Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Animovaný
  • Krimi

Recenzie (3 975)

plagát

Diktátor (1940) 

Věřím na sílu lidských konvencí. Můžeme se o tom přesvědčovat dnes a denně. Všimli jste si třeba proslovů na smutečních obřadech? Zesnulý byl lempl, domácí tyran a extrémní protiva, řečník ale pronáší fráze o tom, jak nám všem bude chybět a co pro své okolí udělal, přítomní se tváří tragicky a ti nejsnaživější se dokonce pokouší o nějakou slzičku. O kousek dál se koná obřad radostnější, mladý pár vstupuje do manželství. Přítomný svědek ovšem nezdůrazňuje předchozí milostné úspěchy novomanželky, nechlubí se, kolik přítomných pánů s ní v minulosti špásovalo, a v jeho radostném proslovu se nenajde místo pro informaci, že novomanžel se kvůli své nastávající rozvedl a opustil tři děti. Pokud nám maminka ukazuje novorozeně, nepředpokládá, že zmíníme zjevnou podobu miminka s obličejem netopýrka, byť by to byla stokrát naše subjektivně vnímaná pravda. No a od diváka titulu, který patří do filmového kánonu, je považovaný za symbol antifašistické kinematografie a podepsal se pod něj jeden ze světově nejproslulejších tvůrců, se určitě nečeká zásadní kritika a nespokojenost. Mohl bych pochopitelně přihodit hvězdičku za (nezpochybnitelný) význam, který titul měl ve své době, když USA byly ještě pod silným vlivem izolacionismu a prezident Roosvelt se marně pokoušel burcovat veřejnost k aktivní obraně demokratických hodnot. O hrůzách fašismu se moc nevědělo a ještě spíš vědět nechtělo. Film přišel ve správnou dobu a svoji angažovanou práci odvedl. Za to ho však odměnilo už mnoho jiných, a moji podporu tudíž titul nepotřebuje. Z mého pohledu má Diktátor podivnou strukturu scénáře, který nakonec opouští obě hlavní postavy, a film končí výstupem samotného režiséra a proklamativním přihlášením se k demokratickým ideálům. Vadí mi zamrzlá Chaplinova estetika, která okatě vychází z němé éry a film vypadá, jako by vznikl o dekádu dřív. Obtěžuje mě i naivita zobrazení nacistických pořádků, jakkoliv mnohé bylo Chaplinovi v době natáčení utajeno. Jednoduše skutečnost byla mnohem horší. A možná se na mém hodnocení podepisují přílišná očekávání od legendárního titulu ověnčeného skvělými recenzemi a stejně tak skvělou pověstí. Za sebe můžu říct, že i takový kousek jako Svět patří nám, po kterém v globálním měřítku neštěkne ani pes, jsem si užil výrazně víc. Jakkoliv se v Diktátorovi objeví i skvělé scény, jako celek pro mě ten film zkrátka nefunguje. O poznání přesvědčivější než židovský holič je Chaplin v roli diktátora, evidentně toho hodně odkoukal z nacistických týdeníků, a Hitlerova patetická sebestřednost je pro satiru víc než vhodná. Celkový dojem: 45 %.

plagát

Zakázaná zóna (2010) 

Bráno s odstupem, na Zakázané zóně je nejpůsobivější, že snímek vypadá mnohem dražší než ve skutečnosti, jako by za ním stálo velké a vlivné studio. Obvykle to totiž bývá přesně naopak. Gareth Edwards se zkrátka před producenty předvedl v dobrém světle a dokázal, že má i na áčkovou produkci. Na druhou stranu, ten film vypadá poněkud rozpolceně. Na vkus mnohých je příliš komorní, natáčený dokumentárním stylem tam, kde by běžný divák čekal akci, lekačky, jednoduše aspoň malou dávku oblíbených žánrových klišé. Edwards ale sází spíš na neokázalost, nebezpečí se většinou dá spíš tušit kdesi za hradbou stromů z tropické džungle, z neurčitých pohybů v přítmí či ve vodě a z tajemných zvuků, které dráždí představivost a může se za nimi skrývat cokoliv. Já byl na jednu stranu vděčný, že se nebrodím tím tradičním žánrovým balastem, ve kterém se utopilo tolik jiných titulů, na druhou stranu to mohlo být vymyšlené lépe. Stometrové chobotnice vypadají možná efektně, ale s takovou invazí by si ve skutečnosti pozemšťané poradili ze všeho nejlépe. Zbrojních arzenálů máme, že nevíme, co s nimi, a nebohé snadno identifikovatelné chobotničky by dostaly takovou nakládačku, že by ve chvilce ochránci zvířat neměli co chránit. Nebezpečí kontaminace zemské atmosféry by představovaly mnohem spíš mikroorganismy, které se mohou nekontrolovatelně šířit prostorem. Ve filmu jsem vzrůstající převaze vetřelců z kosmu nerozuměl a už vůbec jsem nechápal, jak to mají přerostlé chobotničky zařízené s gravitací. Ne nadarmo největší planetární organismy žijí v oceánu. Takže to chobotničky nejspíš nějak okecaly nebo uplatily. Stejně tak by stálo za úvahu, proč zazobaný tatíček své dcerce nezařídil vzdušnou přepravu a ještě mě napadá, že... No zkrátka by se dalo dlouze pokračovat. Jako road movie nemocným světem, kde se zhroutily fungující instituce a jistoty, to ale špatné nebylo, takže nakonec ohodnotím Zakázanou zónu 60 % celkového dojmu.

