gudaulin

Jedno se musí přiznat - Marine Vacth je půvabná a vyzařuje z ní " decentně vyzývavá " sexualita, z fleku by mohla být jednou z klasických bond girl minulosti. Na Marine je znát, že pracuje jako fotomodelka, umí dobře pózovat, nabízet se. Na rozdíl od jiných modelek je nesporně schopná podat nějaký herecký výkon, byť limitovaný. Na novou Marion Cotillard to zkrátka nevypadá. Tento typ dívek bývá u filmu hodně využívaný v mládí, v určitém věku obvykle z plátna mizí... Pokud jde o sám film - je zvláštní, že se mi chce opět psát o smyslnosti Marine... Ozon je nesporný profík, ale tenhle film k jeho nejlepším kouskům patřit nebude. Je to nedotažené, povrchní a psychologicky nevěrohodné. Srovnání s tematicky spřízněnou Buňuelovou Kráskou dne se logicky nabízí, Buňuelovi ale šlo evidentně o něco jiného a jeho film byl víc k zamyšlení, Jen 17 svádí možná tak k masturbaci... Ozonovi evidentně šlo o to zaprovokovat námětem nezletilé prostitutky ze spořádané středostavovské rodiny. Ve Francii, stejně jako kdekoliv jinde v západní Evropě je prostituce na nižší úrovni provozovaná obvykle narkomankami a jinou " spodinou", na té vyšší emigrantkami, které nemohou ztratit společenskou prestiž. Holka z lepší rodiny si zatraceně rozmyslí riskovat ztrátu morální integrity, která by mohla mít ničivý dopad na pracovní kariéru a stávající i budoucí rodinu. V Česko to máme jinak a ne náhodou bylo Česko ve své poslední fázi zlaté éry porna před zkázonosným příchodem internetu rájem pornoprůmyslu. Isabelle mě neuráží, ale ani pro ní a její chování nemám omluvu a nehledám složité významy tam, kde s největší pravděpodobností žádné nejsou. Můžete pochopitelně nekonečně dlouho debatovat nad rozervaným dívčím nitrem a hovořit o hluboké sondě do ženské duše, já budu přízemně v Isabelle vidět unuděného eurospratka, skvěle materiálně zabezpečeného, který nikdy díky rodinnému zázemí nepoznal skutečné problémy a tím pádem ani odpovědnost... Vzhedem k tělu Marine zůstávám na třech hvězdičkách, ale bez jakéhokoliv nadšení. Celkový dojem: 50%.

Costa-Gavras nikdy nebyl typ režiséra, kterému by vadila nálepka aktivistického tvůrce, navíc jasně politicky vyprofilovaného. Dává to svým novým filmem jasně najevo. Už titul, který cílevědomě vyvolává asociaci se světoznámým titulem z perla Karla Marxe, spojuje svět bankéřů a finančních korporací se světem politických idejí. Zatímco Oliver Stone kdysi natočil Wall Street, kde z napínavého thrilleru o bezkrupulózním burziánovi několikrát letmo v dialozích problesklo Stoneovo levicové politické přesvědčení, Costa-Gavras natočil film, který se k levicovým ideálům hrdě hlásí a místy přechází k přímočarým proklamacím. (Anti)hrdina snímku se v klíčových momentech obrací na kameru a oslovuje diváky, uvažuje nahlas a odhaluje i to, co by normálně zůstalo zahalené pod pláštíkem diplomatických frází. Paradoxně se přitom stává zajímavější postavou než Stoneův Gordon Gekk, který je v podstatě jednorozměrný predátor ovládaný vidinou zisku. Marc Tourneuil je naproti tomu hráč, jehož motivace a myšlenkové pochody jsou složitější, uvědomuje si dopady svých činů, chce ale zůstat ve hře, a co víc, chce zvítězit. Costa-Gavras se svým dramatem o vzestupu inteligentního cílevědomého kariéristy na pozadí boje o moc ve významné globálně působící bance se stal mluvčím těch, co se stále větším znechucením pozorují skandály ve světě velkých financí, nezodpovědnost a aroganci elit, bezohlednost, s jakou spekulanti provádějí své drsné obchody na hraně zákona či daleko za ní. Je dobré si uvědomit, že popsané manažerské a obchodní praktiky si autor předlohy nevymyslel, vycházel z důvěrné znalosti prostředí a konkrétních kauz. Podobné praktiky známe i od nás a především v 90. letech poznamenaly mnohé privatizace a šokující majetkové přesuny. Představitel hlavní role Gad Elmaleh, známý dosud spíše ve Francii, se zhostil náročné role se ctí a má slušně našlápnuto k průniku do klubu mezinárodně uznávaných filmových hvězd. Přes dílčí výhrady (např. celkem zbytečný milostný zálet s fotomodelkou, který ředí hlavní linii) tvrdím, že Kapitál je film, který má koule a přišel ve správnou dobu poznamenanou hospodářskou krizí a jejími dopady. Někdy je dobré nevzít si servítky a říct naplno, co je potřeba, aby zaznělo. Celkový dojem: 90 %.

