Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Animovaný
  • Krimi

Recenzie (3 975)

plagát

Vertigo (1958) 

Viděl jsem příliš mnoho filmů Alfreda Hitchcocka na to, abych ho považoval za nezpochybnitelného mistra režie - až příliš často jsem v jeho případě sáhl vedle a znechuceně koukal na příběh, který, ač ověnčen slávou, musel být naivní už v době vzniku. Zadarmo ale Hitchcock svůj věhlas nezískal a existuje několik titulů, kde uznale kývám hlavou a říkám, ano, tohle funguje i po letech. Vedle takových titulů, jako je Psycho nebo Okno do dvora, řadím do elitní skupiny právě Vertigo. Snímek o vražedném komplotu, kde Hitchcock použil svůj oblíbený motiv. Průměrný chlápek je vmanévrovaný do hrozivé tajemné hry, která ho emočně poznamená na celý zbytek života. Hitchcockův oblíbený zájem o psychoanalýzu tady nedopadá tak úsměvně jako v případě Rozdvojené duše. Hitchcock kombinuje kriminální žánr s romancí a obohacuje je o mysteriózní a smyslné prvky. Důmyslným pohybem kamery, která často směřuje do hlubin, a disharmonickou hudbou režisér skvěle navozuje pocit rozkolísanosti hlavního hrdiny, zvýrazňuje jeho nejistotu a strach. Vertigo představuje výborné řemeslo, cesta za odhalením identity osudové ženy plná náznaků, zrcadlových odrazů a hrátek s barevnými kontrasty se dá ocenit i po opakované projekci a Vertigo tak patří k těm kreativním snímkům, které prošlapávaly cestičku vpřed novým filmovým metodám a prvkům. Celkový dojem: 90 %.

plagát

Kto sa bojí Virginie Woolfovej? (1966) 

Známe filmy nepřístupné do 15 let, ba i filmy přístupné až s dovršením 18 let, existuje ale kategorie snímků, která by měla být nepřístupná široké skupině kandidátů manželství, jinak se nám podstatně rozšíří už tak zbytnělá skupina singles, a tím se opět sníží už tak nízká porodnost. Do téhle skupiny řadím i Kdo se bojí Virginie Woolfové, která představuje dokonalý protipól všech romantických komedií o partnerském soužití. Je to hořké drama o manželství, které tmelí už jen vzájemná nenávist a možnost toho druhého co nejrafinovaněji psychicky týrat a ponižovat. Scénář vychází ze stejnojmenné divadelní hry a Mike Nichols, jenž měl do té doby zkušenosti výhradně z Broadwaye, a šlo tedy o jeho filmový debut, se vlastně ani nesnaží předstírat, že natáčí víc než efektní divadlo. Po drtivou většinu stopáže si vystačí s jedinou dekorací a čtyřmi herci. Přesto, ačkoli je to prakticky neuvěřitelné, šlo díky astronomickému honoráři Taylorové a Richarda Burtona o nejnákladnější hollywoodský projekt roku 1966. Sázka na skandály opředený manželský pár se nicméně vyplatila - zvědaví diváci se dohadovali, jak moc se filmová fikce podobá skutečnému manželskému soužití Burtona a Taylorové - navenek totiž leckdy působili jako ve filmu. Těch 5* možná patří víc autorovi předlohy Edwardu Albeemu, ale drama šlape jako hodinky a cynismem, zlobou a alkoholem nasáklá atmosféra funguje na výbornou. Oba hlavní aktéři navíc předvádí mistrovské herectví. Celkový dojem: 95 %.

plagát

Bezstarostná jazda (1969) 

Bezstarostná jízda se obvykle považuje za základní stavební kámen žánru road movie a za zahájení trendu 60. let, kdy se Hollywood začal odvracet od produkce určené usedlým měšťákům, které z kinosálů odvedlo pohodlí televizní obrazovky, k mladé generaci, co se na svět kolem sebe dívala jinak a hlavně se jinak chovala. Sex, drogy, dlouhé vlasy a sen o ničím nelimitované svobodě, to jsou typické atributy generace hippies. Pocit nevázanosti Dennis Hopper navozuje dlouhými panoramatickými záběry nekonečného amerického vnitrozemí, které střídá prostřihy na své hrdiny a jejich silné motorky. Je sice znát, že film neměl pevný scénář a Hopper místy zjevně improvizoval, ale díky přítomnosti ústřední herecké trojky se přikláním ke 4. hvězdičce. Nezanedbatelnou roli v mém hodnocení hraje i nekonformnost snímku - já ty jižanské vidláky, militaristické příslušníky domobrany a konzervativní maloměšťáky, které režisér konfrontuje se svými hrdiny, vážně nemusím. Na Bezstarostné jízdě si cením autenticity - film vypovídá o pocitech generace 60. let jako málokterý jiný kousek. Celkový dojem: 75 %.

