HonzaBez

Když jsem se poprvé dozvěděl, že se bude točit remake pohádky Sedmero krkavců, jejíž původní verze z roku 1993 byla strašně depresivní a ponurá, moc jsem nechápal proč. A vůbec mě nelákalo ji vidět. O to víc jsem nakonec dost mile překvapení a potěšený, když jsem ji, po dost dlouhé době od jejího uvedení, konečně viděl. I když se pohádka ve svých obrysech drží původní předlohy, a tudíž se nemůže vyhnout i temným momentům, je zde až překvapivě hodně prostoru pro humor (zejména díky postavě prince Bartoloměje). To rozhodně oceňuju, protože ryze temné pohádky nemám rád. Milý úsměv na tváři někdy vyvolá i způsob, jakým němá Bohdanka v podání Marthy Issové komunikuje se svým okolím. Bohdanka v jejím podání jinak rozhodně není žádná stoicky trpící postava, ale naopak energická a temperamentní dívka, které se dokáže se všemi trably poprat, i když ji to občas není moc po chuti. I to působí sympaticky. Pro mě třeba silný moment, když začíná s vytrháváním kopřiv. Z dalších postav rozhodně zajímavě zahraná postava královny v podání Sabiny Remundové. Když opět srovnám z původní pohádkou, tak její pojetí mi přijde mnohem rafinovanější než v případě Ivany Chýlkové. A rafinované zlo je to vždy to nejzákeřnější. Zaujme i nápad s hodnou "čarodějnicí" v podání Zuzany Bydžovské, která zde má (oproti jiným jejím rolím) až překvapivě přívětivou tvář. Co bych jinak rozhodně ocenit je vizuální stránka pohádky. Zejména v exteriérových záběrech je kamera parádně rozmáchlá. Vydařený je i výběr lokací (Tatry i Zvíkov jsou super). Plný počet nedávám snad jen proto, že v některých momentech je příběh přeci jen trošku rozvleklejší (viz třeba někdy opakující se retrospektivní scény). Ale celkově fakt vydařená pohádka.

Možná, že až tu pohádku uvidím po druhé či potřetí své hodnocení poupravím na plný počet. Zatím se to však ve mě přeci jen trošku pere. Dvojka je v porovnání s jedničkou jistě výpravnější (s řadou poetických lokací Českého Krumlova), skvělá dvojice Trojan s Dvořákem zde téměř nesleze z plátna a perlí o sto čest a konec je minimálně stejně dojemný (až patetický) jako u jedničky. Ale místy jsem se nedokázal vyhnout pocitu, že tohle už jsem někde viděl. A jak se říká. "opakovaný vtip přestává být vtipem...." Že za zázraky opět stojí "všichni" svatí budiž, ale proč musí Marie mluvit Petronelovi do duše opět v kostele a proč dojde opět i na scénu Petronela coby falešného zpěváka, kterého ze sboru andělů vyhání sbormistryně v podání Gábiny Osvaldové? Stejně tak se trošku opakuje scéna u nebeské brány, kdy Petronel opět neodolá tomu zahrát si s Uriášem karty. Na druhou stranu je zde sice o proti jedničce jednodušší, ale skvěle fungující příběh o mikulášském večeru/noci s velmi sympatickou dvojicí Vica Kerekeš a Anna Čtvrtníčková. A Pán Bůh v podání Jiřího Bartošky opět nemá chybu. Takže celkově určitě dost pěkná pohádka. Co si ale nemohu odpustit je komentář k úvahám o případném dalším pokračování. Podle mě by byla velká škoda se do něčeho takového pouštět. Ne nadarmo se říká "v nejlepším přestat". Pokud jsem místy to opakování jedničky ještě přešel, potřetí by se mi to asi už dost zajídalo.

