HonzaBez

Samozřejmě, že by se tomuto filmu dalo i něco vyčíst. Osobně bych možná nevolil cestu převedení všech písniček z původních minioperek. Hlavně bych asi vypustil některé úvodní nebo závěrečné písně rámující jednotlivé minioperky, jejichž zařazení do filmu trošku brání tomu vnímat film jako ucelený příběh. Ale určitě bych hned kvůli tomu nehovořil o tom,že jde o "zpatlaninu tří pohádek", jak tu píší někteří kritici. Taky bych asi posílil vlastní dějovou linku příběhu o tří bratřích, i když si nemyslím, že by v tomto směru byl film tak hroznej, jak to zmiňují někteří zdejší hodnotitelé. Hlavně je zde pár poměrně slušně vtipnejch momentů (včetně toho na úplném závěru filmu), které hezky demonstrují jednotlivé špatné vlastnosti (či zlozvyky) dotyčných bratrů (a jejich otce). Kromě humorných či komických momentů nechybí filmu ani dramatické (strašidelné) momenty (např. bratr Jan v boji s trním růží nebo první setkání Karkulky s vlkem). Celkově je tahle filmová pohádka určitě typickým "svěrákovským pohlazením po duši". I přesto, co jsem napsal v úvodu, oceňuju už samotný nápad a odvahu postavit film do tak značné míry na písních z minioperek na motivy známých pohádkových příběhů (i když minimálně v pohádce o Červené Karkulce se vyústění příběhu dosti zásadně liší od toho tradičního). Důležitá je v tomto směru hlavně režisérská práce Jana Svěráka, díky níž nelze u tohoto díla v žádném případě hovořit o pouhém převedení původních minioperek na filmové plátno. Skvělá je určitě práce s kamerou (se spoustou zajímavých detailů) a samozřejmě nad míru profesionální triky. Všem kritikům bych doporučil si na internetu stáhnout ty původní minioperky a porovnat je s výsledným filmem. Ač se mi ty minioperky (v nichž hrajou hlavně děti) docela líbí, jejich filmová podoba je úplně "jiná káva" (umělecky na mnohem vyšší úrovni). Celkově oceňuju, že padla volba na herce, kteří nejen dokážou slušně hrát, ale i zpívat. Co se určitě povedlo, byla volba tří hlavních představitelů. Nejméně výrazný z nich byl z mého pohledu Zdeněk Piškula, ale třeba mé malé dceři se naopak nejvíc líbil právě on..... Z dalších rolí je určitě třeba vypíchnout roli Bábi z mokřin v podání skvělého Jiřího Lábuse. Ale líbila se mi určitě i Ivana Chýlková (coby macecha z pohádky O dvanácti měsíčcích) nebo David Matásek (coby král v pohádce o Šípkové Růžence). Závěrem se ještě neubráním reakci na některé zdejší komentáře, které tu v souvislosti s částí pohádky s příběhem o Červené karkulce píší o tom, že pohádka vyznívá skoro jako propagace pedofilie. Především upozorňuju, že to netradiční vyustění celého příběhu, kdy Karkulka mj. zpívá "myslivečku zelený, ty budeš můj milený", je už součástí samotné původní minioperky, takže při zvolené koncepci filmu, zde tato pasáž těžko mohla chybět. Vtipnej komentář vypravěče, že Karkulka s myslivcem tímto "uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí" však podle mě tuto scénu dostatečně odlehčuje, takže fakt nevím, co mají ty komentáře znamenat.....

Už jsem zvykl na to, že hodnocení řady českých filmů tu bývá (nejen) z mého pohledu podhodnocené. V tomto případě se sice mohu ztotožnit s názory těch kritiků tohoto filmu, že zde je několik nelogičností a minimálně nedovysvětlených věcí. Hlavně fakt nechápu důvod, proč v 80 letech někdo přijde s tím,že se chce rozvádět kvůli něčemu,co se stalo před 60 lety.Ale beru to jako startovní situaci pro rozehrání celého příběhu na, zdá se, nyní velmi populární téma vyrovnání se s vlastní minulostí. A ta minulost,kterou film postupně rozplétá, je fakt docela drsná. A kromě toho jde o historii zasazenou, na poměry českého filmu, do velmi nezobvyklého prostředí. Už jen za to,o čem film vypráví, si zaslouží respekt. Ale možná právě proto,ten film některým lidem vadí. Dalším plusem filmu jsou herecké výkony hlavních protagonistů. Nechápu, proč tu někteří píšou, že Landovský tu roli ožraly vlastně ani hrát nemusel. Přijde mi to dost nemístné. Podle mě ta jeho role určitě nebyla snadná. Ale jemu vysloveně sedla a myslím, že mu i byla psaná na míru. A z výkonu Adamové člověka místy až mrazí. Když k tomu přidám velmi zajímavou hudbu M. Pavlíčka,tak si myslím, že to vůbec není tak špatný film, jak jej tu většina prezentuje.

