Nevinný

Nevinný je tak naleštený film, že akýkoľvek historický oscarový film od Miramaxu vyzerá vedľa neho ako postapokalyptická spúšť a Michael Caine v Pravidlách muštárne vyzerá popri úlisnému pokerfaceovi Giancarlovi Gianninimu ako bezdomovec. V tomto môže Nevinnému konkurovať snáď iba Viscontiho Gepard. Film je to veľmi inteligentný, avšak vyvoláva vďaka svojej nesympatickej, amorálnej a hlavne zbabelej hlavnej postave v divákovi veľmi nepríjemné pocity. Takže je potom na ňom, či ocení inteligenciu scenára a výborne napísané postavy, alebo rovnako ako u mňa preváži nepríjemný pocit z videného. Samozrejme to bol Viscontiho zámer a môj pocit z filmu bol správny. Absencia interakcie medzi mnou a Tulliom, ktorému do duše vidím, ale o to viac mi je vzdialený, sa ale musí prejaviť na mojom hodnotení. (23.04.2013)

"Nespi prosím ťa. Chcem ti ukázať, ako s tým skoncujem..." Od režiséra Viscontiho som tesne pred tým videl film Gepard, ktorý ma nepotešil. Chýbal mi tam príbeh a režisér sa evidentne cítil doma najviac v davových tanečných scénach, omšiach a zdobených interiéroch. Tu sa toho síce dočkáme tiež, ale v podstatne menšom množstve, no hlavne je tu príbeh i postavy o ktoré sa divák môže oprieť. Neverný sú v manželskom zväzku obidvaja, ale viac priestoru dostáva manžel. Na tejto dráme o nevere je niečo silného a to sa výraznejšie ukáže až v poslednej tretine. Záver ma dosť zaskočil, musím uznať, že je to záver hodný žánru - dráma. Vzhľadom na rok výroky prekvapia i odvážne posteľné scény. 80%. (07.05.2013)

Působivé drama o netajených nevěrách, které končí tragédií. Tullio Hermil (dobrý Giancarlo Giannini), aristokrat volných mravů a s veřejnou milenkou, posílá se sadisticky zvrhlou zvráceností doměnky a podrobnosti svých záletů své trpící ženě. Možnost ztráty manželky řeší návratem, aby pak se samolibou teatrálností považoval sám sebe za oběť. Odstraňuje svou nenávist brutálním činem. Ale místo vykoupení přichází odpor okolí a jeho vnitřní samotu ukončuje až sebevražda. Je to necitlivé monstrum, které vidí jen ústrky proti své osobě. Jeho necitlivé sadistické chování dokáže zajít až na samou hranici lidského chápání. Ublíženeckým způsobem žehrá na život a plod nevěry, který v něm probouzejí sobeckou hanebnou krvežíznivost ke zničení všeho, co se událo proti jeho vůli. Tulliova právoplatná žena Giuliana (půvabná Laura Antonelli) je stále svým manželem odstrkována do pozadí. Její zoufalství pramení v nevěru, ta ve zrození nového života a v návrat manžela, ten poté v noční můru pro Giulianu. Ta jen svým osobitým způsobem přistupuje na manželovu vlnu, aby zcela ochránila své dítě. Tulliova zášť však byla sinější. Teresa Raffo (Jennifer O'Neill), Tulliova milenka, se snaží jako všechny ženy, získat muže jen pro sebe. Všeho se ale Tulliovi časem omrzí, ale nejděsivější pro něj je, konečné odmítnutí totálním opovržením ze strany Teresy. Další zjímavé role: Tulliova matka (Rina Morelli), těšící se na vnouče, Tulliův bratr Federico (Didier Haudepin), nerozumějící bratrovým činům, a populární spisovatel Filippo d'Arborio (Marc Porel), Giulianin svůdce. Působivé drama o lidské zvrácenosti, ublíženosti, netoleranci a tragédii, která byla výsledkem všech faktorů uvedených. (22.05.2011)

Svět postupné eroze starých hodnot, ideálů a tradic a zároveň zrození nové moderní společnosti se dá v českém prostředí nejlépe dokladovat nejspíš na Neffově románové pentalogii Sňatky z rozumu. Ta ale popisovala výrazně plebejské, a tudíž zároveň i silně (malo)měšťácké prostředí. Itálie vypadala jinak a Visconti vykresluje pozdní aristokratickou vyšší společnost, jejíž pokrytectví bylo výrazně větší. Visconti vypráví příběh opakovaných nevěr, nemanželského dítěte a nezkrotné žárlivosti. Je podmalovaný panskou ješitností, okázalostí, snobstvím a elitářstvím. Tam, kde je vlastní ego povýšené nad etiku, může vést bezohlednost až ke zmaření lidského života. Visconti postupuje při režírování tak, jako malíř, který pečlivě vrší vrstvu barvy za vrstvou, až mu vznikne velkolepý celistvý obraz, který je pastvou pro oči. Výborná kamera, která se vyžívá v obrazové nádheře šlechtických paláců a dámských rób. Visconti se tady dokázal krotit, takže rozumná stopáž nedává důvod k estetizující nudě. Celkový dojem: 90 %. Snad jen poznámka ke komentáři mého oblíbeného uživatele Radko: autor románové předlohy G. D'Annunzi je v mnoha ohledech fascinující postava, ovšem v tom, že ho mnozí historici pokládají za předchůdce a inspirátora fašismu, rozhodně není nevinně. Popravdě řečeno, po 1. světové válce a především na počátku 20. let ho mnozí považovali za mnohem nebezpečnějšího než Benita Mussoliniho a byl symbolem politického extremismu, radikálního nacionalismu a válečného štváčství. To, že se nestal zakladatelem diktatury nebo autoritářského státu, je způsobeno spíš tím, že zůstal v mnoha ohledech spíš uměleckým bohémem a lidským pozérem, kterému záleželo víc na ideové čistotě jeho názorů než na praktických politických výsledcích a postech. Benito Mussolini byl praktický muž činu a pro rozvoj své kariéry byl ochotný mnohé obětovat a spojit se i s těmi, kterými D'Annunzi opovrhoval. Mussolini si D'Annunzia vyloženě vážil a pokládal se za jeho žáka. D'Annunzi se sice otevřeně nepřihlásil k fašismu, ale taky se proti němu nijak nepostavil... (09.11.2013)

Společensko-kritický film se zdánlivě banálním příběhem manželského vztahu, který paralelně zdůrazňuje vnitřní krizi třídní. Silná a soustředěná předloha, krásní lidé, hudební napětí, výtvarné historistické orgie, kostýmní Olymp - vše ve službách silného celku završujícího Viscontiho filmovou pouť. Film ovšem točený v roce Rockyho a Přeletu nad kukaččím hnízdem, 3-4* (28.03.2018)