gudaulin

I jednoduché, navíc tisíckrát odvyprávěné příběhy se dají zpracovat originálně a Půlnoční polibek patří k té menšině snímků, která umí pozitivním způsobem překvapovat. Dokáže být nekonvenční a provokativní jako rané filmy Kevina Smithe, volí černobílou kameru a umí s ní vykreslit zajímavou atmosféru, je schopný nabídnout neokoukané herce, co dokážou zaujmout. A co je nejdůležitější, není umělohmotný a mělký. Těm postavám jejich myšlenkové pochody a rozhodnutí věřím, jakkoliv Sara Simmonds v prvních minutách překypuje takovou dominancí a sebestřednou arogancí, že bych na Wilsonově místě záhy odešel středem. Půlnoční polibek je hořkosladká romantika o citovém zrání ve stínu hollywoodských studií natočená v duchu těch nejlepších tradic americké nezávislé scény. Celkový dojem: 80 %.

Už Brendan a tajemství Kellsu mě přesvědčil o tom, že Tomm Moore je tvůrce, jehož tvorbu stojí za to sledovat. Je radost vidět film, který umí pracovat s pohádkovými motivy a oslovovat jimi i dospělé, aniž by se musel opírat o berličku popkulturních vtípků. Film, co dokáže chytře spojit irskou mytologii s přítomností, dokáže se vyhnout lacinému sentimentu a přitom vypráví příběhy, které k citovému vydírání přímo vybízí. Bonus pak představuje originální výtvarné zpracování, které se vymyká nejen tomu, co v kresleném filmu prosadil Disney, ale i standardům současných amerických animáků a počítačové grafiky. Za sebe zvedám palec nahoru a snad jen přidám varování: Píseň moře není svým zpracováním příliš vhodná pro malé děti a to nejen proto, že se u nás promítá v originálním znění. Baladický příběh a myšlenková hloubka osloví spíš ty odrostlejší. Celkový dojem: 90 %.

Jak vidno, na databázi sklízí Zvláštní dny rozpačitá hodnocení i komentáře. Mnozí si s touhle temnou akční kriminálkou se sci-fi námětem neví rady. Za sebe tvrdím, že jsem si tuhle kyberpunkem silně ovlivněnou záležitost se špinavými charaktery a apokalyptickou atmosférou velkoměsta, co už dávno nezvládá samo sebe, opakovaně skvěle užil. Tradičně dobrý Fiennes tady podává fantastický výkon a Juliette Lewis tady ještě nepoznamenaly drogové experimenty a plastické operace. Mám vlastně jen dvě výhrady. Kyberpunk tradičně pracuje se silnými ženskými charaktery a o Kathryn Bigelow se říká, že má koule. Její hrdinka nicméně vydá za větší vojenskou jednotku a ta akční část je díky ní poněkud přehnaná a lacině efektní. No a ten nůž zaražený až po rukojeť v zádech smolařského hrdiny by v reálném životě představoval předčasné ukončení zápasu a vlastně i filmového příběhu, nikoliv předehru k efektnímu zvratu souboje. Celkový dojem: 75 %.