Tento dánský pohled na události 2.světové války je poněkud netradiční, což ale i odpovídá poněkud specifickému postavení Dánska v tomto konfliktu. Nevím, v které jiné zemi mohlo dojít k něčemu takovému, jako ve filmu zmíněné dohodě nacistické moci s reprezetanty místního politického odboje zastavít vzájemné střety. Cenné na tomto filmu je určitě to, že ukazuje, že i "vyšší princip mravní" ("vražda na tyranovi není vraždou") může být někdy zneužit a že mezi odbojovou činností a terorismem existuje docela tenká hranice. A taky, že při aplikaci tohoto principu mohou někdy umírat i nevinní. Scéna, kdy Citrón a Plamen zlikvidující jedno německé auto v domnění, že v něm jede nacista Hofmman, a místo toho usmrtí nevinného kluka, je pro mě jedním z nejsilnějších momentů filmu. Zvláště v kombinaci s informacemi v závěru filmu o tom, že dotyční dostali posmrtně vysoké americké vyznamenání. Škoda, že takto neuvažují Češi v případě bratří Mašínů.... Akorád musím říct, že jsem z filmu úplně nepochopil, co si vlastně režisér o činnech Citróna s Plamenem myslí, zda je na jejich straně nebo zda ten jejich boj za "vyšší princip mravní" považuje za přehnaný. Co bylo poněkud přehnané z mého pohledu, je závěrečná střílecí scéna. Ale jinak jde určitě o významný počin na poli válečného filmu.

Když čtu většinu zdejších hodnocení, tak se nemohu ubránit dojmu, že dotyční vůbec nechápou, že Maharal je film primárně určený pro děti a je třeba se na něj koukat dětskou optikou. Srovnávat tento film s Indiana Jonesa či Šifrou mistra Leonarda je fakt mimo. Měl jsem teď možnost se na film koukat s partou dětí (9-14) a těm se film hodně líbil. Pro děti se toho tady od 90 let moc netočilo, takže minimálně z tohoto pohledu jde o velmi dobrý počin. Film má podle mě v sobě jak atmosféru tajemna, tak zároveň humor a po většinu dobu filmu to do sebe docela pěkně zapadá. Jediné, co se fakt nepovedlo, je poslední scéna, kde ta snaha o odlehčení působí vysloveně komicky.

Lidsky velmi silný a moudrý příběh zasazený do syrové reality nacistického Německa. Film se sice hodně točí kolem myšlenky síly slov a čtení knih, ale neméně důležité mi ve filmu připadají veškeré zápletky spojené právě s tou dobou, ve které se film odehráva (ukrývání židovského mladíka, permanentní strach z nacistické persekuce, pálení "závadných" knih, posílání mladých německých hochů do války, válečné hrůzy očima civilního obyvatelstva). Asi mohu souhlasit s názorem, že se jedná tak trošku o "mládežnický" film, ale v tom nejlepším slova smyslu. Myslím, že je to vhodný film pro to ukázat dnešní mladé generaci zrůdnost nejen nacismu, ale i jakékoliv ideologie založené na rasismu/antisemitismu. Skvělé herecké výkony podávají představitelé obou hlavních dětských postav. Skvělý je i Geoffrey Rush v roli náhradního otce hlavní hrdinky. Jinak jak tu někdy zmiňoval paraelu s Pianistou, tak s tím bych naopak úplně nesouhlasil. Ne, že by jeden z těch filmů byl horší či lepší, ale spíše proto, že v Pianistovi je ta tématika nacistického Německa a pronásledování Židů zpracována mnohem drsněji. A upřímně řečeno jsem byl docela i rád, že až tak daleko tento film nešel. Myslím, že by to bylo spíše na škodu. Spíš se mi v části filmu vyprávějící o ukrývání židovského mladíka, vybavil skvělý Hřebejkův film Musime si pomáhat.

