gudaulin

Dr. No svým hodnocením atakuje 80% hranici popularity a má na svém kontě řadu spokojených komentářů ve stylu ještě to není úplně ono, ale je tam všechno, co Bonda dělá Bondem, jen nedotažené. Z mého pohledu je Dr. No film, který se do filmové historie zapsal jen jako počátek úspěšné kultovní série o neprůstřelném agentovi 007, nikoliv pro své objektivní kvality. Dr. No totiž nevyčnívá ani z dobové žánrové produkce, natož pak z tehdejší kinematografie jako celku. A už vůbec nemá smysl ho porovnávat se stylovou akční podívanou pozdějších bondovek. Má spoustu chyb. Jde o toporný neohrabaný snímek, kde je leccos jen kouzlem nechtěného. Kupříkladu to trestuhodně odbyté finále, kde je vítězství nad zlosynem tak bolestně snadné a rychlé, zamrzí. Půvaby Ursuly jsou sice nepopiratelné, ale řada bondgirl dokázala skloubit fyzickou přitažlivost s mnohem větší dávkou hereckého talentu. Celkový dojem: 40 %.

Soudě například podle filmu Americká noc, je filmařina především tvrdá práce, u které se dá někdy zažít i legrace. Při natáčení Amarcordu ale evidentně štáb, herci i komparzisté brali natáčení spíš jako happening a báječně si to celé užívali. Nejsem si tak úplně jistý, jestli totéž cítí i dnešní diváci. Hvězdičky by tomu odpovídaly, ale mám dojem, že Amarcord je přesně ten typ snímku, kde někdo trochu přidá kvůli snobství, mnozí kvůli tomu, že si váží jména světoznámého italského režiséra. Amarcord totiž funguje na bázi jednotlivých obrazů a kratičkých scénických hříček, ztroskotává podle mě ale jako celek. Když jsem před časem hodnotil Allenovy Zlaté časy rádia, v komentáři jsem ho přirovnal právě k Amarcordu a k Obecné škole. Ta žánrová spřízněnost je do očí bijící, ale právě ve srovnání s oběma tituly vyvstanou slabiny Amarcordu. Obecná škola ode mě dostala nejvyšší hodnocení, protože je mi blízká svým ukotvením v českém prostředí. Zlaté časy rádia jsou nádherné retro a oba dva filmy skvěle fungují jako celek. Amarcord ode mě nakonec dostane jen 3*, protože je prakticky nedějový a roztříštěný. Je to sled piroteskních obrazů, bizarních postaviček a drobných vtípků, ale vedle výše zmíněného mi vadí ještě přehrávání. Je to přestylizované, přeexponované. Zlaté časy rádia a Obecná škola jsou mnohem civilnější. Přes uvedené výhrady zůstává ale Amarcord filmem, ze kterého je cítit, že ho natočil talentovaný režisér s citem pro filmovou imaginaci. Celkový dojem: 60 %.

Svět postupné eroze starých hodnot, ideálů a tradic a zároveň zrození nové moderní společnosti se dá v českém prostředí nejlépe dokladovat nejspíš na Neffově románové pentalogii Sňatky z rozumu. Ta ale popisovala výrazně plebejské, a tudíž zároveň i silně (malo)měšťácké prostředí. Itálie vypadala jinak a Visconti vykresluje pozdní aristokratickou vyšší společnost, jejíž pokrytectví bylo výrazně větší. Visconti vypráví příběh opakovaných nevěr, nemanželského dítěte a nezkrotné žárlivosti. Je podmalovaný panskou ješitností, okázalostí, snobstvím a elitářstvím. Tam, kde je vlastní ego povýšené nad etiku, může vést bezohlednost až ke zmaření lidského života. Visconti postupuje při režírování tak, jako malíř, který pečlivě vrší vrstvu barvy za vrstvou, až mu vznikne velkolepý celistvý obraz, který je pastvou pro oči. Výborná kamera, která se vyžívá v obrazové nádheře šlechtických paláců a dámských rób. Visconti se tady dokázal krotit, takže rozumná stopáž nedává důvod k estetizující nudě. Celkový dojem: 90 %. Snad jen poznámka ke komentáři mého oblíbeného uživatele Radko: autor románové předlohy G. D'Annunzi je v mnoha ohledech fascinující postava, ovšem v tom, že ho mnozí historici pokládají za předchůdce a inspirátora fašismu, rozhodně není nevinně. Popravdě řečeno, po 1. světové válce a především na počátku 20. let ho mnozí považovali za mnohem nebezpečnějšího než Benita Mussoliniho a byl symbolem politického extremismu, radikálního nacionalismu a válečného štváčství. To, že se nestal zakladatelem diktatury nebo autoritářského státu, je způsobeno spíš tím, že zůstal v mnoha ohledech spíš uměleckým bohémem a lidským pozérem, kterému záleželo víc na ideové čistotě jeho názorů než na praktických politických výsledcích a postech. Benito Mussolini byl praktický muž činu a pro rozvoj své kariéry byl ochotný mnohé obětovat a spojit se i s těmi, kterými D'Annunzi opovrhoval. Mussolini si D'Annunzia vyloženě vážil a pokládal se za jeho žáka. D'Annunzi se sice otevřeně nepřihlásil k fašismu, ale taky se proti němu nijak nepostavil...