Kdybych nevěděl, že sleduju český dokument, tedy Čechy produkovaný a zrežírovaný, byl bych přesvědčený, že vidím americkou práci. Americký průvodce, profesionální moderní styl, vysoká úroveň zpracování. Konec konců Misha Votruba se dlouhodobě v USA pohybuje a hodně věcí odkoukal. Tytam jsou pro českou dokumentární tvorbu typické mluvící hlavy, statičnost a nevýraznost. Tvůrci ví, jak vyvolat a udržet pozornost, byť jejich metody jsou poněkud "dryáčnické". Film sice varuje před manipulací, sám se ale manipulativních praktik a sugestivních postupů převzatých z reklamy ani v nejmenším neštítí. Připočtěme k tomu roztěkanost a argumentační vratkost, no a pak mi nezbyde než dát pouhé 2*. Celkový dojem: 40 %. Jde o typický případ, kdy forma drtivě přebíjí obsah.

Joss Whedon je nejen v Hollywoodu, ale vlastně na celém světě pojem, co se týče scénáristické originality, srší nápady na všechny strany a když se mu povede něco dotáhnout do konce, je to často událost. A nebo taky ne, protože leckteré nápady dokáže zabít přímo fascinujícím způsobem. Jestli je něco na Chatě v horách opravdu zajímavé, je to právě námět, který spojuje starého dobrého Lovecrafta s moderními teenagerskými vyvražďovačkami a spoustou hororových rekvizit, celé to pak zastřešuje sympatickým nadhledem. Potíž je v tom, že Chata v horách je přeplácaná, nedotažená, osciluje mezi několika žánry, přičemž to, v čem je nejlepší, tzn. komediální poloha, se jako už ostatně tradičně na ČSFD v hlavičce neobjevuje. Drew Goddard nemá režijní zkušenosti a nejspíš ani dostatečný filmový cit na to, aby dal filmu nějakou fazónu, Whedonovy nápady pročesal a především tomu vtisknul atmosféru. Scény, které jsou potenciálně hororové, strach nevyvolávají. Ty, které mohou být napínavé, jsou uspěchané nebo promarněné. Ironické prvky sice fungují, ale mohly by být mnohem účinnější - takovému Samu Raimimu a jeho nejlepším kouskům se to ani nepřibližuje. Nakonec z toho vychází plichta, rozhodně se nedá říct, že by šlo o vyloženou ztrátu času. Na jedno podívání s Chatou v horách nemám nejmenší problém, ale vracet se k ní nebudu. Celkový dojem: 55 %.