U hodnocení celého seriálu jsem zatím trošku na vážkách mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Určitě jsou zde totiž i některá hlušší místa (např. celé to propojení mezi "současností" roku 1968 a dobou protektorátu). Ale zrovna v tomto druhém díle byl pro mě totálním zjevením výkon Vladimíra Javorského coby Vlasty Buriana. A i samotná ta Burianova životní situace, kdy volí mezi silným dilematem zda přijmout v radiu roli, kdy má karikovat postavu Jana Masaryka coby ožraly a nebo odmítnout a tím ohrozit existenci svého divadla (v němž zaměstnává židy a kde je i uložená zahraniční vysílačka), byla hodně silná a zcela nosná pro tento díl. Stejně tak působivá byla scéna kdy Oldřich Nový v podání Saši Rašilova vezme na večírek svou židovskou manželku a oba jsou zde konfrontován s antisemitskými poznámkami. Jsem docela zvědavý, zda se v seriálu dočkáme i skutečného vyústění životního příběhu Oldřicha Nového za protektorátu, kdy byl se svou ženou odvezen do tábora pro smíšené manželství. O. Nový byl v tomto směru (asi na rozdíl od Vlasty Buriana) hrdina, ale trošku paradoxně osudy těchto dvou herců po válce (pokud jde o filmové příležitosti) se zas tak moc nelišili...

Naprosto nechápu, jak může mít tento film tak relativně vysoké ohodnocení. Snad jediné vysvětlení, které pro to mám, je že mezi hodnotiteli je málo těch, co jako já v dětství milovali tzv. "mayovky" (knihy Karla Maye). Je fakt, že dnešní generaci dětí tohle už nic moc neříká. Aspoň to je moje zkušenost u mého syna. Ale pořád je zde hodně lidí, pro něž jsou postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda nostalgickou vzpomínkou na jejich dětství. Pokud zde někdo argumentuje tím, že toto pojetí je bližší tomu, jak to na divokém západě skutečně bylo, má možná pravdu. Ale to nic nemění na tom, že to jde zcela proti duchu knih Karla Maye, který postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda vymyslel. Není pravdou, že to romantické pojetí je až produktem série filmů z 60 let. Není pravdou, že Old Shatterhand v podání Lex Barkera je příliš uhlazený gentleman. Vše tohle v zásadě odpovídá knihám Karly Maye, které v minulosti v několika generacích hltaly miliony dětí. V tomto směru považuju tuhle minisérii za "svatokrádež" a celý koncept alternativního příběhu za pomýlený. Protože boří hezkou legendu a nenabízí nic pozitivního, co by mohlo tuhle legendu nahradit.

Karel May by plakal, kdyby to viděl... Dost mě štvalo hlavně pojetí Old Shatterhanda, které nemá s románem vůbec nic společného. Hloupý byl už samotný nápad jej oženit s Nšo-či. A vůbec nechápu to, že na jednu stranu v prvním díle identifikují tuhle postavu se samotným Karlem Mayem (což lze pochopit), a pak z něj ale udělají de facto indiána (a na konci náčelníka Apačů). Podle románů K. Maye Old Shatterhand vždy po nějaké době pobytu na divokém západě odjel na čas zpět do "staré vlasti" (Německa), po níž se mu velmi stýskalo. Pojetí Lex Barkera, coby kultivovaného bělocha, je v tomto směru tedy mnohem blíže originálu, než co zde předvedli autoři této minisérie. V dětský jsem hltal mayovky a Old Shatterhand byl postavou, na kterou jsme si s kamarády moc rádi hráli. Kdybych ale tuhle postavu znal jen z této minisérie, byla by mi byla totálně nesympatická. Pokud bylo snahou autorů této minisérie bourat dávné dětské idoly, pak se jim to asi podařilo. Otázkou ale je, zda takovýto účel dává smysl.

