HonzaBez

"Na krásné věci si má člověk počkat..." Závěr tohoto filmu krásné věci do života všech rodin, kolem nichž se točí tahle vánoční komedie ala Láska nebeská, přinese. Ale nevím, zda k tomu ukázat, že "někdy se zázraky opravdu dějí," musí být divákovi napřed naservírován koktejl plný prvoplánového humoru a trapnosti, případně hysterie v podání postavy Anny Polívkové. Vše začne zcela nepravděpodobnou scénou s volným pádem postavy psychologa (Jiří Langmajer) ze střechy vysokého domu. Tomu se sice přitom asi "rozsvítilo" a tak začne následně zachraňovat toxické vztahy ve své rodině, ač to přitom dělá způsobem, který mi fakt moc vtipný, natož rozumný nepřišel. Nejvíc trapně mi ale bylo při scénách, kde se vyskytovala postava "Santa Clause". Tohle jako májí být reálné vánoce v české kotlině, ptal jsem se sám sebe. Samozřejmě, že se ve filmu vyskytují postavy či situace, které Vás dojmou, to by jinak ani nemohl být vánoční film. Zejména jde o postavu vdovce (Richard Krajčo) s jeho malým synkem. A jestli někdo dokáže (žel na miniaturním prostoru) film aspoň na chvíli trošku rozsvítit, tak je to Jaroslav Dušek spolu Evou Holubovou (viz třeba: "Děj něco... Co? Třeba auto... Brm, Brm....":D"). Ale tedy celkově jsem z tohoto filmu hodně rozpačitý a asi jsem i v jeho průběhu trošku zalitoval, že jsem se nechal (ani nevím přesně čím) zlákat zajít na něj dnes do kina.

„Opravdové svízele začínají teprve tehdy, když něco začneme brát doopravdy…“ Trošku mám pocit, že nejen pro Johna Mereditha, vrchního inspektora ze Scotland Yardu, ale i diváka téhle klasické detektivky anglického střihu, začíná ono "doopravdy" teprve v momentu, kdy lord Colechester pronese onu větičku: "Někoho jsem zastřelil." Ta první půl hodina se mi zdála být poněkud nudná a nezáživná konverzačka. Ale celá ta následná zápletka se dvěma pistolemi a dvěma kufříky z krokodýlí kůže mi přišla velmi povedená. Kromě pravého gentlemana Jiřího Adamíry mě zaujala zejména mladá a půvabná Jana Hlaváčová.

„Je to mezi námi zase OK?“ Na postavě krásné Morrin, kterou v téhle příjemné „detektivce bez detektiva“ ztvárňuje Milena Dvorská, není OK vlastně vůbec nic. Všichni kolem to vědí či tuší, jen hlavní hrdina (trošku netradičně role kliďase pro jinak spíše bouřliváka Jiřího Valu) ne. I přes poměrně rozsáhlou stopáž a velmi omezenou výpravu (vše se odehrává v několika bytech a  kancelářích, případně nočními baru) je na co se koukat. Hlavně tedy na herecké výkony celé plejády krásných herců. Výborná třeba Slávka Budínová v roli matky hlavního hrdiny (ač je to bizarní když ji od Valy dělily jen 2 roky). Na celé té zápletce je určitě zajímavé to, jak se k případu staví žvýkající detektiv (skvělý Otakar Brousek). Důkazů proti Jiřímu Valovi je dost, přesto mu nechá ještě 24 hodin, aby sám „zkusil“ najít jiného pachatele. Zamotané je to pěkně, nakonec však pravda (ostatně jako v klasické detektivce vždy) vyjde najevo…

On velvyslanec, muž který se „nerve za sebe, ale za Španělsko“, ona „pobloudilá žena“, která „miluje a chce být milována“. Oba v „bláznivém, pošetilém a neodpovědném městě“ jménem Praha (17 let přes Bílou horou). Mistrné dialogy jistě, herecký koncert dua Maciuchová Adamíra taktéž. Místy mi to přeci jen přišlo trošku statické (přeci jen se to celé odehrává v jedné dekoraci), přesto tahle minimalistická televizní konverzačka plná jemného sarkasmu a ironického popichování jako celek funguje. Takže pokud se v úvodním záběru ze zákulisí natáčení oba aktéři shodnou, že „udržet pozornost jenom ve dvou v jednom pokoji moc nejde“, ale „co nejde má se zkoušet“, jsem moc rád, že to tehdy Československá televize zkusila…

"Předpojatý, to je vlastně slepý…" Být předpojatý vůči filmu Oldřicha Daňka snad ani nejde, i když se zde jedná o poměrně neznámou (na první pohled tedy tuctovou) televizní inscenaci. Ale i kdyby, stačí pár minutek jiskrné konverzace mezi Danielou Kolářovou a Luďkem Munzarem, a člověku musí být hned jasné, že i v tak, na dnešní dobu, neatraktivních kulisách jako je hutnická dílna, dokáže mistr Daněk vykouzlit něco naprosto kouzelného. Z těch dvou poloh Daniely Kolářové mě sice víc asi bavilo to její frivolní "třeštidlo" z úvodu, ale celé to pak v druhé části inscenace vyústilo ve velmi inteligentní dialogy o vnímání žen muži a naopak. Možná závěr byl až trošku zbytečně moc do ztracena, přesto jsem z tohoto televizního dílka vysloveně uchvácen. I díky krásné (nejen klárinetové) hudbě Jana F. Fischera.