Chybovat je lidské, ale jen vůl by stejnou chybu udělal dvakrát, říkal jsem si loni, když jsem se znechuceně vypotácel z kinosálu po promítání Holly Motors v rámci Festivalu francouzského filmu a těšil se, že se příště podobným omylům obloukem vyhnu. Uplynul rok a na stejné akci jsem se dopustil téhož přešlapu. Podrobnější průzkum by mi totiž záhy odhalil, že za jménem Claire Denis se skrývá autorka neuvěřitelného dílka Miluji tě k sežrání zaujímajícího čestné místo v desítce mých nejděsivějších filmových zážitků. Denis je taktéž neúnavnou harcovnicí po filmových festivalech, kde její výtvory hodnotí hrstka filmových zasvěcenců, takže i když snímek figuruje v červené barvě, s pouhými 22 hodnotícími je to poněkud matoucí informace. Denis z psychologického dramatu poctivým úsilím stvořila rébus, který má díky důslednému zpřeházení scén ponejvíce podobu přesmyčky, ale nebojte se, dojde i na jiné druhy hádanek. Nejvíc času totiž divák stráví luštěním, kdo je kdo, kde se nalézá a proč se děje to či ono. Z některých filmů jasně cítíte, že režisér kašle na diváky a jde si důsledně za svou uměleckou vizí. Claire ale mate diváka záměrně. Jenže narozdíl od jiných režisérů, kteří tahají diváky za fusekle, není zábavná. Není to prostě Nolan nebo Lynch. Snímek se vleče neuvěřitelným způsobem a místo aby nutil k přemýšlení a provokoval, nudí. Když se po osmnácté během pěti minut podíváte na hodinky, je to určitý signál, že něco není v pořádku. U tohoto druhu snímku je lepší sedět na kraji řady, protože když náhodou zatoužíte jít na toaletu, nejste nuceni budit několik spolutrpících v řadě. Když se pracně film doklopýtá k cíli, je vám už tak nějak lhostejné, kde se skrývá pointa. Výsledný dojem pak připomíná hnisavý zánět. Líbit by se Parchanti mohli těm, kdo hledají "jiný" film a cítí se být povzneseni nad běžnou filmovou produkci. Narozdíl od Caraxe ale Denis není tak velký magor a její fantazie je mnohem víc limitující, takže nečekejte žádný rozlet. Celkový dojem: 10 %.

Nenáročná blbůstka na pozdní večer po pracovně náročném dni za předpokladu, že trpíte akutní nespavostí. Není chytrá, originální ani vtipná, na druhé straně ale není ani urážlivě hloupá nebo nevkusná. Jak trefně napsal Pacco, jde o "uzavřený kruh aneb fandové fandům". Od hudebních komedií tohoto ražení se holt filmařské zázraky čekat nedají. Přítomnost slavných postav hudebního světa dodává téhle ptákovině větší váhu, než by si objektivně zasloužila. Snad ještě malou poznámku. Hudba použivá ve filmu není nijak zásadní, nicméně je to především ona, co drží snímek nad vodou. Pod široce objímající pojem rock'n'roll se dá schovat mnohé a tahle muzika se do ní pohodlně vejde. Čeští vyznavači hospodského rocku a metalu by se možná divili, že právě tahle produkce měla na Západě slušnou převahu nad tím, co oni vyznávají jako jediný pravý rock. Celkový dojem: 35 %.

Francie ovládla Alžírsko už ve 30. letech 19. století a typickou kolonií bylo možná v prvních dekádách po připojení. Postupem doby ale srostlo s Francií do té míry, že bylo považováno za nedílnou součást Francie podobně jako např. Havajské ostrovy, které jsou zámořským územím USA. V Alžírsku bylo usazené obrovské množství etnických Francouzů a především tam žila početná loajalistická arabská menšina, která se po válce za nezávislost a následném exodu do Evropy stala základem početné francouzské muslimské komunity. Díky větší porodnosti její význam dále rostl a dnes je tématem řady francouzských uměleckých děl hledání identity druhé generace přistěhovalců. Má vlast je typickým představitelem této skupiny. Student Farid, který vyrostl ve Francii a vlastně ani neumí pořádně arabsky, je nemocným otcem pověřen vyřešit majetkové problémy ve vlasti svých předků. Po příjezdu je konfrontován s odlišnou mentalitou místní komunity, hledá stopy rodinné minulosti a nakonec čelí problémům spojených s krádeží jeho dokladů. Pro režiséra Mohameda Hamidiho je to zjevně osobní téma a prokazuje velkou citovou angažovanost právě při scénách, kde zobrazuje alžírskou společnost prostřednictvím návštěvníků jediné místní kavárny, kam se soustřeďuje společenský život venkovanů. Má vlast je sympatický film, který se vyhývá přílišnému sentimentu, ale zároveň se snaží Alžířany a francouzské Araby zlidštit a zpřístupnit jejich komunitu tak, jak to umožňuje jenom filmové a televizní médium. V době, kdy v Evropě čelíme leckdy zbytečně hysterické islamofobii, to není na škodu. Z hereckého obsazení vyčnívá vedle hlavního hrdiny i Jamel Debbouze coby černá ovce rodinného klanu, známý u nás např. z Amélie z Montmartru. Celkový dojem: 75 %.

