HonzaBez

"Taková volovina, na Silvestra. Kdyby se radši vožrali, udělali by líp..." Bruno Šefranka rozhodně úplnou "volovinu" nenatočil. Ten životní paradox, kdy někdo slaví a užívá si třeba i ten "nejlepší silvestr", zatímco pro jiného jde o silvestr poslední, se mu podařilo natočit vcelku zajímavě. Ač to samozřejmě někdy trochu působí, jako byste sledovali dva (možná i tři) filmy v jednom. Onu míru absurdity asi nejlépe vystihuje scéna, kdy k místu, kde probíhá záchranná operace přichází hrstka lidí bujaře slavící příchod nového roku. Co jiného na to asi říct, než dotyčné pořádně sprdnou: "Tady jde o lidský život a vy tady takto blbnete..." Ono poselství téhle věty přitom může být (a věřím že i je) hlubší. Trošku slabší mi za to přišla ta vztahová linka filmu pojednávající o milostném trojúhelníku, v němž ten "nejlepší" záchranář a hrdina Karel je současně tím, kdo odloudil mladou krásnou Olgu (Eva Jakůbková) od rodiny. Celkově tak hodnotím jako takový slabší průměr.

„Len hovorím pravdu.“ – „Ale to od vás predsa nikto nechce.“  Vladimír Clementis, tento "salonní levičák"a komunistický ministr zahraničí po únorovém převratu má v tomto zajímavě pojatém slovenském televizním snímku možnost svoji "pravdu" sdělit alespoň svému advokátovi, se kterým tráví v cele smrti poslední okamžiky před popravou. Tento předpokládám fiktivní rámec děje nabízí prostor pro velmi dobře napsané dialogy obou aktérů s řadou podnětných myšlenek („Majestát smrti? Čo je dôstojné na smrti?“). Prostřednictvím flashbacků se pak setkáme s celou plejádou významných historických postav, se kterými měl Clemantis co dočinění: Beneš, Gotwald, Stalin, Šikorý, Husák atd. Přiznám se, že mě u některých z těch střípků z Clemantisova života přišlo, jako by se autoři snažili dotyčného ukázat až v příliš pozitivním světle (viz zejména dialog Clementise s Golwaldem těsně po únoru 48, kdy dotyčný pléduje za to, aby se Gottwald nesnažil hned o vytvoření vlády jedné strany). Faktem však zůstává, že on byl v něčem asi skutečně "jiný" komunista (viz jeho kritika chování Sovětů po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop) a že Stalin měl v jeho případě skutečně vážný důvod se jej chtít zbavit. Pokud bych měl něco na filmu vypíchnout, tak samotný působivý závěr, v němž se průběh Clementisovi popravy velmi působivě prolíná s poetickými záběry na Clementisovu manželku, kterou dotyčný velmi miloval. Naopak trošku bych zkritizoval obsazení oněch některých zmiňovaných historických postav (Jaskow coby Beneš ještě ušel, ale třeba Jan Masaryk v podání pro mě zcela neznámého Vasila Fridricha mi moc neseděl a o ukrajinském představiteli Stalina raději ani nemluvě).

„Co když je to všechno jinak... Prosím tě svědomí. Tahle vůbec neuvažuj. Vždy tady nejde jenom o tebe." Humor divadla Sklep není asi úplně „můj šálek kávy", a minimálně ze začátku jsem měl sto chutí to vypnout, protože mě to přišlo vlastně o ničem (maximálně tak o chlastu). Ve zdejších komentářích tady hodně lidí vyzdvihuje onu satiru na realitu v lidově demokratické armádě. Mě to ale začalo bavit až v okamžiku, kdy vojín/svobodník Maršík začne řešit to své morální dilema („Rozhodně budu radši čestným člověkem než komunistou bez charakteru”… „Strana by mi nikdy neschválila lež, strana tu není od schvalování lži”) a to v konfrontaci se svým okolím („Seš čestnej chlap, ale prosím tě, měj rozum. Máš život před sebou”). Zde jsem totiž konečně v celé hře zaslechl Havla. Pokud jde o celkové zpracování, rozhodně musím ocenit zajímavě pojatou scénu (částečně v reálných venkovních kulisách kasárna), velkoryse efektní světelné a zvukové efekty a taky pěkné dvě písně (ač ty už nemají s původním Havlem nic společného). V té druhé se mj. zpívá, že “život je složitej, v každé roční době”. Složité je to i s mým hodnocením. Na začátku jsem chtěl dát jen dvě hvězdičky, postupně jsem to viděl tak na tři, ale s přimhouřeným okem zaokrouhlují na čtyři.

