HonzaBez

"Včelám můžete rozbít domov, ale neuděláte jim bolest jako člověku. Začnou hned stavět nový." Trošku jsem se tohoto filmu bál, resp. jsem měl před jeho shlédnutím strach z toho, jak budu snášet jeho určitou syrovost, jíž je tento Vláčilův film (spolu s dalším jeho snímkem Markéta Lazarová) pověstný. Ke středověku toto samozřejmé patří, takže ve finále lze těžko Vláčilovi v tomto směru cokoliv vyčítat. Stejně tak nelze tomuto filmu v žádném případě vytknout nedostatek dobové atmosféry. Tu naopak podtrhuje jako vždy skvělá Liškova (mnohdy chorálně laděná) hudba. Kromě toho film rozehrává velmi silné a nadčasové téma střetu člověka s fanatismem. Z úst rytíře Armina (výborně ztvárněném Janem Kačerem) tak zaznívají i slova, jaká dnes mohou v určitých variacích zaznívat v arabském světě z řad islámských radikálů ("nechci spásu pro sebe, zbloudil, ale jeho duše se vrátí sem"..."mohu odpouštět jen těm, co jsou čistí", "nechť zanikne (život)...zůstanou andělé, "Ti ostatní si žijí bez víry, množí se jako mravenci..."). Jediné, co mi na filmu místy trošku vadilo, byla pomalost až bych řekl rozvleklost děje. K uměleckým filmům Vláčilova formátu to samozřejmě tak trošku patří. Ale některé scény (třeba psí hon na srnu) mi ve filmu přišly trošku nadbytečné.

Film zdobí skvělé výkony Jana Kačera, Jany Brejchové a Dany Medřické. Na jeho začátku si člověk klade otázku, co vedlo postavu Jana Kačera k tomu, že se pokusil spáchat sebevraždu. Film však jednoduchou a jednoznačnou odpověď na tuto otázku nenabízí. Lidský život není jednoduchý a vyznat se v druhých (na tož sám v sobě) nemusí být jednoduché ani pro profesionálního psychologa. Čemu jsem úplně neporozuměl je zvolený název filmu. Jan Kačer (ale zdaleka nejen jeho postava) je jistě "ztracený", ztracený ve svých emocích k druhým lidem, ztracený v sobě samém. Žádný jeho "návrat" do normality se však v průběhu filmu nekoná. Spíš jsme svědky dalšího a dalšího útěku hrdiny z psychiatrického léčebny, přičemž tyty útěky začnou už postupem času člověka trošku unavovat. "Svoboda není tam kde ji hledáte," říká psychiatr. "Svoboda je ve Vás". Jistě skvělé poselství filmu. Přesto mě ve filmu něco překáželo (třeba vztah nevztah postavy Jany Brejchové s postavou Jiřího Menzela), či jsem zde něco postrádal, proč nemohu udělit plný počet hvězdiček. Ale třeba to je právě ta bezvýchodnost v lidském životě, která má být oním hlavním poselstvím filmu. O to více však nechápu onen (na biblické podobenství odkazující) název snímku....

"Můj Bůh už dávno zemřel," říká policejní komisař Mondl v podání Milana Kňažka. A nejde zdaleka o jediný z myšlenkově silných výroků, kterými scénář tohoto filmu vybavil Vladimír Körner. Ze začátku to vypadá, že jsme svědky jakési variace na téma hilsneriády. Na jedné straně je zde válečný hrdinova, kterého někde podřeže jak ovci na porážce. Na druhé straně je zde příslušník místní židovské komunity, který je obviněn ze spáchání rituální vraždy. Jak ale postupem času počet mrtvých narůstá, ukazuje se, že půjde o trošku něco jiného. Od jistého okamžiku už komisař (a asi i divák) tuší, kdo je pachatelem těchto zločinů. Nakonec to ale celé dopadne poněkud jinak. A tohle vyústění příběhu rozhodně není vůbec špatné, byť z něj člověku rozhodně není moc příjemně po těle. Co bych si ale odpustil, byl úplná závěr filmu, kdy se jeho autoři snaží o jakýsi širší přesah kriminálního příběhu. Války tu byly, jsou a žel asi i budou. Přinášejí utrpení milionům nevinných lidí po celém světě. Protiválečné vyznění celého příběhu mi ovšem v tomto případě přišlo poněkud násilné a vlastně i nadbytečné. Jakoby se autoři snímku styděli za to, že tvořili "jen" dobrou dobovou kriminálku.

