HonzaBez

V první řadě bych se chtěl vysmát stupiditě distributora. Protože to, o čem dle něho tento snímek je, je tak maximálně jedna pětina filmu. Ty detailní záběry na mouchu (nebo na její černobílé fotky) nebo na mucholapku plné usmrcených much působí skutečně trošku bizarně. Celý tento snímek však rozhodně bizarní není. V jednom momentu jsem si sice říkal, zda sleduji psychologickou výpověď o dospívání nebo edukativní film o vztahu člověka k životního prostředí (ten výklad profesora v podání Jaroslava Satoránského na toto téma doprovázený ilustrativním videem je dost dlouhý až otravný), ale o pár scén později jsem pochopil, že to pro ten film má svůj smysl. Svůj smysl má i celý tento film a určitě stojí za to se na něj (distributorovi na truc) podívat. Mj. i kvůli celé řadě pěkných uměleckých černobílých fotografií, kterými hlavní hrdina dokumentuje realitu kolem sebe.

"Dal jsem Vám zločince, znáte trest, to mám za Vás vymyslet i zločin." Při sledování tohoto depresivního snímku jsem si nemohl nevzpomenout na román Artura Londona Doznání. Dech beroucí výpověď o politických procesech z 50 let, kdy neplatilo, že "vina se nerozhoduje, vina se dokazuje". Obludnost vyšetřovatelských metod StB demonstruje nejen agresivní a někdy téměř až nepříčetný vyšetřovatel Karla Rodena, ale i zdánlivě uznalý a lidský Milan Kňažko, z jehož úst však zaznívají i šílené věty jako "kdyby nebylo Hitlera, tak jste si ho musely vymyslet". Scénáristicky zajímavě podané dvě strany téže mince komunistické zlovůle.

Kdyby byl film jen o postupném sbližování Štěpána s paní Rybářovou (Linda Rybová), případně doplněné o tu epizodu s oslavou 80 narozenin pana profesora (Josef Somr), pak bych asi přidal jedno hvězdičku navíc. Žel to kazí některé rádoby vtipné scény s dědky (Abrhám, Hrušínský, Lábus) nebo vrchní sestrou (Eva Holubová), které mi přišly spíše trapné. A ani ty scény, kde jsou všichni pánové pohromadě (Štěpán, Kendy a Karas), mi moc nesedly. Ale naštěstí je zde krásná a Linda Rybová, jejíž přítomnost na scéně dokáže film opravdu rozsvítit. A samozřejmě vtipné jsou i děti obou hlavních protagonistů, které to celé vlastně spískají...

"Já hledám štěstí, léta dlouhá a lásku, lásku s ním. Snad je to touha, snad vášeň pouhá a nebo příliš často sním...." Tahle žižkovská balada z třicátých let minulého století je typický Kachyňa, jakého mám rád z filmů jako např. Smrt krásných srnců nebo Zlatí Úhoři. Film je krásně poetický, plný melancholické nostalgie. Jeho atmosféru pak umocňuje typická Fišerova hudba. Jakmile jsem se do ní trošku více zaposlouchal, vybavily se mi ony další zmiňované Kachyňovi snímky. S filmem Zlatí úhoři pak tento snímek pojí ještě jedna věc a to skvělý herecký výkon Vladimíra Menšíka. Obuvník Bursík v jeho podání je vskutku politováníhodná postavička. Trošku rodinný despota, trošku don Quijote bojující s "větrnými mlýny" alias továrnou Baťa. I když se film soustředí na období dospívání dvou Bursíkových synů, vypravěč příběhu (syn Kajda) nás ve svých vzpomínkách nechává nahlédnout i do let jeho raného dětství, kdy přišel o maminku a zápolil o své místo na slunci v partě žižkovských kluků. Svět starých žižkovských uliček a jejích pavlačí je tak v Kachyňově podání rozhodně světem pestrobarevným, byť těch smutných odstínů je tu přeci jen trošku více. Ale takový život někdy prostě bývá...

Na této pohádce mi vždy trošku vadil jeden detail a to, že je minimálně z velké části (ne-li zcela) postavena na nepůvodní hudbě. Václav Fiala je tak v titulkách pohádky správně označen jen coby hudební režisér, nikoliv autor hudby, jak bylo původně uvedeno na csfd (tímto děkuji uživatelce helianto za provedení změny :-) ). Převzatá hudba je zcela jistě od Václava Zahradníka z jiné pohádky Zdeňka Zelenky Rumplcimprcampr. Samotná pohádka mi jinak přijde jako takový televizní standard, kdy plusem je určitě obsazení Simony Stašové a Jiřiny Bohdalové.

Film je v první řadě o skvělé Miroslavě Šafránkové, která postavu Bláži vybavila pestrou paletou emocí. Ale ani Kachyňova režie rozhodně není nezajímavá. I přes smutný realistický námět ani zde (alespoň v některých scénách) nechybí jeho typická poetičnost. Trošku nechápu to nízké hodnocení. Přijde mi, že je to hodně kvůli autorce předlohy komunistické spisovatelce Marii Majerové a předsudkům, které vůči její knize řada lidí má.