Musím říct, že tento snímek mi (nejen) v rámci letošní nabídky českých filmů přijde tak trošku jako zjevení. Už jen samotná skutečnost, že se podařilo zrealizovat poměrně netradiční koprodukci ČR-Lucembursko-Finsko, stojí za povšimnutí. Za důležité přitom považuju i to, že se koprodukce podařila i po herecké stránce. S tímhle totiž někdy bývá potíž (viz třeba v minulosti nevhodně vybraní zahraniční herci v jinak úžasném seriálu Cirkus Humberto). Tady ta herecká sestava do sebe krásně zapadá. To že zejména v případě Jiřího Lábusa lze hovořit vysloveně o hereckém koncertu, vůbec nesnižuje herectví ostatních. Např. způsob, jaký ztvárnila nesnadnou roli ženy postižené Alzheiremem finská herečka Kati Outinen, stojí fakt za velkou poklonu. Co mě na filmu skutečně velmi zaujalo, je jeho celková zvláštní (a určitě zajímavá) poetika. Jde o takovou pěknou mixáž smutných či posmutnělých scén s momenty vysloveně vtipnými. Někdy jde sice o dost černý humor, ten ale do situací, které film popisuje, vysloveně patří. Zvláště pěkné jsou v tomto směru scény, v nichž se Max (Oldřich Kaiser) a jeho rodina snaží vypořádat s následky jeho těžké nemoci. V případě Kaisera mi přijde, že ta role mu byla psaná přímo na tělo. V roli Maxovi manželky mě pak poměrně překvapila Eva Jeníčková. Z některých předchozích snímků ji asi všichni máme zaškatulkovanou v dosti jiné poloze, zde ale ukázala, že umí zahrát dost slušně i dramatičtější polohu.

Jako milovník tohoto klasického muzikálu jsem se na jeho filmové zpracování velice těšil a celkově musím říct, že se mi film líbil. Vůbec mi nevadilo, jak tu někteří píší, že ve filmu nebylo moc dialogů, za mnohem horší bych považoval, kdyby kvůli více mluvenému slovu vypadly některé písně (a k tomu by asi vzhledem k délce filmu muselo nutně dojít). Za velmi zdařilý považuju nápad se živým zpěvem, díky čemuž působí řada písní na diváka mnohem emotivněji a též věrohodněji, než v klasické muzikálové podobě. Určitě nejvíce se to povedlo v písni Fantiny, při níž se člověk dokáže velmi dobře vcítit do toho, jak musí být zoufalému člověku, který se dostal na úplné dno. Asi jediná scéna, která mi v muzikálu vysloveně vadila je duet Thenardierových (v české verzi "Hlava mazaná"). Tahle scéna má sice působit tak trošku jako parodie, ale tady to autoři přeci jen přehnali. Nechápu zejména proč zde musel být záběr na souložícího Santa Clause. Hlavně kvůli této scéně nemohu dát plný počet hvězdiček, ale jinak jsem byl spokojenej.

Docela mě překvapuje nízké hodnocení tohoto filmu. Téma, které tento film zpracovává je bolestné a silné. Je proto moc dobře, že takový film vznikl. Vůbec přitom nevadí, že jde po Habermannovu mlýnu o druhý podobný počin. Oba filmy zpracovávají toto téma trošku jinak a vzájemně se doplňují. Zatímco v Habermannově mlýnu se většina filmu věnuje popisu osudů lidí za války a na základě toho ukazuje na absurditu poválečného osudu mlynáře Habermanna, v tomto filmu se o osudech lidí za války dovídáme jen zprostředkovaně formou určitých náznaků O to více prostoru je zde věnováno vykreslení bolestné poválečné doby. To že se většina filmu točí kolem útěku Agnes a jejího muže je sice pravda, ale s ohledem na závěrečnou pointu filmu, tomu lze rozumnět. Člověku totiž dojde, proč byla Agnes zvláště pro jednu konkrétní postavu natolik nepohodlná, že potřeboval stůj co stůj zabránit jejímu setkání s manželem. Druhá věc je, že i přes trošku jednodušší scénář jsou ve filmu dosti silné momenty, velmi dobře vykreslující atmosféru tehdejší doby. A pak je zde ještě velmi zajímavá a tajemná postava Němce v podání Jiřího Smitzera, u nějž se od začátku ptáte, co je vlastně zač, že spolupracuje s členy revoluční gardy a když se to v závěru dozvíte, docela Vám to vyrazí dech. Dost jsem přemýšlel, zda dát filmu tři nebo čtyři hvězdičky, ale zvláště s ohledem na dobře vypointovaný závěr filmu dávám hvězdičky čtyři.

