HonzaBez

Na tomhle dokumentárním filmu z kraje devadesátých let  o Václavu Havlu jsou na první pohled zřejmé dvě věci. Za prvé, že to točil někdo jako Vojtěch Jasný. Tomu se podařilo jej natočit bez jakéhokoliv patosu  a pojmout ho přitom poměrně ze široka. Je v něm tak řada různých odboček (ať už jde o záměry či rozhovory se známi ale i neznámi Čechy - starý muž na lodičce), které s Havlem minimálně na první pohled ani nesouvisí. Současně je třeba mít v potaz, že byl točen víc pro zahraniční publikum než to naše, čemuž odpovídá i jistá míra edukativnosti, která má za cíl ukázat divákovi nejen, co je zač ten Havel, ale co jsou zač i samotní Češi (případně i Slováci). Ze všech těch záběrů, na něž jsem se po těch více jak 30 letech od jejich natočení díval i s jistou dávkou nostalgie, mě ve filmu asi nejvíce dostal moment spojený s prvními svobodnými volbami, do čehož zní hudba z Beethovenovy 9. symfonie "S Odou na radost" a to pod taktovkou legendárního Leonarda Berstaina. Opravdu působivé!

"Nevrátil jsem se do vlasti abych neříkal co si myslím a abych tady mlčel. Všechny ty taktické a úhybné manévry, všechen ten zbabělý balet jak si nezadat, jak se udržet, jak proplout… To všechno dobře znám, ale to neznamená, že já ten tanec budu tančit s nimi." Viktor Hugo byl mužem, který se byl vždy věren svých  ideálům. Byl to prostě, jak se říká, formát. Miloš Kopecký byl zas formátem hereckým. Způsob jakým ztvárnil Huga v této Dietlově inscenaci je navýsost excelentní. S noblesou sobě vlastní zde vyjádřil celou řadu spisovatelových psychologických poloh: hrdý a možná i trochu pyšný muž, excelentní řečník s břitkou mluvou, milující i truchlící manžel i otec a alespoň v náznaku i lehce směšný proutník. Prostě Miloš Kopecký, jak jej známe a máme rádi.

Jestli mi na tomto spíše artovém filmu než dokumentu něco přijde jako fascinující, tak je to spojení s úžasnou Glassovou minimalistickou hudbou. Samozřejmě krásná je celá řada záběrů (noční pulsující město, různé přírodní scenérie či pohledy na noční oblohu), ale s čím jsem měl tedy dost problém, byla pro mě dost nejasná celková výpověď snímku. Zvláště v té koncepci většinou velmi rychle se míjejících obrázků se zpětných chodem. Občas mi to přišlo, jako takový pel mel různých záběrů bez ladu a skladu. Druhá věc pak je poněkud přemrštěná stopáž filmu. Nebýt toho, že člověk může na počítači občas sledování trošinku urychlit, asi by mi nezbývalo, než to po první polovině filmu vypnout (což by zas ale asi byla škoda - viz v závěru krásně nasnímané přírodní scenérie) nebo u toho dělat něco jiného a jen poslouchat Glasse.

Voda z kohoutku kape a kape, zatímco mladý spisovatel/intelektuál  se svou mírně hysterickou ženou se přou o to, zda vzbudit či nevzbudit jejich nájemníka/instalatéra. "Není to absurdní jako z nějakého Becketta?" Vcelku typický Havel s jeho intelektuálně vyprázdněným "žvaněním" :D (viz třeba věta v podání onoho spisovatele: "Typický znakem pasivity inteligence je vysoká míra jejich uvědomění…“).  Jistým bonusem navíc je pak postava tchýně v podání miloučké Květy Fialové vyprávějící "aprílové černé historky.

Viktor Preiss v roli legendárního Harpagona je naprosto excelentní. V jeho podání je Harpagon nejen nenapravitelný lakomec s chorobnou závislostí na penězích, ale místy až dojemně komický stařík. Jiřina Bohdalová v roli dohazovačky Froziny je též tradičně výborná. Zde ale musím říct, že mi přišlo, že v Moliérově originálu dotyčná vyznívá méně pozitivně (což ale bude spíše jistá drobná výtka vůči autoru scénáře než vůči samotné herečce). Okomentovat musím ještě "původní hudbu" Jiřího Svobody, kde jsem na některých místech zcela jistě zaslechl hudbu již použitou v pohádce (též Zdeňka Zelenky) Nesmrtelná teta. Zelenka je na "recyklaci" již dříve sepsané filmové hudby vcelku expert (viz třeba použití hudby z pohádky Rumlcimprcampr v jiné Zelenkově pohádce Poklad na Sovím hrádku), tak těžko říct, zda tahle výtka nemá jít opět spíše za ním, než za samotným skladatelem.

