gudaulin

Antihrdinou je ukázkově ctnostný manžel, partner tak nekonfliktní, spolehlivý a oddaný, až má jeho žena dojem, že má něco společného s jedničkou na desetieurovce - ta s sebou taky celý život vláčí nulu. Pocit nudy zabezpečené měšťácké paničky ji svádí k pokušení zpestřit si život milostnou avantýrou. Jenže pocit ponížení z odhalené nevěry znamená zároveň hranici, kdy se obnaží temná zákoutí partnerovy mysli a raciální seriózní manžel se změní v chladnokrevného mstitele na lovu. Snímek vlastně nepatří ani tak do kriminálního žánru, na to má příliš jednoduchou dějovou linii a od počátku hraje s příliš odkrytými kartami. Mnohem spíš jde o psychologické drama, chladně a s odstupem natočenou studii muže, který zkratovat a vsadil všechno na jedinou kartu. Chabrolovi vedle tradičně vytříbeného smyslu pro detail pomáhá i obsazení. Stéphane Audran je typově dokonalá a pro roli uzavřeného emočně vyprahlého šosáka si snad režisér ani nikoho lepšího než právě Michela Bouqueta vybrat nemohl. Celkový dojem: 80 %.

Nerovný sexuální a citový vztah mezi stárnoucím mužem a výrazně mladší partnerkou je jedním z nejčastějších motivů, které se v uměleckých reflexích lidských vztahů objevují. Buňuel se dívá na svého touhou posedlého pošetilého muže s pochopením (konec konců, měl v době natáčení 77 let a byl vlastně starší než jeho hrdina), ale zároveň, jak je to v jeho tvorbě ostatně typické, i s neskrývaným ironickým nadhledem. Jedna manipulativní temperamentní hysterka s pokryteckou matinkou dokáže donchuánovi v letech řádně zatopit. Buňuel se zároveň vysmívá tradičnímu měšťáctví a partnerským pravidlům, které ze setrvačnosti přetrvaly z dávno minulých dob. Využil svého oblíbeného "dvorního" herce Fernanda Reye a půvabů mladičké Carole Bouquet, a vznikla tak zábavná hříčka o tom, že ne všechno je k mání a ne o vše stojí za to usilovat. Celkový dojem: 90 %.

Zkusili jste někdy vzít mikroskop a pozorovat hemžení mikroorganismů na sklíčku? Altman vlastně činí totéž a na ploše jednoho honosného sídla v době svatebního obřadu, který má spojit dva zazobané rodinné klany, podrobuje zkoumání lidský živočišný druh v určité situaci a epoše. S neskrývanou ironií odkrývá vzájemné vazby, vztahy a motivace. Altmanovy filmy bývají nedějové a jeho postavy neusilují o divákovu přízeň a citovou angažovanost. Svatba je satira založená na dialozích, které dohromady poskytují nejen zprávu o dvou rodinách a společenských vztazích ve zbohatlických famíliích, ale i o vztahu dobové morálky v USA 70. let. Pro mě se jedná o jeden z nejzajímavějších Altmanových snímků, i když vzhledem k nedějovosti a pomalému tempu není pro každého. Celkový dojem: 90 %.

Paranoia je jen alternativní stav mysli: tak tahle věta platí pro myšlení hlavní hrdinky beze zbytku. Poklidné fungování lékařky v uznávané nemocnici vymění za vymýšlení konspiračních teorií a fušování do řemesla soukromých detektivů. Jenže hrdinka se záhy přesvědčí o pravdivosti další poučky: to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou. Ke konspiračním konstrukcím bývám nedůvěřivý a k těm, co mi předkládají historky tohoto druhu, pak přímo odmítavý. Jedno ale musím uznat - snímek je natočený na vysoké řemeslné úrovni, s citem pro atmosféru a s pečlivým dávkováním napětí. Pravděpodobně jde o pomyslný vrchol tématicky spřízněné produkce. Celkový dojem: 75 %.