plagát

Václav (2007) 

S režisérem Vejdělkem si moc nerozumím a jeho poslední tituly mě míjí velkým obloukem. Třemi hvězdičkami u Václava asi dosáhl svého maxima, které s největší pravděpodobností nikdy nepřekoná. Podobná kontroverzní látka byla ve světové kinematografii a dokonce i u nás zpracována mnohokrát a ve většině případů výrazně přesvědčivěji a s větší emocionální silou. Na druhou stranu se Vejdělek může opřít o velká jména hned dvou hereckých generací. Emília Vašáryová je v roli matky výborná a Ivan Trojan dokazuje, že je velkou hvězdou současné české kinematografie. Tady se neshodnu se svým oblíbeným uživatelem nascendim - Trojan je v roli psychicky nevyrovnaného vesnického trouby dokonale přirozený a uvěřitelný. Sem tam to drhne ve scénáři, ale v rámci české kinematografie první dekády nového tisíciletí je to, obávám se, solidní nadprůměr. Celkový dojem: 60 %.

plagát

Jízda (1994) 

Což o to, od dob Svěrákovy Jízdy víme, že film se dá u nás natočit i za milión, ale o moc víc mi toho setkání s road movie po česku už nenabídlo. Kdybych byl zlý, napíšu, že takhle nějak vypadá dokonalá filmová prázdnota. Srovnání s Bezstarostnou jízdou, které v několika komentářích zaznělo, mi přijde až urážlivé a jako generační výpověď nefunguje Jízda ani omylem. Jednoduše nemá co nabídnout, hudba skupiny Buty je pro filmový zážitek příliš málo. Celkový dojem: 30 % (to abych se vešel do 2* a nebyl nařčen, že škodím českému filmu).

plagát

Pochovaný zaživa (2010) 

Lituji, ale na mě tahle klaustrofóbní podívaná ani trochu nezapůsobila. Uznávám, že na minimálním prostoru a s minimem prostředků dělají scénárista i režisér maximum, aby udrželi divákovu pozornost, ale pořád je to jen velmi relativní úspěch. Rozhodující pro mě je, že snímku nemůžu věřit. Pravda, u jiných žánrů se logikou viděného nezabývám zdaleka tak důkladně a nejsem ve svém hodnocení přísný, jinak bych si je zkrátka nevychutnal, ale že je thriller založený na nesmyslech, by měl bez problémů odhalit i žák základní školy. Celkový dojem: 40 %.

plagát

Zbav nás od zlého (2009) 

Je to jen pár dní, kdy jsem na adresu Tak trochu jiné love story, tedy předchozího titulu z tvůrčí díly Ole Bornedala, napsal, že by neměl mít konec a byl bych spokojený. Druhé setkání s jeho tvorbou přineslo stejnou zkušenost. Tři čtvrtiny stopáže jsem se vznášel v oblacích z vysoce nadstandardní podívané, kochal se skvělou kamerou, vnímal stoupající napětí a znepokojivé signály blížící se krize, oceňoval scény emocionální síly úderu blesku - a pak jde všechno během několika minut do háje, protože režisér příliš tlačí na pilu, nechápe psychologii davu ani jednotlivce a díky tomu se obnažuje typický filmový konstrukt. Bezpochyby je skvěle natočený, jenže zároveň nedůvěryhodný. Z takové látky se dalo vytěžit mnohem víc, kdyby Bornedal zkrotil fantazii, nehonil moc zajíců najednou a vychytal logické nedodělky. Film nápadně připomíná Peckinpahovy Strašáky, nemluvil bych přímo o plagiátu, ale o silné inspiraci určitě. Jenže ti mi přijdou uvěřitelnější a ve svém důsledku působivější. Navíc v nich absentuje ten podivně smířlivý závěr. Přesto se třemi silnými hvězdičkami nemám ani ten nejmenší problém. Celkový dojem: 65 %.

plagát

Okno do dvora (1954) 

