Stud

Velké překvapení. Dnešnímu divákovi asi lecos nebude jasné, ale on dnešní divák asi těžko koukne na tenhle film o soudruhu tajemníkovi, který na krátko k rozumu přišel... Pántik je zvláštní herec se zvláštní mluvou. Když jsem s ním viděl kdysi Gottwalda, měl jsem dojem, že asi takhle Gottwald mluvil. Po Studu už vím, že to je zkrátka takový projev Pántika. Snímek je to dosti odvážný, ale v předjaří Pražského jara se zvolna začínalo mluvit o lecčems. Kritika měla jasné viníky. Vedoucí funkcionáře KSČ. U nejednoho soudruha se zjistilo, že i když se 20 let dřel pro dědinu nemusí být takovým světcem jakým se dělá. V případě Pánka je to o to horší, že si lecos ani neuvědomoval. Sebereflexe nula a když už se zdá, že by přeci jen svědomí mohlo iniciovat nápravné procesy, přejde noc a vše je ve starých kolejích. Velmi symbolický film, kde jako by se tušilo co přijde i ve skutečnosti. Krom dobových reálií vesnic na Moravě mne ve filmu zaujalo těch pár záběrů na úplně otřískané kostely. * * * * (01.02.2020)

Co soudruh Kvasil zprasil, to soudruh Pánek hasil... Nu ano, >soudruh pán< Pánek - jak symbolické jméno pro všemocného tajemníka, aparátčíka Strany, majícího ve své době >oprávněný< pocit, že vše je v jeho rukou, byť ty ruce jsou notně upocené a ve skutečnosti mu z nich leccos uniká... Samej "poctivej soudruh" - až na ten jeden jediný (!) zle vykvašený nepodarek, že... :-/ . . . Já vím, trošku to všechno zase zlehčuju - ale jen proto, že tenhle film nelze pro jeho jistou dobově ideologickou přepjatost brát po více jak čtyřiceti letech nekriticky a zcela vážně! Ale nutno uznat, že film je to poctivý, zvláště v kontextu doby, kdy byl natočen a vlastně - nebýt toho všudypřítomného soudruhování, nebýt té idiotské doby a toho kamuflovaného marasmu - mohlo to být z čistě uměleckého hlediska dosti dobré společensko-kritické existenciální drama. Dovedu si představit, že by Helge natočil film tohoto žánru a na obdodné téma ve svobodné společnosti, třeba v Itálii nebo Francii. Možná by to nakonec bylo nadčasové dílo, srovnatelné se špičkou tehdejší evropské tvorby... . . . L. Helge nebyl nikterak avantgardní >novovlnář< a tak i v domácích podmínkách zkrátka natočil formálně ryzí psychologické drama, příběh muže, jemuž jeho zdánlivá totalitní moc totálně přeroste přes hlavu - a i když si režisér samozřejmě nemohl dovolit nějaká velká kritická extempore, z díla je cítit poctivý a odvážný přístup a upřímnost a přes autorskou licenci vnímání doby i snaha o maximálně možné realistické vykreslení tehdejší politické a společenské atmosféry a života malého města vůbec... . . . A tak i díky výborným a víceméně civilním a uměřeným hereckým výkonům protagonistů je nakonec tenhle film svou formou (s potřebným poučeným nadhledem ve vztahu k obsahu) i po letech docela přínosným uměleckým dokumentem doby. Nakonec - jak známo - to pak i Ladislavu Helgemu páni soudruzi normalizátoři beze studu spočítali... Od té doby už žádný film nenatočil. - - - P.S. Velmi poučné pak bylo i sledovat monolog páně režiséra v jeho medailonu před filmem. Tolik umělecké pokory a lidské skromnosti... (!) ...No, ty dnešní celebřitní protekční hvězdičky, plichtící jednu banalitu za druhou by si ta slova měly pouštět před každým >šolichem< , který s plytkostí a nestydatou drzostí sobě vlastní občas vyplodí... :-( - - - - - (Poprvé viděno kdysi pradávno ještě za >oněch< dob v brněnském FK (?), repete pak v rámci cyklu "Zlatá šedesátá" 21.2.2009 na ČT2, komentář zde jako šestý - 22.2.2009) (22.02.2009)

