HonzaBez

Kachyňův film je od samého počátku strhující výpovědí o kolektivizaci na venkově v 50 letech. Ale třeba na rozdíl od mého hodně oblíbeného filmu Všichni dobří rodáci není zdaleka jen o tom. Z mého pohledu je zde hlavně hodně silný náboženský podtext či rozměr, což dodává tomuto snímku na originalitě. I když možná i proto není tento film (v porovnání se zmiňovaným snímkem Vojtěcha Jasného) zdaleka tak známy. Coby věřícího mě ve filmu hodně vzaly dialogy mezi bývalou jeptiškou a knězem: "Jak víš, co Pána uráží a co přijímá s uspokojením?"..."Jsou věci v Knize a věci mimo Knihu...Jsem v Něm a On je ve mně". Fakt koukám, že se něco takového dostalo do filmu v socialistickém Československu (i když šlo o 60 léta).

Silné téma, zajímavé herecké výkony (nejen Miroslava Macháčka, ale třeba i Olgy Scheinpflugové či Jiřího Adamíry), několik hodně moudrých hlášek ("nenávist je nakažlivější než mor", "hrdina je člověk, který zemřel zbytečně, zatímco ostatní žijí zbytečně", "člověk je to, co myslí"), závěrečná hustá atmosféra strachu ve sklepě i docela překvapivé vyústění. Přece jen mě ten film zdaleka nesedl tak, jak bych vzhledem k námětu očekával. Především mě hodně rozčiloval předimenzovaný zvuk. Možná šlo ze strany režiséra i o záměr, ale nevím... v některých scénách to ještě dávalo smysl, ale v jiných nikoliv. Taky na mě film působil tak nějak těkavě. Jako by se režisér snažil "chytit více zajíců", než byl ve finále schopen. Z obsahu filmu jsem měl pocit, že to má být primárně psychologická výpověď o židovském doktoru Braunovi. A opravdu momenty, kdy je doktor na scéně, jsou určitě hodně silné (i když někdy jeho monology na mě působily možná až přehnaně divadelně). Ve filmu se ale divák může setkat s řadou jiných postav, z nichž většina jsou sousedi pana doktora (včetně syna majitele domu). Vykreslení těchto postav mi ve filmu přišlo poněkud povrchní a nevýrazné. Některé scény přitom můj dojem z celého filmu spíše rušily (např. manželská hádka v bytě majitele domu ve chvíli, kdy je zřejmé, že lze každým okamžikem očekávat německou policii).

Mé první setkání s režisérem Janem Němcem nedopadlo zrovna nejlíp. Když si tak čtu v různých komentářích, tak se přiznám musím zcela ztotožnit se všemi, kterým ten film přijde takový prázdný. Schází tu jakýkoli srozumitelný scénář a dějová linie. Hrdinové po většinu času jen putují lesem. A téměř tu chybí dialogy (jsou zde jen takové "výkřiky do tmy" tipu "spíš?", "je mi zima"). Pochybuji, že by v reálu takto vypadal útěk. Za to je tu až přehnaně rádoby poetických (snových) flashbacků, v nichž se však člověk jen těžko orientuje. Hlavně jsem nepochopil vyústění celého snímku. Ve chvíli, kdy se tu objeví sudetští dědkové s puškami (vůbec nechápu, co to bylo za společnost), má člověk pocit, že to nemůže na konci s mladíky dopadnout vůbec dobře. Zvláště když jsou mladíci vyváděni ven z domu a pochodují kolem starců, kteří na ně míří puškami. Celý film ale končí zas oním putováním mladíků v lese. Má to tedy znamenat, že ti dědci byli natolik senilní, že je nechali odejít. Pokud ano, proč na ně do poslední chvíle mířili puškami. Pokud ne, proč takto nejasný konec. Tématika holokaustu je mému srdci hodně blízká, asi i proto jsem chtěl tento snímek vidět. Ale musím říct, že opravdu nevím, co si mám o tom ve finále myslet. Asi nezbývá než konstatovat, že je ten film na mě víc umělecký, než co jsem momentálně schopen absorbovat a pochopit..

První věc, která mě na tomto filmu uchvátila, je úžasná doprovodná varhanní hudba, která jakoby ještě umocňovala naléhavost tohoto jinak komorního snímku. Je až neuvěřitelné, jak silné poselství tento film nese. Víc než polovinu filmu sledujete Kristu, jak si připravuje pole proto, aby mohla svoji pomstu uskutečnit. Nakonec však není něčeho takového schopna. Není to však její slabost ale její síla, která zapříčiní tuto překvapivou změnu. Dokladem této síly je pak závěr, kdy je Krista konfrontována s jednáním partyzánů. Film má v sobě rovněž úžasnou autenticitu. Divák sice bez titulků moc neví, o čem němečtí vojáci spolu mluví, ani co se snaží mladičký německý voják říct Kristě, ta je na tom však stejně. Též nerozumí (nebo minimálně nechce rozumět). Nevím, zda v nějaké verzi byl film s titulky, mě to takto přišlo naprosto super. Stejně tak jsem byl uchvácen herectvím Ivy Janžurové, postaveném přitom na naprostém minimu slov. Stačilo se však na Janžurovou jen podívat a člověk věděl vše, co potřeboval vědět.