Česká spisovatelka a cestovatelka Iva Pekárková ve své knize Šest miliard Amerik popisuje pokus, který podnikli před lety novináři, když se snažili dokázat, že americkou společnost zachválila lhostejnost k bližním. Na lavičku v parku posadili 7letou plačící holčičku a z úkrytu v křoví natáčeli na video, co se bude dít. Kolem holčičky procházely desítky lidí, ale místo, aby ji oslovily nebo udělaly poplach, pokračovaly v cestě a pokud možno ji co největším obloukem obešly. Po dlouhé době dítě oslovila cizinka. Pekárková dále vysvětluje, že s výjimkou těch nejhorších čtvrtí je prakticky nemožné potkat děti, jak si hrají jen tak v přírodě nebo na ulici. USA totiž už desítky let sužuje vlna hysterie ohledně úchyláků a pedofilů, kteří nemají nic jiného na práci než zneužívat, znásilňovat a mordovat nebohá děťátka. Děti už odmalička musejí žít v bezpečných bublinách tvořených domem se zahrádkou a autem, které je případně odveze do jiné bezpečné bubliny. Děti jsou přesvědčované o tom, že jakýkoliv cizí dospělý se jen třese, aby jim mohl ublížit, a pokud se k nim kdokoli přiblíží, mají volat o pomoc. Většina dospělých si tak vůbec nedovolí ani pomoci dítěti v nesnázích, aby případně nebyli obviněni z pokusu o jeho zprznění. Jakkoliv už řadu let klesá počet případů kriminality v dané oblasti, vlna hysterie se spíš stupňuje. Je nemyslitelné vstoupit na dětské hřiště bez vlastního dítěte, je nadmíru nebezpečné fotit na ulici nebo v parku v místech, kde by mohly chodit i děti, protože vás kdokoli může obvinit z pedofilie a takové obvinění se bere smrtelně vážně a velmi obtížně se toho cejchu člověk zbavuje. Vzácností nejsou ani případy lynče, kdy dojde k nějakému nedorozumění. Žijeme ve světě, který má hodně rozkolísané hodnoty, a ve filmech a seriálech leckdy fandíme úspěšným zločincům, klidně i sériovým vrahům. Odpor k těm, co ubližují dětem, je tak jednou z posledních oblastí, na které se dokážou lidé shodnout, a tak se toho chopili svatouškové, kteří se kdykoli ochotně postaví do řady, aby začali jako první kamenovat. Tahle kampaň se všemi negativy se mimochodem přelila už i do západní Evropy, kde je momentálně hodně módní hledat v životopisech známých osobností a především politiků cokoli, co by naznačovalo, že mají k pedofilům a k dalším sexuálním deviacím jakýkoli jiný než tvrdě odsuzující postoj. Film V pasti se veze přesně na vlně téhle hysterie. Ač vysloveně nemorální, to vůbec nejodpornější na něm je, že se tváří jako obránce těch slabých, zkrátka jako by byl morálně na výši. Je to přitom podivný konstrukt, kde 18letá holka, která na 18 taky vypadá, hraje 14leté děvče, které má myšlení dospělé ženy. Mám dceru, která je momentálně ve věku hrdinky, a to, co se mi pokouší věšet scénárista na nos, je s prominutím hovadina. Pedofil se chová a uvažuje taky jinak, než si Slade představuje a Wilson hraje... Navíc, a především, jen výrazná menšina pedofilů se dopouští zneužívání. Ostatní si vystačí se svými představami, které v řadě případů přetavují do umělecké formy. Pedofily s největší pravděpodobností byli např. náš Foglar nebo Lewis Carroll. Jediné, co zůstává pozitivní na filmu, je herecký výkon obou hlavních postav. Pro Ellen Page to byla vstupenka do světa kinematografie, kterou využila na 100 %. Bohužel film sám o sobě vzhledem k tomu, jak negativní pocity ve mě vyvolal, ode mě nedostane víc jak 25 %.

Jedna stará vybledlá fotografie dokáže při bližším pečlivém průzkumu přinést nejedno překvapení a poté, kdy se kamera blíží víc a víc, odhaluje detaily, které vypráví temný příběh o zločinech, lásce a obětování. Je zajímavé, že důležitost filmového detailu potvrzuje paradoxně animovaný kraťas. Film je působivým zpracováním jediného nápadu, se kterým si na ploše 6 minut bohatě vystačí. Celkový dojem: 90 %.

Známý titul, jeden z těch, které si člověk nejspíš vybaví, když se řekne "zlatá éra francouzského kriminálního filmu". Sešly se v něm hned tři velké hvězdy tehdejší éry - Delon, Ventura a Gabin - všichni odvedl svůj díl práce se ctí. Snad jen na některých hercích ve vedlejších rolích je až příliš vidět jejich úloha přihrávačů velkých jmen. Propašování zbraní na palubu letadla souvisí jednoduše s nižším stavem ochrany letišť - bezpečnostní filozofie se během let vyvíjela a impulsem pro její zásadní posílení byla až série tragických atentátů a únosů během 70. let. Pokud jde o únos letadla, který by v mých očích měl být vyvrcholením filmu, je to na můj vkus řešené příliš jednoduše a s filmovou elegancí. Že by si početná ochranka cenné zásilky vážně ničeho nevšimla? Paradoxně jsem si nejvíc vychutnal stylový útěk z vězení na samém začátku, který byl pro mě předčasným "hřebem" kriminálky. Celkový dojem: 85 %.