plagát

Stroskotanec (2000) 

Je to zvláštní. Trosečník zdánlivě obsahuje všechno, co ho předurčuje k triumfálnímu úspěchu, tedy atraktivní námět, výborné herecké obsazení, velké režisérské jméno, slušný scénář, přiměřeně velký rozpočet a tak bych mohl pokračovat. Přesto to ve výsledku nějak skřípe, cítím určitou nenaplněnost očekávání a čtvrtou hvězdičku se mi dát nechce, jakkoliv je ten film znevýhodněný faktem, že jsem ho viděl v televizi. Na velkém plátně bych se možná přece jen ke čtvrté hvězdičce přiklonil. Přemýšlel jsem, co mi tam přebývá nebo schází, je to částečně určitou melodramatičností, ale pořád jsem nebyl schopný definovat jádro problému. Až mi zrak sklouzl na komentář Marigolda, který přesně popsal to, na co mi scházela slova. Takže tentokrát doporučím hledat myšlenku někde jinde - přesně, jak to Marigold napsal, Trosečník je příliš doslovný, zbytečně rozmáchlý, patetický a přeplácaný. Při vší snaze nestrhne, byť Hanks ze sebe vydává maximum. Celkový dojem: 65 %.

plagát

Camille Claudelová (1988) 

Což o to, na výstavu Camilliiných soch bych zašel rád, životopisný snímek o trpkém údělu umělce, co vybočuje z davu, ale jen potvrzuje, že ten žánr vyžaduje zvláštní přístup, jinak se příběhy potenciálně fascinujících osobností snadno mění v ušlechtilou nudu. A přesně tohle se podle mého přihodilo Nuyttenovu filmu. Pranic nepomáhá ani angažmá půvabné Isabelle Adjani v hlavní roli ani přítomnost slavného Gérarda Depardieu coby jejího protihráče. Jak mám pro Isabelle slabost, tady mi trýznivě pomalé plynutí času ani v nejmenším nezpříjemňovala, jakkoliv její výkon rozhodně není špatný. Jenže to je na vznik velkého filmu málo. Camille Claudelová totiž vypadá jako typický výtvor někoho, kdo je přesvědčený o tom, že vysoké umění musí být přímo úměrné počtu mikrospánků, které nebohý divák při sledování podstoupí. Tohle chtělo nůžky, lepšího scénáristu, originálnější režii, chtělo to zkrátka hrozně moc. Celkový dojem: 25 %.

plagát

Hviezdna loď Galactica (2004) (seriál) 

Battlestar Galactica se objevila v době rozmachu televizní seriálové tvorby, kdy rozpočty jednotlivých projektů dosahovaly násobků toho, oč by mohly štáby žádat před pouhou jedinou dekádou, a je to na jejím vizuálu opravdu znát. Matně si vzpomínám na původní sérii z konce 70. let, která v porovnání s tímhle vypadá opravdu směšně brakovitě. Ten vizuál i úroveň scénáře mě v prvních dílech velice příjemně překvapily až ohromily, takže jsem byl ochoten uvažovat o hodnocení nejvyšším. Jenže jak šel čas, začaly se tam projevovat určité scénáristické nedodělky a v množství dílů se našel slušný balast. Nehledě na to, že jsem s přibývajícím časem začal mít pocit, že Cyloni se pokoušejí do domu podkopat, probourat stěnou nebo seskočit komínem tam, kde by stačilo vzít za kliku a vejít dovnitř. Zkrátka, že vymýšlejí šílené konspirace, nad jejichž logikou není radno příliš dumat tam, kde ve skutečnosti vyčerpaný protivník čeká na ránu z milosti, a postupem doby se z toho čím dál víc stávala společenská hra na téma, který člen posádky, opět v rozporu s logikou, skrývá svoji cylonskou podstatu. Příliš mnoho zrádců a spiknutí na příliš malou komunitu uprchlíků. Celkový dojem za seriál jako celek: 60 %.

plagát

Panství Downton (2010) (seriál) 