Trávit prázdniny na pražském sídlišti může být docela nuda. Při sledování tohoto Kachyňova snímku jsem se ale rozhodně nenudil. Ba právě naopak jsem se skvěle bavil. Alenka Kadlecová (v podání Dity Kaplanové) je holka s úžasným darem fantazie, uměleckými vlohami i smyslem pro humor (viz např. hláška: "Já myslela, že každý kdo má nos jako slon se jmenuje Bimbo"). Dlouhé čekání na "déšť" (kdy by se jí měly do Prahy vrátit její kamarádky) si Alenka snaží ukrátit všemi možnými i nemožnými způsoby (fiktivní telefonáty fiktivnímu ctiteli, hraní si ve vaně na koupel v moři či skákání panáka na střeše paneláku). Nevyhne se ani prvním platonickým vzplanutím. Dita Kaplanová přitom roli Alenky ztvárnila naprosto skvěle. Úžasná je např. scéna kdy si prohlíží své fotky i fotky různých zpěváků a u toho dělá různé vtipné obličeje.

Tak tento film byl na mě přeci jen trošku až moc umělecký. Řemeslně jde jistě o dokonalou filmařinu. Milovníci poetických filmů si jistě musí užit spoustu krásných (ba přímo úžasných) záběrů. Ale jednak to bylo na můj vkus neúměrně dlouhé (přes dvě hodiny) a jednak jsem se dost ztrácel v tom neustálém střídání mezi skutečnou a snovou realitou. Kromě toho nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale některé ty poetické obrazy nebyly snad ani sny či představy, ale spíš nějaké vzpomínky na něco z Olinovi minulosti. Aspoň mi to tak přišlo. Zejména v druhé části filmu, kdy jde Olinovi o život, mi ty jeho představy připadaly někdy trošku nemístné a pochybuji, že by něco takového prožíval 12 letý kluk v ohrožení. Takže za čistě umělecký dojem bych sice možná dal hvězdiček víc. Ale nesmělo by to být tak dlouhé a (omlouvám se za ten výraz) ve finále tak ubíjející.

Tak jsem zase jednou "objevil Ameriku". Vůbec jsem netušil, že Kachyňa někdy něco takového natočil. Silné téma, silné a neuvěřitelně lidské zpracování. Tematicky lze maličko srovnat s Transportem z ráje (v obou filmech se nacisti snaží zidealizovat pohled mezinárodní veřejnosti na život v židovském ghettě v Terezíně, v obou filmech pak odsud odjíždí transport za transportem). Ovšem zde je důraz kladen na osudy zdejších židovských dětí. Filmový příběh sice určitě není zcela postaven na skutečných událostech, reálie terezínského ghetta a zdejší atmosféru však film vykresluje velmi věrohodně. Během filmu si nešlo nevzpomenout na skutečný příběh inscenování opery Brundibára Hanse Krásy v Terezíně. I v tomto případě (podobně jako je tomu ve filmu v případě pohádky Jeníček a Mařenka) měla být tato opera představena na jaře 1944 v rámci očekávané návštěvy Červeného kříže. Sice zde (na rozdíl od filmu) neplatilo, že by kvůli dané inscenaci byly účinkující děti zcela chráněny před transporty, za to těch repríz dané opery se v reálu uskutečnilo cca 55. A hlavně i tomto případě mělo ono jisté "kulturní vyžití" (alespoň krátkodobě) pozitivní vliv na kvalitu života zdejších dětí. Ostatně i ve filmu patří momenty, kdy se zdejší tolik osudem zkoušené dětí, alespoň na okamžik rozesmějí, mezi ty nejdojemnější scény.

Knihy Arnošta Lustig jsou obdivuhodné. Tento film podle jeho knihy Noc a naděje mi ale sedl jen částečně. Zajímavá je úvodní pasáž filmu a v ní především onen kontrast mezi dusivou realitou terezínského ghetta a iluzí, která je vytvářena pro německý propagandistický film. Od okamžiku, kdy se zde začíná rozehrávat drama spojené s připravovaným transportem do vyhlazovacího tábora, jsem však ve snímku trošku postrádal více emocí. Mezi obyvateli ghetta sice koluje zvěst o tom, že v údajných pracovních táborech je čekají "plynové komory a krematorium", přesto ale mnozí z nich prožívají okamžiky před transportem až nebývale klidně (či možná vyrovnaně?). Platí to především pro skupinu mladíků (např. Josef Abrhám nebo František Němec). Večerní scéna, kdy se všichni společně sejdou na ubikaci s jednu zdejší dívkou, je natočena způsobem, který ve mě vyvolával spíš otazníky. Závěrečná část film spojená s nástupem všech obyvatel ghetta a důkladnou kontrolou s odpočítáváním všech lidí určených k transportu mi pak přišla poněkud zdlouhavá.