gudaulin

Žánr hororu je mi blízký a v minulosti jsem shlédl řadu slavných i neznámých filmů této kategorie. Když si je člověk po letech pustí znovu, často žasne nad tím, jak zoufale špatné jsou to filmy, a když vymaže faktor nostalgie, zbydou řemeslně k uzoufání trapné kousky, které můžou vzbudit maximálně tak shovívavý úsměv. U převážné většiny dnešních hororů je mé hodnocení kritičtější, než je u fanoušků žánru zvykem. V případě Temného patra jsem byl příjemně překvapený, i když rozhodně nejde o film, který by žánr nějakým zásadním způsobem inovoval a patřil k jeho současným vrcholům. Jde jenom o poctivě natočený žánrový kousek, který využívá postavy malé autistické dívky, kdy se ve filmu odrážejí její úzkostné stavy a představy. Děj se neodvíjí v duchu nějaké logiky, protože noční můra žádnou logiku nemá. V převážné většině své stopáže si snímek udržuje atmosféru, kterou vytváří opuštěné chodby nemocniční budovy, pohyb kamery, která si pohrává se záběry stále zchátralejších interiérů, a zlověstné zvuky, které mohou předznamenávat cokoliv. Snímek navíc pracuje se zajímavou časovou smyčkou. Film je silný tam, kde si hraje s náznaky a předtuchou něčeho hrozivého, upadá v momentech, kdy zlo dostává hmatatelnou podobu a zjevují se bubáci v podobě členů známé finské hudební skupiny Lordi. Film je obsazený sice neznámými herci, ale jejich výkony odpovídají dané kategorii filmů a rozhodně mě neurážejí. Celkový dojem: 55 %.

Střízlivě řečeno, hrdina filmu, spisovatel James Matthew Barry byl stejného sexuálního zaměření jako náš Jaroslav Foglar nebo známý dánský pohádkář Hans Christian Andersen a natočit přízemní realistický životopisný film by znamenalo nevyhnout se i některým temnějším stránkám jeho života a života jemu blízkých. Jeho přátelství k rodině s pěti malými chlapci bylo pochopitelně motivováno nejen snahou pomoci lidem v nouzi a konec konců hrdina jeho nejúspěšnější divadelní hry a předobraz Petra Pana později spáchal sebevraždu. Filmový scénář je skutečnými životními osudy slavného spisovatele jen volně inspirovaný a je napsaný v duchu jeho slavné pohádky. Je podobně dojímavý, romantický a dětsky neposkvrněný. Navíc je výborně herecky obsazený, Kate Winslet i John Depp odvádějí svůj vysoký standard. Vznikl poetický, hravý film. Celkový dojem: 85 %.

Jedno ze základních filmových děl spadajících do kategorie tzv. filmů morálního neklidu 80. let. Zároveň jde o nejzásadnější Kieslowského film před tím, než natočil svůj mistrovský Dekalog. Kieslowski ve snímku rozehrává tři varianty života svého hrdiny studenta medicíny Witeka a na jejich pozadí vykresluje společenský život na přelomu 70. a 80. let, rozklad komunistického režimu a neklid ve společnosti, který vyústí v revoltu pod hlavičkou hnutí solidarity. Kieslowski sice pracuje s motivem náhody, která může zásadním způsobem změnit lidský život, zároveň ale věří tomu, že je možné vlastními činy a rozhodnutími svůj život ovlivnit a modelovat přes nepřízeň doby. Film přinesl mimořádnou vlnu popularity pro představitele hlavní role Boguslawa Lindu, který se v následujících letech stal jedním z nejvýznamnějších, ne-li nejvýznamnějším, polským hercem. Ve všech třech liniích příběhu se protkávají osudy nejenom Witeka, ale i vedlejších postav, takže skládačka, kterou režisér předkládá, je divácky velmi atraktivní. Je to film o morálce a vymezování lidské svobody. Celkový dojem: 90 %.

Poslední metro je komerčně nejúspěšnější a divácky nejoblíbenější Truffautův film, kde se sešla silná herecká sestava v čele s herecky vyzrálou a navýsost půvabnou Catherine Deneuve a Gérardem Depardieu, který tehdy byl plný energie, charismatický a dosud neokoukaný. Přes nesporné režijní mistrovství a zajímavé okupační téma ale nemůžu dát plný počet hvězdiček, protože některé motivy ve filmu mi jednoduše nesedly. Funkční je ta část, která ukazuje svět pařížského divadla, herců a ostatních divadelníků a zároveň milostný trojúhelník mezi hlavními postavami, kdy manžel ukrývající se před represí jen bezmocně sleduje vznikající milostný vztah mezi svou ženou a jejím hereckým partnerem. Nepříliš funkční je naopak širší zobrazení historické éry okupované Francie, kdy dvě stě policistů hledá hlavního hrdinu a nezjistí, že se ukrývá ve sklepě svého divadla. Gestapo poté, co získá stopy po přítomnosti Steinera v Paříži, se nechá obalamutit tím nejbanálnějším trikem v době, kdy popravy a deportace běžely jak na drátku a široká síť udavačů a aparát gestapa prováděly efektivní práci. Tohle zlehčení a zjednodušení tíživé doby by se dalo omluvit v komedii, nikoliv ve filmu tohoto žánru. Nejzajímavější jsou momenty, kdy divadelní představení na prknech divadla splývá s reálným životem filmových hrdinů. Hravý, profesionálně velmi dobře natočený film. Celkový dojem: 85 %.