Považuju se za levicového liberála, ale první díly Panství Downton mě okouzlily takovou tou starosvětskou konzervativností šlechtického sídla, kde úcta k tradicím a přirozeným autoritám patří k samozřejmostem a po pěti dílech jsem s nadšením nadělil 5*. Jenže následovala druhá série, kde už to šlo z dojmy tak nějak z kopce a třetí sérii jsem už spíš přetrpěl. Při pokusu o sledování 4. série jsem začal pociťovat imunitní reakci organismu a vzdal jsem to. Nejde ani tak o to, že by zrovna v tomhle případě zapracovala obvyklá nemoc seriálů, tedy pokles úrovně scénáristické práce, jako spíš se tady záhy projevilo moje politické přesvědčení a ta konzervativní idylka mě začala neskutečně vytáčet. Ono na té velké ploše se pochopitelně projeví jakýkoliv falešný tón a tady musím souhlasit s Faidrou, s odstupem se mi jeví Panství Downton jako velkoryse natočená telenovela pro snoby. Nesmírně snadno by se dění na obrazovce dalo zparodovat. Když se to vezme kolem a kolem, vždycky mi vrtalo hlavou, jak by vypadal proklínaný a opovrhovaný žánr telenovely, kdyby se natáčel nikoliv tak, jak ho známe z podání českých nebo latinoamerických mýdlových oper, ale pečlivě s kvalitním hereckým obsazením i režií, a v případě Downtonu se mi to vlastně povedlo zjistit. Na první pohled to funguje a člověk se může obdivovat herectví zúčastněných, kráse žen, šlechetnosti mužů a intrikám padouchů, jen přitom nesmí moc kriticky myslet a nad některými činy televizních hrdinů musí decentně přimhouřit oko. Pokud hodnotím seriál jako celek, půjdu na pouhé 2* a 45 % celkového dojmu. Pokud bych hodnotil pouze první sérii, dalo by se uvažovat možná i o 4*.

plagát

Nádej a sláva (1987) 

My máme Obecnou školu a Britové mají Naději a slávu. Opakované zhlédnutí mě utvrdilo v pocitu, že tenhle kousek patří na databázi k nedoceněným. Výborný scénář, skvělá retroatmosféra, skvělé herecké obsazení. Snad jen vyústění mohlo být poněkud efektnější, ale i tak šlo o neobyčejně příjemně strávených 113 minut mého filmového života. Britové jednoduše tenhle mix žánrů ovládají. Celkový dojem: 90 %.

plagát

Sex Pistols: Děs a běs (2000) 

Sex Pistols představují jeden z nejdůležitějších východisek punkového hnutí a hudební legendu, jejich chování, provokování establishmentu texty i sama hudba, to je prostě esence punku a rozjevený škleb Johna Lydona, to je vlastně poznávací znamení punku. Punkový je vlastně i celý film. Rozpustilý, provokativní, nekonvenční, přisprostlý a sebestředný, nabitý spoustou obrazového materiálu i informací, šikovně sestříhaný, působivý a jednoduše dobrý. Skvěle dokáže zasadit hudební produkci a vystupování členů kapely do kontextu doby a ozřejmit sociální a politický rozměr jejich produkce. Tak nějak si představuju hudební dokument. Celkový dojem: 90 %.

plagát

Kingsman: Tajná služba (2014) 

Některé filmy mě dokážou vytočit, Kingsmanovi se to naštěstí nepovedlo, jakkoliv mě ten film minul vzdáleností několika parseků. Jednoduše jsem tenhle výsledek dopředu očekával. Kingsman je vlastně James Bond pro teenagery v komediálním podání. Celá série Jamese Bonda jde mimo okruh mých zájmů a teenager už několik dekád nejsem. Není to můj šálek kávy, stejně jako koncert Justina Biebera nebo Katy Perry. Filmový humor na mě z 95 % nefunguje, stejně jako hlášky a v některých případech se při nich přímo ošívám. Akční scény jsou nasnímané děsivým způsobem, příliš rychlé, chaotické a blbé, stejně jako zápletka filmu. Samozřejmě, jedná se o blockbuster, který dokáže nabídnout podívanou a efekty, takže je tam z mého hlediska aspoň určitá satisfakce. No a přítomnost osvědčených špičkových britských herců taky není k zahození, takže za to 2*. Ve srovnání s tímhle výtvorem je třeba Smrtonosná past 4.0 z hlediska scénáře geniální. Kingsman se dá považovat za dokonale, ale opravdu dokonale pubertání film a ta vysoká procenta oblíbenosti jasně říkají, kdo tvoří většinu filmových diváků. Celkový dojem: 35 %. Ano, souhlasím, že v jistém ohledu představuje Kingsman budoucnost filmového průmyslu. Bohužel.