Na tomhle dokumentárním filmu z kraje devadesátých let  o Václavu Havlu jsou na první pohled zřejmé dvě věci. Za prvé, že to točil někdo jako Vojtěch Jasný. Tomu se podařilo jej natočit bez jakéhokoliv patosu  a pojmout ho přitom poměrně ze široka. Je v něm tak řada různých odboček (ať už jde o záměry či rozhovory se známi ale i neznámi Čechy - starý muž na lodičce), které s Havlem minimálně na první pohled ani nesouvisí. Současně je třeba mít v potaz, že byl točen víc pro zahraniční publikum než to naše, čemuž odpovídá i jistá míra edukativnosti, která má za cíl ukázat divákovi nejen, co je zač ten Havel, ale co jsou zač i samotní Češi (případně i Slováci). Ze všech těch záběrů, na něž jsem se po těch více jak 30 letech od jejich natočení díval i s jistou dávkou nostalgie, mě ve filmu asi nejvíce dostal moment spojený s prvními svobodnými volbami, do čehož zní hudba z Beethovenovy 9. symfonie "S Odou na radost" a to pod taktovkou legendárního Leonarda Berstaina. Opravdu působivé!

"Nevrátil jsem se do vlasti abych neříkal co si myslím a abych tady mlčel. Všechny ty taktické a úhybné manévry, všechen ten zbabělý balet jak si nezadat, jak se udržet, jak proplout… To všechno dobře znám, ale to neznamená, že já ten tanec budu tančit s nimi." Viktor Hugo byl mužem, který se byl vždy věren svých  ideálům. Byl to prostě, jak se říká, formát. Miloš Kopecký byl zas formátem hereckým. Způsob jakým ztvárnil Huga v této Dietlově inscenaci je navýsost excelentní. S noblesou sobě vlastní zde vyjádřil celou řadu spisovatelových psychologických poloh: hrdý a možná i trochu pyšný muž, excelentní řečník s břitkou mluvou, milující i truchlící manžel i otec a alespoň v náznaku i lehce směšný proutník. Prostě Miloš Kopecký, jak jej známe a máme rádi.

Jestli mi na tomto spíše artovém filmu než dokumentu něco přijde jako fascinující, tak je to spojení s úžasnou Glassovou minimalistickou hudbou. Samozřejmě krásná je celá řada záběrů (noční pulsující město, různé přírodní scenérie či pohledy na noční oblohu), ale s čím jsem měl tedy dost problém, byla pro mě dost nejasná celková výpověď snímku. Zvláště v té koncepci většinou velmi rychle se míjejících obrázků se zpětných chodem. Občas mi to přišlo, jako takový pel mel různých záběrů bez ladu a skladu. Druhá věc pak je poněkud přemrštěná stopáž filmu. Nebýt toho, že člověk může na počítači občas sledování trošinku urychlit, asi by mi nezbývalo, než to po první polovině filmu vypnout (což by zas ale asi byla škoda - viz v závěru krásně nasnímané přírodní scenérie) nebo u toho dělat něco jiného a jen poslouchat Glasse.