Dr. No svým hodnocením atakuje 80% hranici popularity a má na svém kontě řadu spokojených komentářů ve stylu ještě to není úplně ono, ale je tam všechno, co Bonda dělá Bondem, jen nedotažené. Z mého pohledu je Dr. No film, který se do filmové historie zapsal jen jako počátek úspěšné kultovní série o neprůstřelném agentovi 007, nikoliv pro své objektivní kvality. Dr. No totiž nevyčnívá ani z dobové žánrové produkce, natož pak z tehdejší kinematografie jako celku. A už vůbec nemá smysl ho porovnávat se stylovou akční podívanou pozdějších bondovek. Má spoustu chyb. Jde o toporný neohrabaný snímek, kde je leccos jen kouzlem nechtěného. Kupříkladu to trestuhodně odbyté finále, kde je vítězství nad zlosynem tak bolestně snadné a rychlé, zamrzí. Půvaby Ursuly jsou sice nepopiratelné, ale řada bondgirl dokázala skloubit fyzickou přitažlivost s mnohem větší dávkou hereckého talentu. Celkový dojem: 40 %.

Soudě například podle filmu Americká noc, je filmařina především tvrdá práce, u které se dá někdy zažít i legrace. Při natáčení Amarcordu ale evidentně štáb, herci i komparzisté brali natáčení spíš jako happening a báječně si to celé užívali. Nejsem si tak úplně jistý, jestli totéž cítí i dnešní diváci. Hvězdičky by tomu odpovídaly, ale mám dojem, že Amarcord je přesně ten typ snímku, kde někdo trochu přidá kvůli snobství, mnozí kvůli tomu, že si váží jména světoznámého italského režiséra. Amarcord totiž funguje na bázi jednotlivých obrazů a kratičkých scénických hříček, ztroskotává podle mě ale jako celek. Když jsem před časem hodnotil Allenovy Zlaté časy rádia, v komentáři jsem ho přirovnal právě k Amarcordu a k Obecné škole. Ta žánrová spřízněnost je do očí bijící, ale právě ve srovnání s oběma tituly vyvstanou slabiny Amarcordu. Obecná škola ode mě dostala nejvyšší hodnocení, protože je mi blízká svým ukotvením v českém prostředí. Zlaté časy rádia jsou nádherné retro a oba dva filmy skvěle fungují jako celek. Amarcord ode mě nakonec dostane jen 3*, protože je prakticky nedějový a roztříštěný. Je to sled piroteskních obrazů, bizarních postaviček a drobných vtípků, ale vedle výše zmíněného mi vadí ještě přehrávání. Je to přestylizované, přeexponované. Zlaté časy rádia a Obecná škola jsou mnohem civilnější. Přes uvedené výhrady zůstává ale Amarcord filmem, ze kterého je cítit, že ho natočil talentovaný režisér s citem pro filmovou imaginaci. Celkový dojem: 60 %.

Svět postupné eroze starých hodnot, ideálů a tradic a zároveň zrození nové moderní společnosti se dá v českém prostředí nejlépe dokladovat nejspíš na Neffově románové pentalogii Sňatky z rozumu. Ta ale popisovala výrazně plebejské, a tudíž zároveň i silně (malo)měšťácké prostředí. Itálie vypadala jinak a Visconti vykresluje pozdní aristokratickou vyšší společnost, jejíž pokrytectví bylo výrazně větší. Visconti vypráví příběh opakovaných nevěr, nemanželského dítěte a nezkrotné žárlivosti. Je podmalovaný panskou ješitností, okázalostí, snobstvím a elitářstvím. Tam, kde je vlastní ego povýšené nad etiku, může vést bezohlednost až ke zmaření lidského života. Visconti postupuje při režírování tak, jako malíř, který pečlivě vrší vrstvu barvy za vrstvou, až mu vznikne velkolepý celistvý obraz, který je pastvou pro oči. Výborná kamera, která se vyžívá v obrazové nádheře šlechtických paláců a dámských rób. Visconti se tady dokázal krotit, takže rozumná stopáž nedává důvod k estetizující nudě. Celkový dojem: 90 %. Snad jen poznámka ke komentáři mého oblíbeného uživatele Radko: autor románové předlohy G. D'Annunzi je v mnoha ohledech fascinující postava, ovšem v tom, že ho mnozí historici pokládají za předchůdce a inspirátora fašismu, rozhodně není nevinně. Popravdě řečeno, po 1. světové válce a především na počátku 20. let ho mnozí považovali za mnohem nebezpečnějšího než Benita Mussoliniho a byl symbolem politického extremismu, radikálního nacionalismu a válečného štváčství. To, že se nestal zakladatelem diktatury nebo autoritářského státu, je způsobeno spíš tím, že zůstal v mnoha ohledech spíš uměleckým bohémem a lidským pozérem, kterému záleželo víc na ideové čistotě jeho názorů než na praktických politických výsledcích a postech. Benito Mussolini byl praktický muž činu a pro rozvoj své kariéry byl ochotný mnohé obětovat a spojit se i s těmi, kterými D'Annunzi opovrhoval. Mussolini si D'Annunzia vyloženě vážil a pokládal se za jeho žáka. D'Annunzi se sice otevřeně nepřihlásil k fašismu, ale taky se proti němu nijak nepostavil...