Tak kdybych byl hnidopich, tak bych si určitě k tomuto snímku nějaké ty výhrady našel. Jako třeba, že to v některých momentech trošku až okatě připomíná Kolju (včetně přítomnosti nesympatické sociální pracovnice) nebo, že má divně useknutý konec, po němž následuje k titulkům hudba, která se tam podle mě vůbec nehodí. Ale jinak převládají jednoznačně pozitivní dojmy. Myslím, že jestli jsme v Čechách až doposud měli coby tradiční "vánoční" film Pelíšky, které přitom o vánocích ani tak úplně nevypovídají, tak nyní už takový hezky vánoční film se vším všudy máme (včetně trošky toho sentimentu). Především jde ale o film úžasně lidský a plný laskavého a zcela nenásilného humoru. Co dost oceňuji (a co tento film podle mě odlišuje od klasický amerických sentimentálních filmů) je způsob, jakým je zpodobněna postava Emy, resp. kdo byl vybrán pro její ztvárnění. Není to žádná roztomile "sladká holčička z reklamy", spíše na první (ale opravdu jen na první) pohled takové "ošklivé káčátko". Na ten druhý pohled je přitom Ema poměrně sebevědomá, vtipná, komunikativní (dokáže si získat trošku podivínského "dědu") a taky hudebně nadaná holčina. Možná může někdo namítnout, že na to, že ji před nedávnem umřela maminka, je až moc v pohodě, ale ono ji tak trošku v dané situaci ani nic jiného nezbývá. A pak stačí jedna scéna, kdy Ema pláče ze strachu, že umře, a člověk musí uznat, že ani v tomto směru není scénář "děravý". Naopak bych velmi ocenil, že film pokud jde o city nikterak netlačí na pilu a nesnaží se být "dojákem" za každou cenu (snad proto asi i končí způsobem, jakým končí). Herecky samozřejmě film stojí na Vetchém s Geislerovou, kteří jsou oba v některých scénách vysloveně roztomilí (viz scéna, kdy se oba tak dlouho odhodlávají zajít za tím druhým na pokoj, až oba usnou). Ale především je to o tom, že mají co hrát (vzhledem k dobře vystavěnému příběhu ve scénáři).

S ohledem na celkové hodnocení jsem se trošku toho filmu bál, ale když kvůli ničemu jinému, tak aspoň kvůli Šafránkové s Abrahámem jsem jej chtěl vidět. A nakonec jsem byl docela mile překvapený. Tedy ta hlavní dějová linka kolem návštěvy emigranta Joseho a jeho rodinky v Praze trošku pokulhává. Diskutabilní je třeba uvěřitelnost legendy o záměně pražského Jezulátka. Naopak bych ocenil určitou autenticitu filmu postavenou především na tom, že jednotlivé postavy spolu komunikují ve filmu vždy tím jazykem, který nejlépe odpovídá dané situaci. (tj. dočkáme se třeba komunikace J. Abrháma ve španělštině či roztomilým pokusům jeho dcery o češtinu). Díky tomu přitom vznikají někdy i vtipné momenty, resp. roztomilé trapasy (např. když se snaží Jose před svou ženou Doleres předstírat, že se nezná s Květou a začne ji vykat, i když Dolores zjevně neumí česky). Co mě každopádně zaujalo je vedlejší příběhová linka filmu spojena s rodinkou Igora Chmely. Ostatně je to právě hláška jeho malé dcery "A přijde letos Ježíšek," které vděčí film za název. Při těchto scénách má film docela příjemnou vánoční atmosféru, byť ji podbarvují koledy v nikoliv českém ale spíše mezinárodním hábitu. To lze ale asi vzhledem k mexické koprodukci pochopit. Ve svém žánru vánočního rodinného filmu tak jde celkově o stravitelný počin. I když vytěžit se z toho dalo určitě mnohem více.

Film začíná tak nějak divně (viz scéna při níž jsou Kubiš s Gabčíkem nuceni postřelit možná skutečného možná jen domnělého kolaboranta - to není z filmu úplně zřejmé). V tu chvíli jsem byl z filmu dost rozpačitý, protože tohle určitě nemá s realitou nic moc společného. Další část filmu věnovaná popisu příprav atentátu je už určitě lepší, i když musím říct, že v románu Dva proti řiši mi toto přišlo popsáno trošku zajímavěji. Přijde mi to takové až moc uspěchané. Hlavně je trošku zvláštní, jak málo v této části filmu vystupují Němci (se samotným Heindrichem se člověk setká až během atentátu). Před samotným atentátem přijde z mého pohledu jeden z nejsilnějších momentů celého filmu a to v podobě jakési "slabé" chvilky Jana Kubiše, který se musí vypořádat se svými pochybnostmi a strachy. Je sice otázkou, zda je zde Jan Kubiš vykreslen skutečně takový, jaký byl ve skutečnosti. Na druhou stranu toto polidštění, kterého jsme zde svědky, je hodně důležité kvůli tomu, co se odehraje v té poslední čtvrtině filmu. Postavy Kubiše i dalších parašutistů díky tomu nevyznívají jako nějací supermani či tvrďáci bez nervů. K té závěrečné části filmu musím říct, že ač je onomu nerovnému boji parašutistů s německými vojáky v kostele věnován poměrně velký časový prostor, ani minuta mi zde nepříjde navíc. Pro celkové vyznění filmu mi to přijde strašně důležité. Celkově musím říct, že jsem moc rád, že takovýto film vznikl (byť k tomu americkému podání lze mít jisté výhrady), protože událost, které se věnuje, nesmí být nikdy zapomenuta.