Premiérové ohlasy byly nejen pozitivní, ale čišelo z nich dokonce nadšení, jako by sportovní klub ze zapadákova potácející se na dně tabulky zvítězil nad šampiónem z velkoměsta. Objevovaly se výrazy typu "konečně český film světové úrovně" apod. Protože takový jásot zněl českou kotlinou už vícekrát a posléze jsem následně musel korigovat svá velká očekávání, přistupoval jsem k filmu s rezervou a přesto můj verdikt tentokrát zní: za dlouhou dobu několika měsíců jde o můj nejlepší zážitek z kina a od loňského úspěchu Cesty ven je to první český snímek, který stojí za výpravu do kina. Je tomu tak především díky výbornému herectví bratří Hádků a atraktivnímu zobrazení komunity maloměstských outsiderů - lidí bez vzdělání, bez zázemí, často bohužel i bez odpovědnosti a sociální inteligence. Oba filmoví bratři mají svůj plán, ten Užovkův je ambicióznější, jen poněkud háklivější na vnější ohrožení. Slabinu vidím ve scénáři, kdy vlastně nevím, co je předmětem režisérova zájmu. Konfliktní vztah bratrů ukončený zásahem zhůry? Přátelství rozdělené vězeňskou zdí? Ani tady nevidím zásadní dramatický konflikt, ve tvrdě pragmatickém prostředí české společnosti vypadá Užovkovo rozhodnutí racionálně a režisér vytváří morální dilema, které, obávám se, vlastně pro převážnou většinu diváků neexistuje. Snímek se dotýká řady problémů, ale nikdy a nikde nejde na dřeň. Co je nejhorší, závěr mi přijde bezradný, navíc i nedůvěryhodný. Vzestupu některých filmových nýmandů rozumím. Antihrdina nedávno zhlédnutého amerického dramatu Slídil je příkladem postavy, které přerod z bezvýznamné nuly v nebezpečného hráče, co jde tvrdě za svým, můžete věřit. Užovka ale velkým hráčem není a takovým jako on není v reálném světě souzeno hrát roli kápa. Celkový dojem: 65 %.

Se slovem pohřeb si spojujeme úctu k zesnulému, bolest pozůstalých, slzy, lítost nad odchodem blízkého člověka. Tvůrci britské černé komedie ale dokázali rozehrát na malé ploše mnohem větší paletu emocí a hlavně předvedli, že správně pojatý pohřeb může přinášet nečekaná překvapení a zážitky počínaje výměnou nebožtíka a odhalením sexuálních libůstek zesnulého konče. Se správně adrenalinovému nekonvenčnímu zážitku potřebujete vlastně jen sestavit vhodný seznam smutečních hostů. Nesmí chybět starý protivný strýček, vedle kterého se chová dědeček rodinky Simpsonových jako matka Tereza, dále hypochondra s fascinující schopností dopouštět se faux paux, slizký donchuán, trpaslík s nekalými záměry... Stačí vám ukázka té bizarní sestavy, abyste začali tušit, kam se místní sešlost řítí. Navíc jen málokdo z přítomných je nadán schopností řešit logistické problémy typu dvou mrtvol na jedinou rakev, jen ti psychicky nejodolnější se dokáží vyrovnat s příchodem umrlce zpět mezi smuteční hosty. K tomu přičtěte pár zdánlivě nevinných rekvizit, jako je tuba prášků, ve které se ovšem skrývá místo nevinného léku silná halucinogenní droga - a neštěstí je hotové. K gagům si přidejte tradiční suchý britský konverzační humor typu: "Mám takový dojem, že na pohřeb mého otce se dostavilo mnohem více přátel než měl zaživa." Přesně takový druh humoru mi sedí a jeden výstřelek v podobě fekální scény s nadhledem Franku Ozovi odpouštím. Jen ta jadrnější mluva mi poněkud vadí, britské filmy podobného ražení si spojuji s určitou noblesou, ale to je možná daň českému dabingu vyrobenému pro televizi Nova. Celkový dojem: 90 %.

Původně jsem nadělil panu Umbertovi 4*, ale pak jsem se zamyslel a uvědomil si, kolik snímků mě v poslední době naštvalo nebo prostě jen nepotěšilo a jak je vzácné setkání s filmem, který nese všechny znaky precizního řemesla, má jasně čitelný rukopis a věnuje se silnému tématu. Netvrdím, že to je nejlepší De Sica, s jakým jsem se zatím setkal, neříkám, že to je nejlepší kousek italského neorealismu, a po určitou dobu jsem bojoval s tím, jestli přece jen De Sica tentokrát nezabrousil moc za hranu laciného sentimentu. Ale ne, nakonec myslím, že to vybalancoval výborně, a ta tvůrčí odvaha, která se projevuje tím, že si troufl obsadit do hlavních rolí neherce, je něco, čeho si obecně cením. Umberto D. je film o zoufalé snaze udržet si důstojnost v situaci, kdy nedržíte v ruce žádné trumfy a vaším údělem je neustále ustupovat, utahovat opasek a ztrácet všechno, co jste dřív měl rád a na čem vám záleželo. Film silný v detailech, přesvědčivý, kde je samozřejmě zásadní problém v otázce, nakolik pro vás bude příběh starého bezmocného muže v bezvýchodné situaci stravitelný. Za sebe tvrdím, že jde po dlouhé době o film, který mi opravdu udělal radost. Celkový dojem: 90 %.

