jsem se taky vůbec nevyznal, byla vztahová linka (Juraj mezi dvěma ženami). V případě Jany Stehnové mi pak přišel zvláštní dabing v podání Ivy Janžurové.

„Což nemůže být malý národ velký? Velký svým duchem?... Pozor na všelijaké človíčky, kteří neustále vytrubují jen hezky při zemi, je pěkně za pecí. Je z Milešovky vidět jižní Afriku? Není, tak co je nám po ní…“ Tahle kritika "čecháčkovství", oné české malosti, určitě nebyla jen doménou komunistů, ale ve své době třeba už Svatopluka Čecha (viz jeho Výlety páně Broučkovy) a později i Václava Havla. Neříkám, že se ve filmu nenajde trocha toho ideologického balastu, ale čekal bych ho tam na rok 1952 o dost víc. Hlavním pozitivem je, že takový životopisný snímek o odvážném české cestovateli, Emilu Holubovi vůbec mohl vzniknout. Mnozí jej ve své době nazývali "potrhlým idealistou" či "fantastou", ale co naplat, jeho výsledky (cca 13 tisíc sesbíraných předmětů) hovoří za vše. Ty smutné dozvuky jeho cest (výstava s vysokou finanční ztrátou, nezdar ve snaze získat pro svoji sbírku trvalé výstavní prostory) jsou ničím méně než nemilou realitou. Pokud film toto využívá ke společenské kritice, pak si za to ale ta tehdejší společnost může sama. Na konci filmu možná zní přepjatý apel Holuba na mládež, co navštívila jeho výstavu, aby usilovala o "lepší svět a lepší lidi v něm". Ale copak není pravda, že o "takový pomník musíme všichni stavět"? To přeci není (jen) apel socialistické morálky, to by mělo být nadčasové...K samotnému filmu pak musím říct, že mě nadchla na filmová iluze Afriky. Na to že to celé vzniklo u nás, v luzích u Bratislavy, je to vskutku dokonalé. Stejně jako všichni ti afričtí domorodci (včetně záběrů na nahé africké ženy). V tomto směru za mě velmi funkční autenticita. Samozřejmě v dobovém kontextu vzniku snímku, tedy  roku 1952.

"Víš děvče, válka se musí škrtnout z našich životů...." Jak bláhové, jak pošetilé přání. Vždyť "válka to důkladně zpřeházela"... Tento Fričův snímek o vystřízvění z radostných chvil po skončení války má určitě svou kvalitu. Karel Höger v roli nadporučíka Mareše se se smutkem v duši vyrovnává po svém, tedy především mlčky. Škoda té až příliš rozjuchané atmosféry se sympatickými rudoarmějci tančícími kozáčka, to mi do té Marešovi zádumčivosti moc nesedělo. A škoda té závěrečné jásavé scény při přesunu Marešovi vojenské jednotky do Sudet. Tu bych si tedy vážně odpustil.         

"De se, kam se chce…" Dialogy Hrušínského s Benešem ve třetí osobě jsou docela vtipné. "Okolnosti velmi roztomile s hlubokými očima a s dolíčky ve tváři" dovedou vše k miloučkému finále, ale jinak mi ten děj a některé dialogy přišly až trošku jalové. A ona až moc bezstarostná atmosféra mi vzhledem k jedné ze zápletek (zamilovaná Šejbalová a nešťastný/opuštěný Rašilov) přišla poněkud nepatřičná. Uznávám ale, že ve filmu zazní i několik vtipných hlášek. „Dyndera! On Loudí!“ v podání Růženy Šlemrové alias paní Dynderové mezi ně patří zcela jistě.