Tak nám páni scénaristi v porovnání s knihou zas jednou úplně změnili vyznění celého filmu. Nechápu proč a divím se Brownovi, že mu to nevadí. Původní finále v knize mělo ještě nějakou myšlenku, i když možná nebylo tak akční, jako ve filmu. Ta filmová verze je ale úplně vykostěná. Z profesora Langdona zde dělají nesmrtelného akční hrdinu (ten výbuch co se ve filmu odehraje by v žádném případě nemohl přežít), dost pozměnili charakter a hlavně osud doktorky Sienny Brooksovou. A ta lovestory mezi Langdonem a doktorkou Sinskeyovou to jako mělo být co? V knížce si ti dva vykají a ne že jsou bývají milenci. Prostě celé je to úplně jiná story...A o dost horší než Brownův román.

Přiznám se, že jsem se na tento film hodně těšil a to hlavně proto, že obecně mám rád filmy založené na skutečné historii. V tomto směru se tedy má zásadní výčitka vůči tomuto filmu ani tak neváže ke způsobu, jakým byl tento film natočen, ale především k tomu, jak hodně se v němž objevují nepravdivé skutečnosti. I když to není dokumentární film, nemyslím si, že bylo nutné zde například zařadit scénu, kdy je Baarová omilostněna těsně před popravou, když ve skutečnosti vlastně fyzicky vůbec nestála před soudem (byla pouze vyšetřovaná ve vazbě), natož, aby byla odsouzena k trestu smrti. Těch historických omylů je ale ve filmu hned celá řada (viz http://magazin.aktualne.cz/kultura/film/lida-baarova-chyby-ve-filmu/r~58d23370c34f11e5a457002590604f2e/v~sl:7a88931e46b9ce9dadd943f0f7500d3e/). Docela zásadní mi přijde to, že film vyznívá jako by jediným prohřeškem, kvůli němuž měla Baarová po válce problémy byl její vztah s Goebbelsem, což ovšem vůbec neodpovídá realitě. Ve skutečnosti byla vyšetřována za něco úplně jiného (udání někdejšího majitele divadelní agentury Universum Bohumila Perlíka + zde byly další zcela objektivní skutečnosti - vztahy s některými nacisty i v období protektorátu - tuto skutečnost film zcela zamlčuje). Ze strany autora scénáře jde o totální zploštění životního příběhu Baarové. Pokud jde o další mé výhrady k filmu, určitě souhlasím s tím, že se totálně nepovedl dabing (Preiss v roli Goebbelse je hodně nepřesvědčivý) a že hudba v podání Ondřeje Soukupu je zbytečně efektní a návodná. Co se mi naopak líbilo byly prostřihy na starou Baarovou v podání Zdenky Procházkové. Její výkon považuji za jedno z největších pozitiv snímku. Trošku se neztotožňuji s negativním hodnocením Pavla Kříže za roli Hitlera. Neříkám, že to je výkon na Českého lva, ale nepřijde mi zas tak mizerný a trapný, jak se to objevuje hodnocení většiny kritiků i čtenářů csfd. Celkově ale musím říct, že mě film zklamal a to jak jsem již v úvodu napsal především v přístupu scénáristy a režiséra k samotné látce, tj. k osudu Lídy Baarové. Podle mě by měli filmaři při zpracovávání historické látky obecně v maximální míře dbát na věrnost historických faktů, protože jejich zkreslování vytváří prostor pro úplně jiné vnímání a hodnocení dané historie či historické osobnosti. Většinový divák totiž vstřebává historii především právě formou sledování podobných typů filmů, jako je tento, a v tomto směru může být vytváření filmové fikce hodně nebezpečné.