Nevinný

Nevinný je tak naleštený film, že akýkoľvek historický oscarový film od Miramaxu vyzerá vedľa neho ako postapokalyptická spúšť a Michael Caine v Pravidlách muštárne vyzerá popri úlisnému pokerfaceovi Giancarlovi Gianninimu ako bezdomovec. V tomto môže Nevinnému konkurovať snáď iba Viscontiho Gepard. Film je to veľmi inteligentný, avšak vyvoláva vďaka svojej nesympatickej, amorálnej a hlavne zbabelej hlavnej postave v divákovi veľmi nepríjemné pocity. Takže je potom na ňom, či ocení inteligenciu scenára a výborne napísané postavy, alebo rovnako ako u mňa preváži nepríjemný pocit z videného. Samozrejme to bol Viscontiho zámer a môj pocit z filmu bol správny. Absencia interakcie medzi mnou a Tulliom, ktorému do duše vidím, ale o to viac mi je vzdialený, sa ale musí prejaviť na mojom hodnotení. (23.04.2013)

Další z velkých postav zakladatelské autorské generace italského poválečného hraného filmu se posléze specializoval na vystižení anatomie úpadku starých horních vrstev. Dnes, v době všeobecně upadající historické paměti, právě tyto filmy získávají na hodnotě. Vysvětlují totiž mnohé z toho, co se dnes projevuje takřka masově a působí zaskočujícím dojmem. Tomuto účelu podřídil režisér vše včetně výběru alespoň pro mne vesměs méně známých herců s výjimkou Laury Antonelli. Vyzývavý, takřka nadčlověcký kult osobnosti, symbolizovaný básníkem tohoto nacionalistického rozvratu, Gabrielem d´Annunziem, jehož hlavní hnací silou je plytká poživačnost a bezostyšné porušování manželského slibu, se mění v trapnou žárlivost v okamžiku, kdy tyto zásady nezásady začnou být respektovány dlouhodobě podváděnou a zraňovanou ženou. Když je tento krok navíc korunován narozením toužebně očekávaného zdravého dědice, ze žárlivosti se stává zbabělá vražednost. Teprve teď se mravně zpustlý muž odhodlá k adekvátnímu činu: k sebevraždě. Historický film minula se náhle - jakoby mávnutím pověstného proutku - stává stupidním dějem dneška. Zrcadlo je to opravdu nemilosrdné a protivně zraňující. I dnes. Právě dnes. (09.04.2010)

Svět postupné eroze starých hodnot, ideálů a tradic a zároveň zrození nové moderní společnosti se dá v českém prostředí nejlépe dokladovat nejspíš na Neffově románové pentalogii Sňatky z rozumu. Ta ale popisovala výrazně plebejské, a tudíž zároveň i silně (malo)měšťácké prostředí. Itálie vypadala jinak a Visconti vykresluje pozdní aristokratickou vyšší společnost, jejíž pokrytectví bylo výrazně větší. Visconti vypráví příběh opakovaných nevěr, nemanželského dítěte a nezkrotné žárlivosti. Je podmalovaný panskou ješitností, okázalostí, snobstvím a elitářstvím. Tam, kde je vlastní ego povýšené nad etiku, může vést bezohlednost až ke zmaření lidského života. Visconti postupuje při režírování tak, jako malíř, který pečlivě vrší vrstvu barvy za vrstvou, až mu vznikne velkolepý celistvý obraz, který je pastvou pro oči. Výborná kamera, která se vyžívá v obrazové nádheře šlechtických paláců a dámských rób. Visconti se tady dokázal krotit, takže rozumná stopáž nedává důvod k estetizující nudě. Celkový dojem: 90 %. Snad jen poznámka ke komentáři mého oblíbeného uživatele Radko: autor románové předlohy G. D'Annunzi je v mnoha ohledech fascinující postava, ovšem v tom, že ho mnozí historici pokládají za předchůdce a inspirátora fašismu, rozhodně není nevinně. Popravdě řečeno, po 1. světové válce a především na počátku 20. let ho mnozí považovali za mnohem nebezpečnějšího než Benita Mussoliniho a byl symbolem politického extremismu, radikálního nacionalismu a válečného štváčství. To, že se nestal zakladatelem diktatury nebo autoritářského státu, je způsobeno spíš tím, že zůstal v mnoha ohledech spíš uměleckým bohémem a lidským pozérem, kterému záleželo víc na ideové čistotě jeho názorů než na praktických politických výsledcích a postech. Benito Mussolini byl praktický muž činu a pro rozvoj své kariéry byl ochotný mnohé obětovat a spojit se i s těmi, kterými D'Annunzi opovrhoval. Mussolini si D'Annunzia vyloženě vážil a pokládal se za jeho žáka. D'Annunzi se sice otevřeně nepřihlásil k fašismu, ale taky se proti němu nijak nepostavil... (09.11.2013)

Viscontiho vznášející se labutí píseň milostné sonáty, která se v běhu času, rukou osudu, mění v neodvratnou antickou tragédii. Dekadentní portrét vášně, erotického vzplanutí, požitkářství a nespoutanosti, v souboji se žárlivostí, pýchou, ješitností, bolestí a zlobou. Divák jako mlčenlivý svědek vklouzává do honosných sídel a přepychových komnat, ve víru elegantních a naškrobených rób. Našlehané krásno výtvarné symfonie prochvívají jemné hudební „kudrlinky“ i vůně ticha. Visconti je jako malíř, který štětcem čaruje okázalé zátočiny chvějivého a fascinujícího obrazového rozjímání. Láska v zajetí smyslů. Síla lásky, která spaluje, žal lásky, který ničí. Ubohý Tulllio. Z jeho uslzených očí šlehají bolestivé plameny panovačného prokletí. Utrpení jeho duši, kterou zachvátil mor dekadentního soužení. Nešťastný "netvor," který si přeřízl vlastní tep. G. Giannini kraluje v roli hříšného, temně uhrančivého, charismatického a zhrzeného Tullia, jehož mysli se zmocnila posedlost krvácejícího srdce. (26.04.2013)

Poměrně nudný film o rozmazleném, sebestředném děvkaři, na kterého kupodivu také došlo. Giancarlo Giannini si ho střihnul tak nějak přemrštěně a Laura Antonelli, to byla tragédka sama o sobě. Polovinu filmu výrazně zvedala hrudník s výrazem ve tváři umřu teď, nebo to ještě chvilku dám, to podle toho, zda si mě můj záletný manžílek všimne. Z druhé strany vzato, polovina nadutých pracháčů tak skutečně žila, bez ohledu na ostatní a neštítila se odstraňovat z cesty i živé. Interiéry nevkusně přeplácané, každá váza připomínala urnu, hrůza. Jedny z nejhorších italských vil, brrr...pozitivem je hudba, tím to asi tak končí. (01.03.2018)