"Čo je hriech být židom?".... Hodinový stroj na kostelní věži, kde se schází slovenský mladík s židovskou dívkou Evou, tikají a tikají, a divák se znepokojením a úzkostí sleduje, jak se situace slovenských židů na Slovensku neustále zhoršuje. Nemají to přitom jednoduché ani smíšené manželské páry. "Váš muž je chorý? Nevyléčitelně chorý, je žid...." Ve vykreslení atmosféry ve Slovenskem štátě se film v lecčems podobá slavnějšímu Obchodu na korze. Smutno je zejména při pohledu na některé místní obyvatele, kteří na neštěstí židů parazitují. O to víc pak vyzní obětavost, s jakou se onen mladík snaží zachránit svoji židovskou milou. Opravdu silné. Vůbec jsem neměl tušení, že na Slovensku v 60 letech vznikly takovéto výborné filmy, co se dokázaly vypořádat s vlastní smutnou národní historií.

Vzhledem k tomu, jak je zde tento film hodnocen, bych si moc přál, abychom mohl dát lepší hodnocení. Ale nemohu si pomoc. Prostě nějak moc nevím, o čem ten film vlastně je. Jako coby milovník vážné hudby jistě ocením všechny ty scény s amatérským nácvikem hudby (byť scéna ze zkoušky Malé noční hudby mi připadala skoro nekonečná). Taky je zde jedna hodně humorná rodinná scéna u stolu s výměnou kuřecích stehýnek. Ale jinak prostě nevím. Vidět to v době vzniku snímku, asi bych na to koukal jinak, ale takto zpětně bohužel...

Želary jsou pro mě typem filmu, na který se můžete podívat třeba po páté, a furt Vás to baví. Úžasné je zde sledovat přerod Elišky alias Hany Hoffmanové v podání Aňi Geislerové z městské slečinky v ženu do nepohody. A samozřejmě taky proměnu jejího vztahu s Jozou. Jestli něco ve filmu miluju, tak je to scéna, kdy Hana rozbije hrneček a má strach, jak na to její muž zareaguje. A je celá překvapená, když on se nejen vůbec nezlobí, ale ještě ji říká "Hanulko". "Nemám ti tak říkat," ptá se pak Joza, na což ona s úžasně roztomilou dikcí reaguje "Máš". Právě v tento moment se jejich vzájemný vztah láme a z fiktivního manželství se stává plnohodnotný partnerský vztah. Film je taky úžasný v tom, jak umně dokáže kombinovat humorné momenty (hlavně spojené s postavenou malé holčičky) a momenty hodně dramatickými či vysloveně tragickými. Vynikající je i to, jak film zachycuje atmosféru na venkově během jednotlivých ročních období. Samozřejmě ten film má i mouchy. Kritizovat by se dala hlavně závěrečná scéna "návrat po letech". Ale to nic nemění na tom, že tohle je prostě v české novodobé filmové tvorbě skutečný skvost.

"Bílý žid je horší, neboť není žid, ale pomáhá židům..." Tematika holokaustu je pro mě obecně hodně silná. Zde je celý příběh zasazen do zdánlivě idylického prostředí slovenského městečka (viz úvodní scéna na náměstí). Hlavní postava Tona Brtka je takový úplně obyčejný člověk, který ze začátku působí tak trošku jako nekňuba a slaboch. Jeho život se obrátí naruby, když dostane od svého švagra "danajský dar" v podobě pověření stát se arizátorem jednoho židovského obchodu. A právě od okamžiku, kdy se na scéně poprvé objeví postava staré a nahluchlé paní Laufmannové, začne být film úžasně působivý. Hlavně proto, že můžeme sledovat, co setkání s paní Laufmannovou udělá s Tonou. Najednou vidíme, že to zas tak velký slaboch a nekňuba není. Samozřejmě že i on je konfrontován se strachem, který vyvolává postupný vývoj událostí. Prožívá taky zoufalství, když si uvědomuje, že s tím, co se kolem něj děje, nic nezmůže ("Čo já sem, nula, čo já možem..."). Přesto má dost sil, aby nafackoval své ziskuchtivé manželce, když jej plísní za to, že nenašel v obchodě paní Laufmanové žádné zlato. Konec filmu mě přiznám se trošku překvapil, přeci jen jsem takové vyústění nečekal. Ovšem i díky němu nelze nedat než plný počet hvězdiček. A určitě souhlas, že Oskara si tento film jistě zaslouží.

Prolog filmu (ještě před úvodnímu titulky), v němž se po letech potkávají dva soci v lásce Vojta a Viktor, mi přišel takový trošku "nemastný neslaný". Ale patrně to byl tak trošku i úmysl, aby o to více vyznělo ono následné nostalgické vzpomínání na dobu Vojtova mládí a jeho studentkou lásku Terinu. To je zpracováno vskutku úžasně poeticky (např. krásné pomalé záběry kamery) a podpořené krásným hudebním motivem ze skladby Herkulovy lázně, který se prolíná téměř celým filmem. Otakara Vávru mám spojeného s úplně jiným tipem filmů, takže možná i o to více mě tento film potěšil. A Jaromír Hanzlík už coby mladíček ukazuje, že prostě byl a je pan herec.

Tak jsem zas jednou "objevil Ameriku". Vůbec se přitom nedivím, že za tímto opravdu zvláštním experimentem je coby scénárista podepsán Miloš Macourek, známý tvůrce řady "bláznivých" českých filmů typu "Pane vy jste vdova" či "Čtyři vraždy stačí drahoušku". Něco takového snad nemohl ani nikdo jiný napsat. Nejlepší na celém filmu (který se vizuálně odvíjí pozpátku, ovšem mimoobrazový komentář Vladimíra Menšíka vytváří vlastně úplně nový příběh) jsou dialogy. I ty se totiž odvíjí pozpátku, a vzniká tak celá řada vtipných slovních spojení. Jen namátkou "Narodil jste se....vůbec ne". "Cítím, že se ve mě probouzí zvíře...vyloučeno sedí teď ve vlaku".