V rámci muzikálového žánru určitě nejde o špatný film. Užil jsem si hlavně jazz, ale i ta hlavní melancholicky laděná klavírní skladba se mi pořádně dostala pod kůži. A skvělá byla i píseň hlavní hrdinky při filmovém konkurzu. A po technické stránce je film též velmi dobrý, byť nevím, zda jsem to vždy dokázal ocenit a zda všechny ty různé efekty skutečně měly ten efekt umocnit můj zážitek z filmu. Spíš bych řekl že nikoliv. Co každopádně už zdaleka tak skvělé nebylo, byl scénář. Hlavní v první asi třetině mě přišlo, že nějak moc nechápu, o čem ten film vlastně má být, a docela mě to nudilo. Druhá třetina byla už lepší a v závěru určitě zaujal nápad s "alternativním příběhem". Jinak ale vyústění filmu považuji za dost americké. Jaká "náhoda", že obě hlavní postavy nakonec dosáhnou ve finále toho, o čem celý život snili že... Prostě americké film...

"Kolikrát se ptám, zdali jsi víc okresní předseda nebo okresní hasič..." Tematicky lze tento snímek trošku srovnat s filmem Obžalovaný. V obou případech jde o vynikající satiru socialistického Československa. Velkou devizou jsou zde skvělé dialogy s řadou hlášek ("Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou", "Já nechci žít jako prase v žitě...já nechci žít v prasečinci"). Kromě toho obsahuje film velmi zajímavý psychologický portrét 50letého dlouholetého stranického funkcionáře Arnošta Pánka. Ten je zde vylíčen jako muž se všemi slabostmi a chybami, trošku slaboch, trošku narcis ("můj okres"), zároveň ale i jako člověk, který má i jisté svědomí a který rozhodně nechce věci za každou cenu zametat pod pokličku. Je i milujícím otcem, byť jeho rodinné vztahy nejsou úplně idylické. Velmi silně v tomto směru na mě zapůsobila scéna v závěrečné části filmu, kdy opilý Pánek probíhá v dešti vesnicí a u autobusu spatří svou dcerou, která jej pak pozoruje v odjíždějícím autobuse. V těchto a pár dalších momentech je člověku z Pánka dost smutno. V závěru se však vše vrací do úvodních idylických kolejí. I politická satira československého filmu 60. let má totiž své meze...

Zvláštní a přesto působivý film. Jde vlastně o takovou filmovou koláž tvořenou jednak celou řadou mikro situací z reálného dne jednoho opraváře televizí v podání Josefa Abrháma, jehož žena právě rodí, v kombinaci s poetickými scénami, v nichž obě hlavní postavy především oživují své vzpomínky na počátky a průběh jejich dosavadního vztahu. Právě ona kombinace někdy i poněkud drsnější reality všedního dne v Československu 60. let s poetikou vzpomínání vytváří zajímavé filmové kontrasty. Zajímavé přitom je i to, že v oněch reálných mikro situacích film nastoluje celou řadu závažných témat (počínaje rasismem a opuštěností starých lidí konče). Jiné situace jsou naopak zcela nekonfliktní, pohodové (viz např. scény ze školy či kina) a možná místy přeci jen trošku až moc banální. Právě v těchto chvílích jsem se maličko i nudil. Celkový dojem z filmu mám však jinak velmi dobrý. Jaromil Jireš zkrátka již touto svoji prvotinou ukázal, jaký filmařský potenciál v něm je.

