Kristove roky

Jakubiskov debut je plný autobiografickej poetiky, je detinsky hravý a rozmarný. Tragikomicky vypovedá o mladom maliarovi a potrebe konečného rozhodnutia, čo so svojim životom. Bezcielnosť a bezradnosť, ktorou sa potuluje v živote, je napokon konfrontovaná s tragédiou a tá dáva šancu k prebudeniu sa. Jakubiskovi svedčí viacej farebná rozmanitosť ako tento čiernobiely formát, ktorá síce dodáva na jednej strane väčšiu autenticitu, zvolený spôsob preexponovanosti obrazu je však prehnaný. Janu Čechovú nahovorila Iva Janžurová. (12.07.2018)

„Až vyrostu, chci psát jako Lubor Dohnal,“ řekla jsem si v sedmnácti letech při své první návštěvě Filmovky. A stojím si za tím dodnes, mimo jiné i kvůli artovému filmu Kristove roky (1967) uvedenému existenciálním citátem „život je boj“, což je, řekla bych. Jedná se sice o debut s autobiografickými prvky Juraje Jakubiska, spojením dvou významných tvůrců Nové vlny ale vzniká záměrně chaotický, volnomyšlenkářský a částečně barevný klenot doplněný magickou až pohádkovou hudbou Wiliama Bukového, pro něhož byly právě šedesátky posledním obdobím života. Díky za rozpustilého Jiřího Sýkoru a jeden z nejlepších komplimentů vůbec. „Ježiš, ty seš ale krásná vobluda!“ (Filmové listy 2018) (09.08.2018)

(41/2017) / Prvý dlhometrážny Jakubisko je presne tým filmom akým by ste čakali že bude. Vďaka režisérovi chaotický, poetický, energický a originálny. Tým viac, že vznikol v uvolenených 60-tych rokoch, keď bol Československá kinematografia na svojom vrchole (prvom a jedinom). Zaujali aj herci/neherci ale najviac asi Vlado Müller. (6/10) (13.02.2017)

Jakubisko, který velmi, velmi překvapil. Hned od počátku nabírá film velmi extravagantní ráz a často jsem si jen říkal, co se to na tom plátně kur** děje? Postupně však na té milé extravaganci začalo ubývát a příběh se začal orientovat spíše dramatický směrem, ku sledování osudů svých hlavních hrdinů, což už snímek srazilo trochu po první euforii dolu. Hlavním aspektem, kterého si je však třeba všimnout, je naprosto vynikající kamera Igora Luthera, který se nesnažil dát na plátno tu obyčejnou černobílou jako ostatní v té době, ale vytvořil krásný svítivě bílý film, kde je téměř nevidíme rysy tváří, jen oči, vlasy a pár výraznějších znaků. (FNR Písek 2009) (09.08.2009)

Ta "nepříjemná přeexponovanost" má zajímavý efekt: podobně jako třeba v Podivnější než ráj se jednotlivé postavy pohybovaly v bílém prázdnu, zde se v něm přímo ztrácejí nebo splývají se svým okolím, často tak vytvářejíc dojem jakoby ve filmu ani neexistovaly. "Ale nic na mě není vidět." (05.06.2011)