Filmografie režiséra Niclouxe zrovna velkou důvěru nevzbuzuje, k jeho nepopiratelným úletům a hříchům patří mj. nezapomenutelná Blanche-královna zbojníků, takže jsem k jeho novému dílku přistupoval s předběžnou opatrností. Naštěstí zbytečně. Jeptiška není vyložený neúspěch. Má dobrou kameru, bez výhrady přijímám i herecké obsazení. Na druhou stranu Nicloux není moc vynalézavý v zobrazení komplexní psychologie svých postav, hlavní hrdinka jednoduše trpí, život v klášteře a jeho postavení ve společnosti je redukováno na zoufalou snahu Suzanne uniknout z klece. Tempo příběhu odpovídá pomalému a stereotypnímu životu v klášteře. Motiv lesbické představené a její touhy po hlavní hrdince směřuje v podání Isabelle Huppert ke karikatuře a troufám si tvrdit, že to Niclouxovým cílem určitě nebylo. Diderotova literární předloha měla v době osvícenectví významnou úlohu v probouzení společenských elit a nastavování požadavků na osobní svobodu rozhodování. Dnes už vedeme jiné zápasy a žijeme jinými problémy, takže mám pocit, že zobrazený svět spoutaný přísnými náboženskými pravidly a založený na striktně náboženském vidění světa bude dnešní generaci vzdálený, nepříjemný a nepochopitelný. A ještě na něco bych neměl zapomenout. Suzanne nikdy nepřestala být příslušnicí šlechty, tedy úzce vymezené privilegované vrstvy. Jak ve filmu zaznělo, chudoba je hrozná a obrovská spousta žen by si tehdy s chutí vyměnila své hladovění a plahočení na poli za ten fešácký pobyt za zdmi. Svoboda byla v 18. století ještě hodně luxusní zboží, pro drtivou většinu populace zcela nedostupné. Náboženský dohled, domluvené sňatky, nesmlouvavá společenská pravidla, poddanství atd. dohromady vytvářely svět, který nebyl o nic vlídnější a svodobnější než ten v klášteře. Celkový dojem: 60 %.

Lidská sexualita je složitá a někdy její projevy nabývají překvapivých podob. Proč by vlastně měla na erotické zážitky rezignovat slepá dáma v letech. Hlína na ploše dvacetiminutového kraťasu dokáže přesvědčit, že k erotické stimulaci bohatě stačí doteky a představivost. Ostatně Švankmajerovi Spiklenci slasti by se starou výtvarnicí vřele souhlasili. Celkový dojem: 60 %.

Vemte študácký smysl pro recesi, přistěhovalecký slang, rap, punkový škleb Sex Pistols (a pro jistotu přibalte půlku Rottenovy zadnice), zkouřenost Biga Lebowskiho, popkulturní vtípky Simpsonových, bezútěšnost panelových ghet, černého Drisse z Nedotknutelných, doplňte to záměrně nelíbivou kresbou, která připomíná kombinaci Anderssonova Kontejneru a vtípků Honzy Vyčítala, zatřepejte, promíchejte a z tohohle Molotovova koktejlu vám vyjde něco vzdáleně podobného Frajerům. Animovaná komedie o dvou flákačích z předměstí, co sní o slávě v hudebním byznysu, sexu a fajn dovolené v teple, není seriózní, politicky korektní a určitě nesedne každému. Pokud ale přistoupíte na její pravidla (pardon, anarchii), existuje slušná šance, že se pobavíte přímo královsky. Vášnivý tanec osazenstva policejní stanice s pendreky v rukou, kteří pějí o tom, jak jim vlastnictví pout zvedá (nejen) sebevědomí, nebo rapový song kajících se hříšníků v samotném závěru vás snadno přesvědčí o tom, že pětihvězdičková škála hodnocení je někdy zbytečně limitující. A ještě něčeho si cením. Frajeři nejsou "hardcore" film, při své rozjuchanosti nezachází do extrémů. Jsou jako rozjívený Bart Simpson procházející pubertou, o kterém víte, že má v jádru dobré srdce, a nakonec vás (nejspíš) příjemně překvapí. Celkový dojem: 95 %.