Voda z kohoutku kape a kape, zatímco mladý spisovatel/intelektuál  se svou mírně hysterickou ženou se přou o to, zda vzbudit či nevzbudit jejich nájemníka/instalatéra. "Není to absurdní jako z nějakého Becketta?" Vcelku typický Havel s jeho intelektuálně vyprázdněným "žvaněním" :D (viz třeba věta v podání onoho spisovatele: "Typický znakem pasivity inteligence je vysoká míra jejich uvědomění…“).  Jistým bonusem navíc je pak postava tchýně v podání miloučké Květy Fialové vyprávějící "aprílové černé historky.

Viktor Preiss v roli legendárního Harpagona je naprosto excelentní. V jeho podání je Harpagon nejen nenapravitelný lakomec s chorobnou závislostí na penězích, ale místy až dojemně komický stařík. Jiřina Bohdalová v roli dohazovačky Froziny je též tradičně výborná. Zde ale musím říct, že mi přišlo, že v Moliérově originálu dotyčná vyznívá méně pozitivně (což ale bude spíše jistá drobná výtka vůči autoru scénáře než vůči samotné herečce). Okomentovat musím ještě "původní hudbu" Jiřího Svobody, kde jsem na některých místech zcela jistě zaslechl hudbu již použitou v pohádce (též Zdeňka Zelenky) Nesmrtelná teta. Zelenka je na "recyklaci" již dříve sepsané filmové hudby vcelku expert (viz třeba použití hudby z pohádky Rumlcimprcampr v jiné Zelenkově pohádce Poklad na Sovím hrádku), tak těžko říct, zda tahle výtka nemá jít opět spíše za ním, než za samotným skladatelem.

„Obviňuji Vás, že jste se nenechal pověsit. Obviňuji Vás za Vaši zbabělost.“ X „Jak jsem to mohl vytušit? Jak jsem mohl vědět, čeho jsou schopni? “ Dirigoval na oslově Hitlerových narozeninách, ale odmítl přitom zahailovat. Byl viceprezidentem Říšské hudební komory a členem Pruské státní rady, ale ve veřejném dopise Goebbelsovi se zastal židovských umělců. Co z toho všeho má na miskách vah větší hodnotu? Wilhelm Furtwängler, významný německý dirigent, možná trošku naivně věřil, že „hudba znamená víc než politika“ a že „umění lze oddělit od politiky“. Přesto musím říct, že v průběhu jeho denacifikačního šetření, které film zobrazuje, a zejména pak při jeho konfrontaci s poněkud fanatickým americkým vyšetřovatelem, jsem byl stále více přesvědčen, že právo je na straně onoho dirigenta. A to zvláště v okamžik, kdy tento vyšetřovatel dirigentovi vyhrožuje, že i když zatím nemá v ruce jaho telegram Hitlerovi, „budeme po něm pátrat“, protože, jak je přesvědčen, „telegram existuje“. Nepřipomíná vám to náhodu něco? (co třeba Peroutkův údajný článek „Hitler je gentleman“ :D) Jak nadčasové… Stejně nadčasové, jako je nadčasová úchvatná hudba z Beethovenovi Osudové, která film skvěle rámuje.

"Noční motýl v lásce znamená, že je marná, že je ztracená. Letí, letí, do tmy odletí, láska je radost i prokletí…“ Radost do tohoto melodramatu o nešťastné lásce vychovatelky Marty alias Štefky k ženatému důstojníkovi přináší zejména krásná valčíková hudba Johanna Strausse ml. Jinak ale na člověka padá skoro ze "všech světových stan" (resp. ze strany všech hlavním postav filmu) spíše jen trpkost a smutek. Ona miluje nešťastně důstojníka, který zas tak trochu nešťastně miluje svoji ženu (resp. miluje ji více, než by si ona zasloužila). A když se k tomu ještě "přimotá" naivně zamilovaný studentík v podání rozkošného Rudolfa Hrušínského, je skoro jasné, že onen "noční motýl" nemůže přinést nic než prokletí...