„Obviňuji Vás, že jste se nenechal pověsit. Obviňuji Vás za Vaši zbabělost.“ X „Jak jsem to mohl vytušit? Jak jsem mohl vědět, čeho jsou schopni? “ Dirigoval na oslově Hitlerových narozeninách, ale odmítl přitom zahailovat. Byl viceprezidentem Říšské hudební komory a členem Pruské státní rady, ale ve veřejném dopise Goebbelsovi se zastal židovských umělců. Co z toho všeho má na miskách vah větší hodnotu? Wilhelm Furtwängler, významný německý dirigent, možná trošku naivně věřil, že „hudba znamená víc než politika“ a že „umění lze oddělit od politiky“. Přesto musím říct, že v průběhu jeho denacifikačního šetření, které film zobrazuje, a zejména pak při jeho konfrontaci s poněkud fanatickým americkým vyšetřovatelem, jsem byl stále více přesvědčen, že právo je na straně onoho dirigenta. A to zvláště v okamžik, kdy tento vyšetřovatel dirigentovi vyhrožuje, že i když zatím nemá v ruce jaho telegram Hitlerovi, „budeme po něm pátrat“, protože, jak je přesvědčen, „telegram existuje“. Nepřipomíná vám to náhodu něco? (co třeba Peroutkův údajný článek „Hitler je gentleman“ :D) Jak nadčasové… Stejně nadčasové, jako je nadčasová úchvatná hudba z Beethovenovi Osudové, která film skvěle rámuje.

"Noční motýl v lásce znamená, že je marná, že je ztracená. Letí, letí, do tmy odletí, láska je radost i prokletí…“ Radost do tohoto melodramatu o nešťastné lásce vychovatelky Marty alias Štefky k ženatému důstojníkovi přináší zejména krásná valčíková hudba Johanna Strausse ml. Jinak ale na člověka padá skoro ze "všech světových stan" (resp. ze strany všech hlavním postav filmu) spíše jen trpkost a smutek. Ona miluje nešťastně důstojníka, který zas tak trochu nešťastně miluje svoji ženu (resp. miluje ji více, než by si ona zasloužila). A když se k tomu ještě "přimotá" naivně zamilovaný studentík v podání rozkošného Rudolfa Hrušínského, je skoro jasné, že onen "noční motýl" nemůže přinést nic než prokletí...

"Možná jsme jen dva lidé, ale tak začínají změny..." Natolik byl vztah a pouto mezi nejvýznamnějším sovětským špionech Olegem Penkovskim a jeho britskou spojkou, "obyčejným obchodníkem"  Grevillem Wynnem vylíčen podle reality, nedokáže asi člověk moc dobře posoudit. Především ona scéna z vězení, kde mají oba možnost se spolu po zatčení a proběhlých výsleších krátce setkat, aby mohl Wynne Penkovskemu sdělit, že přeci jen dosáhl svého (tedy odvrácení jaderného konfliktu mezi Sovětským Svazem a USA kvůli rozmístění jaderných raket na Kubě v roce 1962), na mě úplně věrohodně nepůsobila. Ale beru, že je to přeci jen film... Celkově má ale tento špionážní film klasického střihu velmi dobrou atmosféru (viz třeba velmi přiléhavá hudba nebo použití příhodných dokumentárních záběrů). Líbil se mi ale i záměr filmařů, ukázat na paralelu, pokud jde o  rodinné zázemí obou aktérů (oba ženatí s poměrně malými dětmi ač tedy u Penkovskeho šlo o holčičku zatímco u Wynneho o kluka). No a co jsem si tedy vysloveně užil, bylo poměrně dost záběrů z exteriérů i interiérů "mého" ministerstva dopravy.

"Nemusíš mít strach. Smrt neexistuje..." Dost přemýšlím, kolik existuje filmů, které ve mě vyvolaly tolik rozporuplných (přesto stále velmi silných) emocí a dojmů. Na jednu stranu velmi libé pocity z krásné hudby, k tomu trocha nostalgie, jakou asi musel prožívat stárnoucí dirigent a hlavní protagonista tohoto švédského filmu při návratu do své zasněžené domoviny, či  trocha sentimentu z maličko těžkopádné love story, kterou dotyčný prožije s místní prodavačkou a jednou z členek místního sboru. Na druhou stranu pocity znechucení, naštvanosti a smutku z některých situací, které film (jinak velmi věrohodně) popisuje (hádky mezi členy pěveckého sboru, náboženský fanatismus i pokrytectví místního kněze a zejména domácí násilí, jehož pachatel dosti drsně zkříží meče s hlavním hrdinou filmu). Závěr asi trochu očekávatelný, přesto opět v onom zvláštním propojení pozitivních a negativních emocí. Může jít radost a smutek ruku v ruce? Může. Tak jako v nebi...

Drsné, ale věřím že pravdivé příběhy několika mužů, kteří to v životě "podělali" a jsou na "válečné stezce s chlastem". Šance, že v tom boji uspějí, není, jak film názorně ukazuje, moc veliká, přesto však stojí za to dále bojovat. Co jsem ve filmu moc nepobral, bylo vše kolem bizarní postavy Milana (v podání Jaroslava Duška). Když dotyčný o sobě tvrdí, že je velitel 9. hvězdné flotily/archanděl Gabriel nebo že z knihy Zjevení porozuměl, kdy nastane konec světa, má člověk pocit, že dotyčný je totální cvok/schizofrenik. Ale pak dojde k "záhadnému zmizení" dotyčného, a v závěrečných titulcích je uvedeno, že dotyčného už poté nikdo neviděl. Tak nevím, zda si z nás tímto autoři snímku dělají srandu nebo co... Podle mě tahle mysteriózní dějová linka trošku zbytečně narušuje jinak silnou výpověď filmu.