Tvůrčí rozjezd Alfreda Hitchcocka byl pomalý a slavný režisér má na svém kontě řádku zapomenutelných titulů, Oknem do dvora se ale otevírá období, kdy v relativně rychlém sledu natočil své nejzásadnější filmy, aby v následujících letech opět upadl do průměru. Kriminální thriller s komediálními prvky o tom, že i pohled z jediného okna může přinést nespočet informací o svém okolí, je zároveň i důkazem, že k divácky atraktivnímu filmu nepotřebujete měnit lokace a kulisy. Celý film se omezuje na jediné místo děje, kamera prostě zachycuje výhled z okna hlavního hrdiny, nevšímá si toho, co je nahoře nebo dole, všechno je zkrátka naproti. Režisér dokonce volí takový formát, aby vyvolal dojem výhledu z okna. Pozornému oku nudícího se hrdiny neuniknou drobná dramata a postupně odhaluje, jak vypadají vzájemné vztahy obyvatel protějších partají. Ze střípků posbíraných informací nakonec odhalí skutečný zločin. Režisérovi nelze upřít výborné řemeslo a jako zvláštní bonus se může divák pokochat půvabem legendární Grace Kelly. Celkový dojem: 90 %.

plagát

Rituál (1973) 

Hororové produkce často připomínají kolovrátek, když úspěšný titul bývá obvykle východiskem pro celou sérii podřadných pokračování a v žánru se vlastně recykluje několik málo úspěšných modelů. Proutěný muž se žánrovým přihrádkám vymyká a pohrává si se svými diváky, stejně jako se svým hrdinou. Policista Howie přichází na ostrov vyřešit zmizení místní dívky, od začátku ale čelí podivným reakcím místního obyvatelstva. Na tomhle místě neplatí běžné konvence, pravidla a zákony uznávané na pevnině. Neblahá předtucha se mění v jistotu, že se zde schyluje ke strašnému zločinu, a ta se mění v odhodlání stůj co stůj ohrožený život oběti zachránit. Snímek sice používá motivy hororového a thrillerového žánru, jejich tradiční rekvizity ale pomíjí a ve výsledku se blíží spíš k hodně černé komedii. Staví na hlavu tradiční křesťanskou morálku (ze které vychází gotický román coby předchůdce moderního hororu), zesměšňuje ji a postupně svého zásadového hrdinu přivádí do osudové pasti. Proutěný muž není bůhvíjak hluboký nebo komplikovaný, představuje ale překvapivě funkční a především zábavnou podívanou. Celkový dojem: 75 %.

plagát

Vlastenci (1994) 

Podobně laděné filmy řadím mezi čistokrevnou zlomyslnost. Zkušený žánrový fanoušek přece ví, co má následovat, objeví-li se označení špionážní thriller - honičky, přestřelky, souboje tělo na tělo a dechberoucí akce. To vás ale zklamu, nic z toho se v případě vlastenců nekoná. Snímek patří do proudu realisticky pojatých dramat, která za svou nejsilnější stránku považují autentičnost. Konec konců, film vznikal na základě skutečné události, skandál s odhalením izraelského špiona v americké státní správě kdysi vážně zacloumal tradičně nadstandardními vztahy obou zemí. Po kratším úvodu, kdy děj zasvěcuje diváka do výcviku mladých adeptů špionážního řemesla, věnuje scénárista pozornost dvěma tajným operacím Mossadu při náboru nových agentů v zahraničí. I přes delší stopáž jsem se rozhodně nenudil, jen je nutné znovu upozornit, že film má komornější ladění a vzdává se všech oblíbených žánrových klišé. Táhnou ho dialogy a má spíš televizní vizáž. Kdo je ale ochotný se přes výše uvedené přenést, má mu tahle špionážní hra rozhodně co nabídnout, jakkoliv kvalit řekněme Jeden musí z kola ven určitě zdaleka nedosahuje. Z hereckého obsazení bych chtěl poukázat na přítomnost Sandrine Kiberlain - paní učitelka z Mikulášových patálií má pěkně pikantní minulost smyslné call girl a agentky tajné služby, která loví informace přes postel. Celkový dojem: 65 %.

plagát

Q (2008) (relácia) 

Queer je označení všech, co se vymykají běžným normám lidské sexuality, a vejde se do něj tudíž ledascos. Publicistický pořad si těžkou hlavu z ohlasů a dopadů svého vysílání evidentně nedělá, neuznává tabu a jde si neoblomně za svým. Někdy to vypadá, že sex lze provozovat v mnoha formách, např. mezi prostitujícím se bisexuálním transvestitou a mezi hypersexuální lesbičkou s dominantními sklony. Jen jednou z těchto variant, spíš výstřední a okrajovou, je klasická soulož mezi mužem a ženou. Queer umí být vtipný a hravý, může přinášet zajímavé informace ze světa, kam je povoleno nahlédnout jen málokomu. Dokáže být naléhavý při obraně práv a svobod sexuálních menšin. Leckdy je ale zároveň protivně sebevědomý a s nadměrnou hrdostí se hlásí ke své "jinakosti". Zapomíná, že pokud mám soukromý mejdan, může se v něm odehrávat cokoliv, co vyhovuje přítomným. Pokud ho ale učiním veřejným, měl bych počítat s tím, že mnozí mohou mít jiná měřítka a viděné u nich může vyvolávat nečekané a nechtěné reakce. Queer umí být i těžkopádný, nevtipný a parazitující na výstupech celebrit. Zkrátka má nevyrovnanou kvalitu a jeden nikdy neví, co ho čeká. Celkový dojem: 55 %.