Malý konverzační film s řadou drobných vtípků, který ukazuje hollywoodskou hvězdičku Katie Holmes v poněkud odlišné roli, než jak ji její příznivci většinou znají. Sice jde o kousek pouze na jedno použití, ale bavil jsem se slušně, humor byl většinou funkční a scénář nesklouzává nikde do trapnosti. Komedie o jednom ztřeštěném kulinářském pokusu, na jehož úspěch nikdo nevěřil. Film, který sice nemusí vzbudit nadšení, ale získal si mé sympatie. Celkový dojem: 60 %. Nedostatkem filmu je určitá nevyváženost, daná mimo jiné i napjatým rozpočtem.

Slušná, nicméně z mainstreamu nijak nevybočující komedie, která staví na charakterním herectví Tima Robbinse a typovém herectví Martina Lawrence v hlavních rolích. V prvních minutách je skutečně svěží a připomíná provokativní postupy americké nezávislé scény, jenže po první čtvrthodince scénáristovi dojde odvaha nebo nápady a příběh se odehrává v typické tříhvězdičkovém poli hodnocení. Celkový dojem: 60 %.

Lelouchův snímek Ať žije živou v lecčemž připomíná nejlepší filmy Davida Lynche, jeho proslulé hrátky s divákem a s filmovými žánry. Lelouch provokativně mísí prvky katastrofického filmu, využívá psychózy strachu z jaderných zbraní, hraje si s motivem mimozemské civilizace ovlivňující náš život aby ze sci fi tématu bleskurychle přešel ke špionážnímu dramatu a po celou dobu vlastně vypráví milostný příběh dvou manželských párů, kde se realita mísí s představami všech zúčastněných a zmatený divák je na pochybách nad skutečnou identitou svých hrdinů. Na začátku filmu Lelouch prostřednictvím jedné z postav říká: Jsou filmaři, kteří vypráví příběhy, jako třeba Spielbelg, jsou filmaři jako Fellini, co na příběh zcela rezignovali a jsou tací, co experimentují se způsoby, jak příběhy vyprávět. A přesně o to se snaží Lelouch ve svém díle. Nejde o to, kdo ve skutečnosti jsou jeho hrdinové. Důležité je, že jejich prostřednictvím a jejich emocemi dokáže diváka bavit a zároveň i provokovat. Celkový dojem: 90 %.

Svým formátem a zvoleným stylem sice typicky televizní dílko, které by neuneslo filmové plátno, po obsahové stránce nicméně brilantní hra s žánrem noir a koneckonců i s jazzem, který svého času vznikl jako ryze konzumní hudba určená k pobavení hostů v bordelech a laciných putykách...Vhodně zvolená stopáž středněmetrážního snímku zhutňuje příběh a hudební stránka se výborně doplňuje s tou dramatickou. Celkový dojem: 90 %.

Neodvážil bych se tento film označit za komedii, protože osciluje mezi několika žánry a spíš se podle mého blíží milostné romanci. Snímek o lidských vztazích řeší problém, nakolik je možné sblížení profesně, vzděláním i povahově naprosto odlišných lidí a to nejen po milostné stránce, ale i v rovině přátelství a kolegiálních partnerství. Vypráví o tom, jak povrchní jsou někdy naše první dojmy a jak snadno dokážeme přehlížet kvality lidí kolem nás. Nutí přemýšlet a přehodnocovat naše minulé konflikty a vztahy. Chytrý film s doře promyšleným scénářem není prvoplánově efektní, jde o na pohled nenápadnou evropskou produkci, která mě ale postupně vtáhla do děje a opravdu zaujala. Obsazení je kvalitní, byť jde o herce v našich končinách často neznámé. Takový Jean - Pierre Bacri je ve Francii velkou hvězdou. Celkový dojem: 80 %.

Cyklus Terezy Brdečkové Ještě jsem tady je určitou protiváhou pořadů typu Pošta pro tebe a možná i záplatou na špatné svědomí ze strany vedení České televize, které si moc dobře uvědomuje, jak problematické je v mnoha případech její pojetí veřejnoprávnosti a služby kultuře. Pořad, který si neklade za úkol prvoplánově bavit, ale zachycovat životy silných osobností a prostřednictvím jejich osudů odhalovat pravdu o naší minulosti. Celkový dojem: 90 %. Seriál o lidech kteří nežili zbytečně.