"Nešťastná láska bolí jako smrt." To mě při sledování tohoto filmu zas hodně bolelo u srdce. Hlavně při pohledu na nešťastnou a často plačící vdovu Mařenku (famózní Slávka Budínová), které to věcné čekání, zda se její milenec František (hrozný slaboch v podání minimalistického Rudolfa Hrušínského) konečně rozhoupe a odejde od své hysterické ženy (velmi drsně ztrárněná figurka od Antonie Hegerlíkové), musí neskonale ponižovat. Na začátku má film v sobě docela i humor (viz třeba Mařenčina hláška vůči své dceři:"Furt tě vychováván ale pořád nejseš vychovaná…"), ale vše nakonec směřuje k tragickému vyústění. To předznamenají dva tóny (tercie - E/C), které nejprve hraje František neuměle na klavír a poté je Fišer nechává neustále opakovat v drsném fortisimu klavíru s ševelícím doprovodem. Celkově je sice Fišerovi hudby ve filmu spíše pomálu, ale výrazné je několikrát se opakující trubkové sólo. Výrazná je i role Mařenčiny dcery v podání půvabné Jany Šulcové, které na pozadí matčiny tragédie prožívá svou první (nemastnou neslanou) milostnou zkušenost. Tahle dějová linka má sice takové nejasné vyústění, nedává však člověku moc nadějí, že by aspoň dcera mohla mít (na rozdíl od matky) v lásce štěstí. Smutečný průvod tak uzavírá tento veskrze smutný příběh z Bohdalova, z vesnice o "třicet pět chalupách, třicet pět stodolách, třicet pět prasečích chlívkách..." "

Výborný počin České televize. Co díl to specifický problém, se kterým se potýká české školství. Většina těch problémů je přitom velmi dobře pojmenována a uchopena. Aleš Pelán, školský ombudsman přistupuje ke všem těmto problémům jednak s enormní zaníceností ale i velkou empatií. Úplný Mirek Dušín, chtělo by se říct. :D Autoři seriálu se možná toho trošku lekli a proto scénář doplnili o jakousi Pelánovu osobní linku. To na jednu stranu určitě zafungovalo (viz závěrečný dialog Palána s manželkou když mu vyčítá, že se více „zastával druhých než vlastních“ a že tak byl „lepší ombudsman než manžel“ ). Na druhou stranu to na mě někdy působilo trošku zkratkovitě a ne úplně věrohodně (viz zejména Pelánův poměr s bývalou studentkou). Musím ale objektivně uznat, že to propojení obou linek v závěrečném díle byla docela síla.

„To jsou velká slova. Já za nima stojím. Já za tebe ty za mě…“ Já za tím, co jsem viděl. mohu stát sotva z půlky. Neříkám, že by ten příběh nemajetných studentů Nekolného a Berky na pozadí doby těhotné blížící se 1. světové války neměl v sobě zajímavé odstíny (třeba konflikt s nespravedlivým matikářem v podání velmi přesvědčivého Radoslava Brzobohatého nebo scéna při níž naši proletářští studentíci citují Kanta). Celkově je to ale psáno dosti tendenčně a celý scénář je poplatný duchu ideologie, podle níž všichni slušní jsou chudí a všichni zlý musí být bohatí. Herecky se dá na všechny ty mladíky (Kříž, Zounar, Vetchý) vcelku koukat, i když asi nejpřirozenější je Vladimír Dlouhý v záporácké roli zbohatlého studenta s konexemi a protekcí. Pěkně jímavá  je hudba Petra Hapky, a jsem schopný i ocenit pár myšlenek které zde zazní  (třeba „Jen co se naučíš ti skutečně patří" nebo „Přítel ve lži je horší než nepřítel v pravdě“), ale zvláště z úst Pavla Kříže coby studenta Berky občas zaznívají takové „perly“ (jako když mluví o ideálu svobody a spravedlnosti pro všechny), že si člověk  připadá jako by vážně sledoval nějakou komunistickou agitku.

Zajímavá parodie na westernovou grotesku v kulisách z Limodového Joe aneb v Sally Townu je po čertech živo. Zaujal mě Otto Šimánek coby nešťastný farmář Andrews, skvělá salonní klavírní hudba a vcelku vtipné reklamní vstupy (jediné mluvené slovo v celém filmu).

Tak jsem poprvé uchutnal jeden z dílů zajímavého dokumentárního seriálu o historii naší televizní tvorby. A ač zrovna komedie nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry, musím říct, že v té celé paletě ukázek toho, co v této oblasti ve studiích Československé televize vzniklo, jsem objevil hned několik zajímavých raritek, které by stálo za to asi vidět. Ať už se třeba jedná o parodii na kovbojky (v kulisách z Limonádového Joe) ve stylu němé grotesky Šlechetný cowboy Sandy aneb Prohraná nevěsta nebo netradiční malou komedii Jana Roháče s Josefem Dvořákem na x způsobů Vítejte v Bethelu. Jinak se mi na dokumentu líbí zajímavé výpovědi některých aktérů těchto filmů. Milé třeba bylo se  ještě setkat s nedávno zesnulým Milanem Lasicou.