gudaulin

Šlo o mé první setkání s norskou kinematografií a hned tak úžasný kousek. Černá komedie zaplněná nedokonalými antihrdiny se spoustou mindráků a chyb, kteří jsou zasazeni do podobně nedokonalého, nepříliš funkčního prostředí. Typicky evropská černá komedie s krimizápletkou. Film, který nevyvolá bouřlivý smích, ale na který si filmový fanda ještě mnohokrát vzpomene. Velmi dobré herecké obsazení, jen škoda, že s těmito herci se člověk setká jen výjimečně. Celkový dojem: 85 %.

Při hodnocení El Mariachiho je nutné vycházet z faktu, že jde o ultralaciný debut natočený doslova za pár tisíc dolarů. Nezávislé dílko, které není ovlivněné zásahy studia a jakýmikoli tvůrčími kompromisy. V pozdějších filmech rozvíjel Rodriguez motivy, které nastínil už ve své prvotině, a i když byly podepřené slušným rozpočtem a přítomností hereckých hvězd, šlo o vykalkulovanou záležitost, které chybí energie Rodriguezova prvního filmu. Nejsem fanouškem žánru, ale když už mám hodnotit Rodriguezův styl, pak El Mariachi se mi líbí víc než jeho pozdější kousky. Dobře pracuje s žánrovými klišé a jeho parodický styl mi sedí víc než pozdější akční jízda. Celkový dojem: 60 %.

Kdyby se Shortbus natočil před dvaceti lety, napsal bych, že je to sice špatný film, nicméně když nic jiného, snaží se posouvat hranice možného a odstraňovat tabu. Píše se ale 21. století, v kinematografii jsme si už dávno zvykli prakticky na cokoliv, takže se můžu věnovat obsahu filmu, který je bohužel zoufale plytký. Není to ani generační výpověď (aspoň myslím a doufám) ani drama ani komedie a třebaže se v Shortbuse souloží na všechny způsoby a erotické pomůcky se hromadí tak, že hrozí vypadnout z plátna nebo televizní obrazovky, nepřijde mi kupodivu ani erotický. Může snad sloužit jako určitá sexuální instruktáž pro panice a ty, kteří ví příliš málo o lidské biologii, ale erotická atmosféra se zkrátka a dobře vytváří jinak. Takové Tiché dny v Clichy si nehrály na žádné velké umění, ale zobrazily bohémskou společnost své doby, a to vcelku pikantním způsobem. Shortbus je v tomhle ohledu naprosto sterilní. Nenašel jsem jedinou postavu, které bych mohl fandit, bát se o ni nebo ji nesnášet. A nejsou to pohříchu ani uvěřitelné postavy a uvěřitelné situace. To jediné, čím jsou postavy Shortbusu zajímavé, je obrovská dávka nezralosti, a to nejen v intimním životě. Jenže i tenhle fakt vyplývá z filmu hodně mimoděk a nebyl myslím cílem režiséra. Nevěřím na řadu sexuálních pověr, kterými trpí hrdinové snímku nebo jeho tvůrci. Shortbus je film buď pro sexuální začátečníky nebo pro ty, kdo se snaží najít ve všem nějaké poselství a při dostatečně velké snaze se jim to také daří. Stejně jako se někomu povede najít černou kočku a černém pokoji, i když tam vůbec není. Celkový dojem: 25 %. Filmu přímo zoufale schází nějaký konflikt a katarze, výsledkem je nefunkční softporno...Tam, kde chybí solidní scénář, je exhibicionismus na houby...

Kdybych vyrůstal ve Francii a vstřebával všechny ty francouzské šlágry a šansony, které se objevují ve filmu, bylo by hodnocení nejspíš vyšší, ale takhle jsem vnímal především celkem průměrný scénář, který si pohrává s banální milostnou zápletkou. Slušné obsazení, příjemná atmosféra Paříže a zajímavé postavy se spoustou emocí a nálad. Celkový dojem: 60 %. Nijak zásadní, ale přesto lehce nadprůměrný francouzský kousek.

Po formální stránce jde o křišťálově vybroušené dílko, kdy se Wajda vypořádává s temnou stránkou polské minulosti a popisuje průmyslovou výrobu úderníků a hrdinů socialistické práce. Obsahově jde samozřejmě o film poplatný době vzniku, tedy 2. polovině 70. let, kdy Wajda hodnotí nedávné dějiny z pozice reformního komunisty, takže některé motivy mohly být ještě temnější. Hrdina příběhu, se kterým se divák seznamuje prostřednictvím archivních materiálů, je nezištným idealistou, který zaujímá až příliš nepraktické postoje, takže ani po změně společenského klimatu nechce ze své nedávné perzekuce získat prospěch a místo aby přijal nabízenou funkci, odejde do ústraní a je zapomenut. Kladem filmu je vedle šikovně konstruovaného scénáře přítomnost Krystyny Jandy. V našich končinách málo známá herečka je femme fatale polského filmu, která si zahrála v řadě výborných polských snímků. V Člověku z mramoru vytváří postavu, která je kombinací Isabelle Huppert a Leni Riefenstahlové. Celkový dojem: 80 %. Filmu bohužel ublížil nevýrazný konec, který poněkud snižuje údernost jeho poselství.

