gudaulin

Televize v České republice se vyznačují tím, že málo experimentují a své nejúspěšnější pořady často přebírají jako zavedené formáty ze zahraničí. Volejte řediteli je svým způsobem originální příspěvek do televizní tvorby. Mám pocit, že něco takového se opravdu jinde snad ještě neobjevilo. Tohle je snad možné hodnotit pouze odpadem nebo absolutním počtem hvězdiček, jako dokonalou ukázku mediální manipulace, drzosti a řečnického umění Vladimíra Železného, který si moudře dojem ze svého vystoupení nenechal žádným oponentem narušit.. Je celkem logické, že po jeho sesazení Nova nenašla odvahu v tom pokračovat, protože někoho podobného by asi stěží dokázala angažovat. Celkový dojem: absolutní nula.

Mé hodnocení je snad příliš přísné, protože jde bezpochyby o to lepší, co se v žánru reality show na obrozovkách objevilo, ale můj vztah k podobnému druhu pořadu je dán jednak tím, že nemám rád celebrity a systém, který je vyrábí, a jednak nemám rád sám žánr reality show, protože jeho častý výskyt zmenšuje prostor pro dramatickou hranou tvorbu. Celkový dojem: 25 %.

Emoce byly, jsou a budou mocnou zbraní a výborným obchodním artiklem. Podobný druh pořadu mě neuráží, jen dokonale míjí, čekal a chápal bych ho na komerční stanici, nikoliv veřejnoprávní ČT. Zajímavé je, jak se na jeho výrobě živí Igor Chaun, kdysi velký talent české kinematografie. Celkový dojem: 10 %.

Kdybych neznal jméno režiséra, byl bych přesvědčený, že jde o pozdní kousek Luise Buňuela. Odpovídá tomu volba námětu a režijní styl. Almodóvar, stejně jako Buňuel, má vyhraněný vztah ke katolické církvi s jejími přežitými dogmaty a režisér na příběhu několika řádových sester v rozpadajícím se klášteře a jedné zpěvačky, kerá má pádné důvody skrývat se před policií třeba i v klášterním azylu ukazuje postupnou erozi církevního společenství. Fetující jeptišky, milostné vzplanutí kněze k jedné z řeholnic, velmi světské touhy žen oděných v černých rouších, náboženské vidiny vyvolané LSD, otisk obličeje našminkované krásky coby náboženský symbol připomínající podobnou relikvii obrazu Ježíše Krista na rouchu, to všechno dohromady spoluvytváří zábavný Almodóvarův výlet do katolické současnosti. Zajímavá kamera, tradičně dobré herecké obsazení a předvedené herecké výkony. Popkultura ve spojení s náboženstvím vytváří přitažlivý, trochu provokativní kontrast. Celkový dojem: 80 %.

Distribuce přišla se sloganem, že jde o nejlepší mexický film příslušného roku. Pokud je to pravdivá informace, pak na tom mexický film opravdu není dobře. Ani ne tak proto, že by šlo o špatný kousek, jako spíš z toho důvodu, že jde o ultralaciný snímeček natáčený v kulisách jednoho panelákového bytu. Mexická kinematografie je patrně extrémně podvyživená a to mi nijak nesedí v porovnání s faktem, že z Mexika pochází řada špičkových režisérů současnosti a viděl jsem řadu snímků s výrazně vyšším rozpočtem. Kachní sezóna je malý neambiciózní film, který dílem připomíná tvorbu české vlny 60. let, dílem produkci americké nezávislé scény. Banální příhody a setkání čtyř hrdinů v jednom bytě velkého sídliště, které připomíná socialistickou výstavbu 70. let na první pohled nevypadají jako dostatečně nosné pro příběh, ale mají svou přitažlivost a postupně vtáhnou diváka do děje. Každý ze čtyř hrdinů v sobě nosí frustraci, donašeč pizzy se postupně odhalí jako neúspěšný intelektuál, který je frustrovaný svojí současnou profesí, další z hrdinů je deptaný rozvodem rodičů a jiný zase osamělostí. Jedno setkání jim pak změní pohled na svět. Vtipné dialogy, ironie a slušné herectví, to jsou klady Kachní sezóny. Celkový dojem: 60 %.

Půvabná vtipná pohádka, hezky nakreslená a především výborně odvyprávěná Václavem Postráneckým. Mám pocit, že je tak nějak ze života. Některé hlášky ocení spíš dospělí než dětské publikum. Celkový dojem: 75 %. Příběh, který vychází z lidové slovesnosti, pohádka o střetu hlouposti s vtipem.

Jde o dosud patrně nejlepší, ale zcela jistě nejslavnější film Michaely Pavlátové, který byl jejím odrazovým můstkem pro pozdější hranou tvorbu. Jedna z mála výjimek, kdy se shodla odborná kritika i nejširší divácká obec a ocenila svěžest a originalitu tohohle krátkého dílka. Snímek vyhrál na festivalu ve Stuttgartu a získal několik dalších laických i odborných cen na festivalech po celém světě, aby se nakonec ucházel i o Oscara. Lidská řeč je alegoricky zpodobněna do nejrůznějších symbolů tak, aby vyjádřila emoce návštěvníků jedné kavárny. Láska, erotika, pomluvy, vše má konkrétní výtvarné vyjádření a nebýt kresby, která mi nesedí, dal bych bez váhání nejvyšší možné hodnocení za nápad i provedení. Celkový dojem: 85 %. Labutí píseň českého animovaného filmu, který v 90. letech trpěl finanční nepřízní.

Brooksův film hodnotím s odstupem několika let, ale ještě dnes si zřetelně vybavuji většinu scén a vybroušených dialogů. Drama o rozpadajících se rodinných vztazích a přetvářce, kterou je nutno hrát ve jménu tradičních konzervativních hodnot jižanského prostředí staví na vynikajícím herectví ústřední dvojice. Zvlášť pro Taylorovou šlo vedle snímku Kdo se bojí Wirginie Woolfové o její nejlepší výkon na filmovém plátně. Film nezapře své divadelní kořeny, ale Tennessee Williams patří k absolutní autorské špičce a tak jde ve skutečnosti o výhodu. Celkový dojem: 95 %.

Před deštěm není film v první řadě o válce, jako spíš o tom, jak psychicky poznamenává všechny zúčastněné včetně emigrantů žijících v relativním bezpečí. Trpí určitou nevyrovnaností a určitě není jedním z nejlepších evropských snímků 90. let, ale díky palčivému tématu války na Balkáně je to kousek, který stojí za vidění. Ze tří povídek se mi nejvíc líbila hned první, kde v roli albánské dívky Zamiry debutovala pohledná Labina Mitevská. Milostné vzplanutí dvou nábožensky a etnicky rozdělených teenagerů v kulisách pravoslavného kláštera a navíc v době, kdy napětí a nenávist houstne každým dnem, ne - li hodinou by stálo za samostatný film. Celkový dojem : 75 %.

Velmi střídmě natočený snímek, který se opírá o údernou sílu rekonstrukce skutečného brutálního zločinu. Černobílá kamera nezúčastněně snímá vyprávění pachatelů, režisér používá pouhé náznaky tam, kde by jiní využili nabízené možnosti a naturalisticky zobrazili násilí pro zvýšení atraktivity. Je to přesně ten druh filmu, který v divákovi ještě dlouho doznívá a nutí uvažovat na téma morálky, viny a trestu. Výborně obsazené a zahrané. Celkovýb dojem: 90 %.