Opomíjené neprávem…. Helgeho Stud je jeden z psychicky nejnáročnějších filmů s už tak vyhrocených titulů s tématem kocoviny (viz. Každý den odvahu). Július Pántik jako stranický funkcionář získává informace, které nečekaně zamávají jeho agilním vystupováním a zásadám. Zde vidím určitou potíž, protože představa funkcionáře rázem probuzeného v roce 1967 se mi zdá krapet nevěrohodná (musel by žít ve vzduchoprázdnu). S tím souvisí i Pántikovo provedení, které získává pro každého, kdo zná některé pozdější hercovi normalizační role (Gottwald ve Vítězném lidu například) zvláštní dimenzi. Celá ta postava je rozporná a jisti si nemůžeme být ani při sebestředném konci, kdy hází expresivně „stud“ na všechny strany (výraz stydět je takřka mottem). Více než exkurze do Pántikova soukromí, kde se toho stejnak tolik nevyřeší, zapůsobí „juráčkovsky“ laděná schůze, kde můžeme vidět naprostý úpadek morálky. Mezi odvážné momenty patří především rázná a zábavná věta „Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou“ směrem k patolízalskému funkcionáři a neskrývaná nahota při vyhrocené hádce s dcerou. Působivé jsou i flashbacky, které svým subjektivním pohledem mohly být klidně vzorem pro pozdější Ucho. Nelze popřít, že Helge úřaduje spíše jako scénárista a filmařsky o desítky stupňů vyjadřovací prostředky neposunul. Stejně tak je ale pravda, že mu nedělá potíže se vyjádřit jednoduše a trefně. Když se Pántik prochází po klidné ulici, tak se zdánlivě nic neděje. Ale jen pro toho, kdo nechce nebo nemůže vidět. Takový minimalismus se mi velice zamlouvá. (13.03.2011)

"Kdybys byla zticha, tele pitomý, moh' bejt klid!" No, jenže Anežka matku neposlechla a hubu nedržela, její znásilnění se profláklo (mmch. při pohledu na Anežku jsem začala pochybovat o tom, kdo koho vlastně znásilnil). Tahle událost rozpohybuje kolotoč událostí kolem soudruha Kvasila, soudruh Pánek se snaží dopátrat pravdy, celkově se tu hrozně soudruhuje, moralizuje, ale jako psychologická studie tehdejších kádrů, potažmo charakterů to funguje. Pántik hraje jako o život, ostatní mu zdatně sekundují a kdyby to nebylo tak dlouhý, možná by se i na čtvrtou hvězdu dostalo. Čest! (30.03.2017)

Pro mě nejlepší Helgův film, který výborně vystihuje podtsatu funkcionářství, které sice můž emít dobré úmysly, ale právě skutečnost proti nim postavená z nich může udělat i zápornou stránku (přílišný strach o zachování čistého štítu a vydobité příkladnosti, stylizace do "svědomí socialismu", jenž se příliš křečovitě drží svého, jelikož o ostatních ztrácí jakékoliv iluze, on sám, spravedlivý, proti všem). aniž by v příběhu o něco vůbec šlo - jen bouřka po dlouhém horkém dusnu, která se přežene, zase se vyjasní s tím, že se obdobné dusno může vracet. Helge zde dotahuje spjatost povětrnostních podmínek se stavem člověka či společnosti k dokonalosti :) Stejně tak nabízí i řadu působivých scén - svlečení dcery je trochu efektní, stejn ějako vypjatý paranoický stav na náměstí, ale například trapné mlčení v jzd jako projev studu je pro mě Helgeho realizačním vrcholem. Přesto však trochu zamrzí přílišná metaforičnost promluv, skřípání některých hereckých výkonů i zbytečně retrospektivy, které nic nového neříkají, snad jen aby konečně Helge nebyl znovu nařčen z příliš klasického způsobu vyprávění. Alespoň, že ruční kamera a její pohyblivé záběry působí velmi autenticky. (12.01.2010)