Poté, co jsem si přečetl recenzi p. Spáčilové v MF Dnes s 90% hodnocením, jsem na tento film šel možná až přílišnými očekáváními. Ta se ale bohužel zcela nenaplnila a můj celkový dojem z filmu je tak mírně rozpačitý. Za problém považuji snahu autorů filmu o jeho "rozkročení" mezi žánrem klasické noir detektivky a dobovým dramatem vypovídajícím o životě v Československu v 50 letech. Co se autorům snímku určitě povedlo je vystižení tísnivé atmosféry tehdejší doby. Velmi silné je i poselství filmu o osobní statečnosti lidí jako byl kapitán Hakl. Působivý je z tohoto hlediska zejména kontrast mezi Haklovou životní filosofií ("k čemu je táta, co se bojí") a pragmatickým přístupem k životu u majora Zenkeho ("k čemu je mrtvej táta"). Co ale poněkud pokulhává je detektivní linie filmu. Scénář je v tomto směru postaven na dosti jednoduché (až by se chtělo říct banální) a lehce předvídatelné zápletce s celou řadou klišé (včetně osoby skutečného pachatele vražd na poště). Velmi brzo je např. divákovi jasné, že major Zenke je spíše než jedním z článků oné "krakatice", jednou z jejích mnoha obětí. Rozuzlení vztahu mezi Haklem a Zenkem Vás tak asi moc nepřekvapí. Na detektivku má film taky až moc pomalé tempo. V jeho závěru pak jednoznačně chybí scéna, v ním by skutečný pachatel blíže ozřejmil motivy svého činu (zda za tím vším byla jen čirá touha po rychlejším kariérním postupu či zda zde svou roli sehrály i nějaké další osobní důvody - např. dlouhodobě sdílený antisemitismus), Z celého příběhu taky není vůbec jasné, nakolik celý monstrproces s židovskou obcí souvisel s tehdy připravovanou měnovou reformou (zda jeho účelem bylo odvrátit pozornost od této události nebo zda je ve filmu téma měnové reformy použito jen na dokreslení tehdejší tísnivé doby). Filmu zkrátka chybí jasný "oslí můstek" mezi oběma zmiňovanými žánry, které jsou v něm zastoupeny. Přes tyto nedostatky hodnotím film na české poměry za velmi zdařily (a to rovněž vzhledem k výbornému hereckému výkonu I.Trojana) a je určitě moc dobře, že mohl vzniknout. S ambicemi na Oskara bych byl ale velmi opatrný.

Jestli něčemu nerozumím, tak tomu, proč tento film výrazněji neuspěl při udělování ceny kritiků nebo při udělování Českého lva. Mě osobně zasáhl film velmi silně a to nejen vzhledem k samotnému tématu (které je mi, coby milovníkovi novodobé historie a 2. světové války obzvlášť, velmi blízké), ale zejména vzhledem ke způsobu, jakým film toto téma zpracovává. Naturalisticky zpracovaných válečných filmů existuje dost a dost, a tak je dobře, že režisér v tomto případě sází spíše na formu určitých náznaků, které přitom působí velmi silně (např. scéna kdy jedna z lidických rodin sedí u stolu při vědomí toho, že vesnici začínají obkličovat Němci). Taky se mi líbí, že se autoři pokusili i do takto tragického příběhu zakomponovat určitou dávku humoru (viz postava Jana Budaře). A pak je tu samozřejmě ona velmi zajímavá optika vyprávění celého příběhu prostřednictvím postavy jediného přeživšího obyvatele Lidic (skvělý Karel Roden). Zajímavě podaný je např. kontrast mezi jeho životem ve vězení a životy ostatních lidických obyvatel. Silný dojem vyvolává ale zejména osud onoho muže po propuštění z vězení (v době po vypálení Lidic). Na jeho příběhu si člověk uvědomuje, jak je mnohdy pro člověka horší být v pozici pozůstalého než v pozici samotné oběti: Scéna, kdy se dotyčný domáhá toho, aby byl stejně jako ostatní lidičtí muži popraven, mi přijde velmi pravdivá. Další tragickou postavou je postava četníka v podání znamenitého Romana Luknára, muže, který má v Lidicích řadu známých a přesto musí celé tragédii nejen pasivně přihlížet, ale dokonce být i aktivně nápomocen. Nejedná se přitom o postavu černobílou, o nějakého čistého kolaboranta, který by danou práci dělal jen kvůli vlastnímu prospěchu. Tragédie jeho postavy tkví naopak v tom, že on tuto pozici přijme právě proto, aby ji nevzal někdo mnohem horší než on. Z rozjetého vlaku nacistické zlovůle však nelze vystoupit, a tak jediné, co na konci příběhu onomu muži zbývá, je spáchat sebevraždu.