Za normálních okolností by mě film plný boxu dost nudil. Ale toto nebyly a nejsou normální okolnosti... Od samotného počátku na člověka dýchne tísnivá atmosféra. Z některých scén mě šel přímo mráz po zádech (viz např.. pohled na kouřící komín po předchozí scéně s velkým zástupem nově příchozích vězňů do koncentračního tábora). A ty střihy mezi boxerským ringem, kde se hraje fair play, a prostředím koncentračního tábora, kde platí pravý opak, divácký prožitek ještě umocňují. Postavy ve filmu přitom nejsou nikterak černobílé. Jsme tak jednak svědky toho, jak mezi spoluvězni Komínka panuje závist, zbabělost, lež, a dokonce i udavačství a zároveň vidíme lidskost a životní moudrost na straně ženy nacistického velitele, když svého muže upozorňuje, že lidé jsou ještě horší, než si může pomyslet. Hodně silně na mě zapůsobil konec filmu, kde je hlavní hrdina opět konfrontován s životní realitou, kde se nehraje fair, odmítne jí však akceptovat.

Ze začátku jsem měl z filmu dojem, že půjde o takovou vcelku příjemnou konverzační oddechovku. Postupem času atmosféra v tatranském baru poněkud houstne a můj dojem z filmu se měnil. Dost mi ve filmu nesedla postava rozhazovačného pijana. Furt jsem moc nechápal, jaké má pro své chování motivy a upřímně je moc nechápu ani po zhlédnutí celého filmu. Mnohem příjemnější bylo sledovat pány S. Dančiaka a M. Labudu, jak se více či spíše méně úspěšně snaží sbalit dvě české studentky. Ale i zde ve mě některá jednání dotyčných postav vyvolalo jisté otazníky a moc jsem se s nimi nedovadl ztotožnit. Celkově tedy ve mě film vyvolal poněkud rozporuplné dojmy. Atmosféra filmu je určitě silná, ale sama o sobě pro mě vynikající film vytvořit nedokázala...

Po většinu filmu jsem jako u vytržení sledoval herecký koncert Petra Kostky a Vladimíra Pucholta. Film je postaven na zajímavém charakterovém kontrastu těchto dvou postav. Ondřej Kolejník je slušňák, který to trošku přežene s oslavou narození svého syna. Jeho nadšení z otcovství je následně konfrontováno se smutným osudem chlapce Jiřího z rozvrácené rodiny. Přesto je film plný poměrně vtipných hlášek, které tento jinak přeci jen dost psychologický film dokáží příjemně odlehčit. Co mi ale vůbec nesedlo byl závěr filmu. Od samého začátku je zřejmé, že film (jehož děj je vlastně vyprávěn retrospektivně) směřuje k něčemu tragickému. Přesto jsem takové vyústění vztahu obou hlavních hrdinů moc nečekal. V průběhu filmu mi byl žluťásek, jak Jiřímu říká Ondřej, čím dál tím sympatičtější. Bylo vidět, že se na Ondřeje hodně upnul a že by moc stál o to, aby se z nich dvou stali dobří přátelé. Světy obou mužů však zjevně nebyly příliš kompatibilní. Samotný závěr mi každopádně přišel poněkud useknutý a maličko mi pokazil celkový dojem z filmu. Ale opravdu jen maličko...

Gay lina příběhu by mi zas tak nevadila... Za to mě pořádně rozčilovaly některé rádoby komické (spíše trapné) scény spojené zejména s postavou nového strážníka a jeho matkou. Fakt nechápu, proč je třeba v tomto seriálu tak často míchat hrušky z jablky (detektivku s quasi komedii)... V Četnických humoreskách to sice bylo trošku taky, ale tam to nebyl tak nucený humor jako zde. Detektivní příběhy úplně špatné nebyly.. jen je škoda, že se člověk zcela nedozví, jak to bylo doopravdy pokud jde o ten obchod se zbraněmi.