Příběh má sílu bicepsů Arnolda Schwarzeneggera, téma, které dosud filmově není zmapované, je to zjevně dělané s nadšením a talentem, s pečlivostí a se znalostí věci, jednoduše poctivě. Přesto mám z tohohle pobaltského kousku rozpačitý pocit. Ony ty filmové experimenty, které se objevují na filmových festivalech, obvykle představují pro filmového diváka nemalé riziko, protože se může setkat s ledasčím. Připadal jsem si jako návštěvník divadla, který jde na činohru a omylem zabloudí do muzea voskových figurín, precizně vyrobených, do detailu propracovaných, efektně nasvícených a doprovázených emotivním komentářem. Při vší úctě k výrobci figurín a celému projektu, asi bych se cítil poněkud ošizený. Nemůžu přitom tvrdit, že bych nebyl varovaný, jenže jsem informace o snímku nebral dost vážně, lépe řečeno, myslel jsem si, že zmíněné obrazy v určitém momentu oživnou, rozpohybují se a Martti Helde mě zaskočil nekompromisností své umělecké vize. Od téhle chvíle, když bude někdo skuhrat nad statičností nějakého filmu, bafnu ho za límec a doporučím mu zkouknutí tohoto filmu. Kdybych snímek viděl v pozdních večerních hodinách, působil by na mě spolehlivěji než koňská dávka hypnotik. Co je platné, že obrazy mají až uhrančivou působivost, když v nich není víc života než v sarkofágu mumie. Film, který by byl zpracovaný klasickým způsobem, tzn. mohl bych vnímat dialogy, herectví zúčastněných a filmovou hudbu, by na mě zapůsobil mnohem výrazněji a patrně bych neváhal nadělit mu nejvyšší hodnocení. Celkový dojem: 50 %.

Ohlédnutí patří do vlny filmů 2. poloviny 60. let, které představovaly kritickou reflexi postojů a činů generace, jež se vyrovnávala s traumatem okupace a se vší rozhodností se ujala budování socialismu. Řídila se přitom heslem, když se kácí les, holt létají třísky. Existovalo dost pádných důvodů, aby snímek skončil v trezoru a jeho autor byl považován za personu non grata. Už jen jízlivý dotaz, v čem se vlastně liší fašistická a komunistická diktatura, který zazní z úst jedné z postav, musel normalizační schvalovací komise dráždit k nepříčetnosti. Na druhou stranu, otevřenost společenské výpovědi jako hodnoticí měřítko mělo význam právě v době vzniku filmu, s odstupem několika dekád by mělo být rozhodující, jak film obstojí z uměleckého hlediska. Z Ohlédnutí mám rozpačitý pocit. Jediné, co funguje na jedničku, je černobílá kamera. Obdivovaný Čepek tady podává, řekněme, rutinní výkon, jakkoliv to v jeho případě znamená, že je pořád o třídu lepší než ostatní. Zato Jiřině Třebické jsem její roli vlastně ani nevěřil, zdála se mi podivně prkenná a nepřirozená. Kdybych ji neznal z několika jiných snímků, uvažoval bych o ní jako o ženě, co se minula povoláním. Mášova režie je nejistá a scénář s prominutím schématický. Pokud by Ohlédnutí mělo být výkladní skříní Mášovy tvorby, pak rozumím důvodu, proč se režisér po uvolnění poměrů už neprosadil. Celkový dojem: 40 %. Říkám si, jestli nejde vůbec o nejslabší snímek ve své kategorii...