Tradičním námětem Lelouchových filmů je vztah mezi mužem a ženou. Obvykle jde o milenecký vztah, ale tentokrát režisér rozehrál hru citů mezi otcem a dcerou. Jde o drama místy balancující na hraně komediálního žánru. Překupník kradeného zboží uklidí svou dceru do bezpečného zahraničního azylu a nechá ji vychovat v přísné internátní škole pro děti z lepší společnosti. Když se muž po letech vrací z výkonu trestu, setká se už s neznámou dívkou, která se pohybuje v bezpečném měšťanském prostředí a prolnutí jejich světů způsobí pochopitelně spoustu citových problémů i tragikomických situací. Film sice nepatří k tomu nejlepšímu, co Lelouch natočil, ale režisér dokáže přesně balancovat na hraně sentimentu, kriminálního žánru a komediální nadsázky, takže vytváří napínavý a divácky vděčný film. Dokonce i na pohled neuvěřitelný útěk z vězení jsem od něj spolknul bez protestů. Celkový dojem: 80 %. Hlášek není sice mnoho, ale jsou takového druhu, že si je vybavíte ještě s velkým odstupem času.

Filmů o natáčení filmu vznikla už pěkná řádka a všechny, které jsem kdy viděl, si nevybavím. Nemůžu tedy říct, jestli je Život v oblouznění vůbec nejlepší ve své kategorii, ale můžu potvrdit, že je jeden z nejlepších. Dobře vypointovaná, zahraná a zrežírovaná pocta tvůrcům americké nezávislé filmové scény. Řada milých a chytrých gagů, film si po celou dobu udržuje lehkou parodickou nadsázku a prakticky se v něm nevyskytují hluchá místa. Střídání černobílých a barevných sekvencí činí film zajímavějším a udržuje diváka v pozornosti. Z herců vyčnívá tradičně výborný Steve Buscemi, ale i osobitá Catherine Keener. Její děsivá představa předčasného konce kariéry, kdy se snaží jako neúspěšná herečka uchytit u McDonalda, patří k nejkouzelnějším scénám. Milý film, jehož největším nedostatkem je příliš krátká stopáž. Celkový dojem: 95 %.

Typicky sarkasticky jízlivý Haškův humor je bohužel rozmělněný v nesmyslně přetažené stopáži fakticky celovečerního televizního filmu. Kdyby šlo o 40-minutovou inscenaci, která by ctila umění zkratky, dal bych bez debat 4 hvězdičky. Hašek paroduje jednak zaručené recepty na cokoliv a především pak maloměšťáckou idylku šťastného života. Celkový dojem: 50 %. Za zmínku stojí jedna z posledních rolí (bohužel nevýrazná) legendy české kinematografie Nataši Gollové.

Dvojí výklad pekla je typ dokumentu, kde údernost sdělení je založena výhradně na komentáři, navíc sdělovaném neutrálně působícím hlasem, který je v ostrém protikladu s emocionálně vyhroceným obsahem snímku. Obrazová část by vlastně mohla úplně absentovat, podobnou informaci by mohl předat i mírně upravený rozhlasový pořad. Zajímavý je zvolený dvojí úhel pohledu, který říká, že při dostatečné míře cynismu a demagogie lze zrelativizovat a omluvit cokoliv, včetně plynových komor a mučících zařízení. Obrazová složka je jen na doplnění, kdy živé čínské město současnosti tvoří protiváhu rozvalinám koncentračního tábora a továrny na výrobu biologických zbraní. Celkový dojem činí vzhledem ke slabé vizuální stránce 60 %. Zvolenou netradiční formou a provokativní interpretací téže události z pohledu dvou válčících stran jde nicméně o kousek, kteý by neměl uniknout pozornosti.

Žánrově jde o psychologické drama, komorní příběh dvou outsiderů, kteří se na několik hodin setkají a tohle setkání oba dva citově poznamená. Jakkoli užívám označení psychologické drama a komorní příběh, nejde o žádnou nudnou záležitost. Těch sto minut uplyne neuvěřitelně rychle. V dialozích jsou cítit silné emoce a napětí. Oba dva herci patří k italské špičce a navíc se už setkali v řadě filmů předtím, takže chemie mezi nimi fungovala dokonale. Výborně funguje zvukové a obrazové pozadí, setkání dvou evropských diktátorů, které je zprostředkováno vyšňořenými účastníky oslav a zejména nadšeným komentátorem rozhlasu, který svým monologem vypovídá o atmosféře tehdejší fašistické Itálie víc než dokumentární filmy dneška. Zajímavé je i zobrazení velkého činžovního domu a jeho obyvatel včetně prorežimní domovnice. Film mimoděk vypovídá i o fašistické ideologii, o tom, jaké místo v něm měly ženy a jaký byl jejich skutečný úděl. Depresivní, ale hluboce lidský film. Celkový dojem: 95 %.