Na divadle jsem sice Odpad město smrt neviděl, ale protože mám Fassbindera slušně přečteného, rozumím tomu, že si to chtěl vyřídit s německými měšťáky, establishmentem, který se nikdy za Fassbinderova krátkého života s válečnou minulostí důkladně nerozešel, se všemi konformisty, proti kterým se levičácký bouřlivák vymezoval, když o tom tak přemýšlím, tak ho štvalo kde co a kde kdo. Se znalostí německých dějin chápou asi všichni, proč se objevil ve hře velký Žid, a s povědomím o Fassbinderově sexuální orientaci pochopíte, proč jeho postavy mají tak komplikovanou sexualitu. Přenesením hry do českého prostředí se ale tenhle kontext ztrácí a zbyde těžkopádná snaha o velké umění. Zásadní problém mám i s Gabrielou Míčovou. Její prostitutka Romi, aspoň jak ji chápu, měla být uprostřed těch sobeckých zrůdiček, jedinou lidskou bytostí, která se nechá ostatními zneužívat, a člověk k ní měl cítit přinejmenším soucit. Míčová, netuším, jestli je to jejím herectvím, nebo na mě tak působí její osobnost, mi ale přijde stejně odpudivá, resp. nesympatická, jako celý zbytek té podivné sešlosti. Celkový dojem: 25 %.

V úvodních minutách to vypadá na hodně syrovou nekašírovanou jízdu suterénem velkoměsta, road movie mezi alkoholem nasáklými lidskými troskami, zbídačenými bezdomovci a zoufalci, kteří přežívají ze dne na den. Předpokládal jsem, že uvidím silnou realistickou sociální studii lidí na okraji systému či spíš úplně mimo jeho dosah. Mizera Carax ale záhy uhnul k blyštivým neonům, které mu vytvořily kontrast ke špinavým bezdomovcům, a divákův pohled sklouzne ke gejzírům raket vypálených při velkoryse pojatých městských oslavách. Mezi jejich odlesky na vodní hladině Seiny kličkují Caraxovi hrdinové při jízdě na vodních lyžích. Hergot, co má tohle společného s životní realitou pařížských bezdomovců?! I ti na pomyslném dně společenského žebříčku mají nárok na lásku a bezpochyby ji prožívají, jenže je mnohem drsnější. V jejich světě nebývá prostor pro melodramata a krásně nasnímané poetické obrázky. Carax si lásku svých hrdinů představuje z maloměšťáckých pozic, fakticky nechybí žádné zásadní znaky typické pro kýčovitá melodramata. Zamilovaný párek dělí společenská propast, okolí mu nepřeje, těžká nevyléčitelná choroba sužuje dívku, kterou za minutu dvanáct jen krůček od propasti zachrání zázračná léčebná metoda - nepřipomíná to poněkud Pytlákovu schovanku? Jestli jsou Milenci z Pont-Neuf něčím zajímaví, pak úžasnou proměnou, kterou podstoupila Juliette Binoche. Ze šarmantní krásky se stala vyhaslá a zahořklá troska, ve které by nikdo jednu z nejsympatičtějších hereček nehledal. Vypráví se, že když Audrey Hepburnovou navlékli do nevábného kostýmu květinářky v My Fair Lady, rozplakala se ponížením. Binoche s tím evidentně problém nemá a jde jí o to prodat se jako skvělou herečku, nikoliv jako hvězdu. Carax nabízí ještě jedno plus - působivé záběry pařížských ulic a především mostu Pont-Neuf, který má ve Francii stejný význam jako náš Karlův most. Ten chlad kamenných kvádrů, obrazy majestátních soch, to stopu v divákovi určitě zanechá. Za zmíněné klady ode mě dostane Carax nakonec 55 % celkového dojmu, ale zároveň si z jeho Milenců odnáším přesvědčení, že Carax je na můj vkus příliš manýristický tvůrce a jeho tvorbě se budu v budoucnu spíš vyhýbat. Mimochodem, k jeho necnostem patří i megalománie, protože těch 130 miliónů franků se dalo proinvestovat výrazně efektivněji a rozumněji. Být producentem, děsil by mě Caraxův obraz v těch nejhrůznějších snech. Nejdražší francouzský film by měl spadat do jiného žánru a vypadat trochu jinak...