Televizní snímek, který líčí rozvrat a zkázu jedné středostavovské rodiny prostřednictvím staršího ze dvou synů. Zjevný psychopat a manipulátor krok za krokem rozděluje rodiče a rozvedenou matku izoluje, deptá a tlačí ke zdi. Získává na svou stranu mladšího bratra a mohlo by se napsat, že vše spěje k děsivému finále, kdyby ovšem scénárista nevyprávěl děj od konce. Pro někoho možná zbytečný krok, který znesnadňuje orientaci v příběhu, pro mě vítané zpestření, které nutí zbystřit pozornost a trochu zapojit mozkové závity. Film stojí za vidění už kvůli vynikajícímu výkonu Mateusze Kosciukiewicze v roli psychicky narušeného Artura. Takový nenápadný parchant pro všední den. Jen malou poznámku k některým komentářům - vážně není jasné, co se odehrálo na samém konci (začátku) příběhu? Opravdu potřebujete absolutní doslovnost? Co je vlastně na tomhle dramatu mysteriózního? Celkový dojem: 75 %.

Vymýtač ďábla natočil zjevně tvůrce, který rozuměl filmovému řemeslu, divákům i trhu. V době natáčení vrcholila vlna zájmu o módní satanistickou tématiku a publikum už bylo na ledascos zvyklé. K jedněm z mála tabu, které zbývaly, patřilo spojení satanismu s dítětem coby symbolem nevinnosti. Během krátké doby vznikly hned tři žánrové kousky, které se o to se zdarem pokusily a získaly status kultovních filmů. Vedle Omen a Rosemary má děťátko to byl právě Vymýtač ďábla. Šokovaní diváci se zatajeným dechem sledovali, jak se z křehké dívky stává vulgární monstrum plné zloby. Pro mě bohužel byl Exorcista vždycky film, kde funguje prolog a závěrečná scéna. To, co je mezi tím, a je toho logicky drtivá většina, jde pro svou přílišnou doslovnost mimo mě. Prolog, který vlastně ani dějově nesouvisí se zbytkem příběhu, je naplněný zlověstným očekáváním, napětím a hrozivou předtuchou. Něco není v pořádku, ale ještě netušíte, odkud přijde úder. V poslední scéně snímku kamera míří na schodiště před domem, kde krátce předtím zahynul člověk. V tom pohledu cítíte nevyřčenou otázku - bude ten děs pokračovat? Zbytek filmu hraje s natolik otevřenými kartami, je tak popisný, že je pro mě zkrátka nezajímavý. Režisér se mnou chce citově manipulovat, jenže nepíšeme počátek 70. let a už to nefunguje. Pro mě stále platí, že strach a napětí vyvolává nejlépe to, co nevidíš a neznáš. Tam, kde tě nechají tápat v nejistotě, bývá film nejsilnější. Takový snímek V moci ďábla je pro mě mnohem atraktivnější a působivější. Celkový dojem: 40 %.

Život nájemného vraha je bezpochyby v mnoha ohledech náročný, zvlášť pokud patříte ke špičce a podle toho vás vytěžují. Neustálý stres si vybírá krutou daň a dřív nebo později se dostaví vyčerpání a krize. Mohlo by to být dobré východisko pro komedii, jenže výsledek neodpovídá očekávání. Chyba není ani tak v Brosnanovi. Ten komediální part a celé zadání zvládá, i když typově mu role uzlíčka nervů nesedne. Tohle by mohla být doména pro herce typu Pierra Richarda. Hlavní problém je ale ve scénáři a dialozích. Matador není zdaleka tak vtipný a dobrý, jak by mohl být. Má hodně hluchých míst a jede s bídou tak na třetinu plynu. Celkový dojem: 40 %.

Je to zvláštní, ale typově podobné crazy komedii Pane, vy jste vdova, která vznikla v témže roce, jsem svého času nadělil 4* a i když bylo hodnocení možná trochu ovlivněné nostalgií, jednoznačně převládala spokojenost. Podskalského film ale ze všeho nejvíce připomíná zácpu. Zkušený Jaroslav Dietl tentokrát tlačí, tlačí, ale vytlačit funkční zápletku a humor nějak neumí. Ďábelské líbánky představují snímek, který funguje v jednotlivostech, jako jsou Libíčkovy hlášky a průpovídky nebo půvaby Jany Brejchové, jako celek je bohužel ale zoufale nevtipný a křečovitý. Dal bych výstižnější 2* už za tu spoustu známých a oblíbených herců, jenže řada výstupů, jako je např. Brodský křepčící s parožím na hlavě po lese nebo Růžičková svíjící se na diskotéce, sráží film do míst, kde se dnes sebejistě pohybuje pan Troška. Celkový dojem: 30 %.

Když se začtete do komiksové série o Sandmanovi, kterého stvořil Neil Gaiman, postupně objevíte fascinující svět uměle vytvořených mýtů, které sice často využívají nám známých legend, pověstí a náboženských představ, dohromady ale tvoří svébytný, originální a myšlenkově hluboký alternativní svět, jehož návštěva láká k dalšímu objevování. Naproti tomu Lovec upírů představuje několik nejtuctovějších motivů využívaných fantastickými žánry, splácané do efektní brakové kaše. Tradiční výtvarné pojetí typické pro mangu a anime mě sice nikdy neoslovovalo, ale mělo aspoň styl. Tady byl styl vytěsněn hledáním inspirace v zámořských vzorech, jako by Kawadžiri už dopředu počítal s tím, že chce vyrobit "univerzální" filmový produkt podobný hamburgeru. Soudě podle ohlasů na ČSFD se mu to podařilo. Mně ale tahle prapodivná patlanina žánrů s neoriginálním dějem, zasazená do nefunkčního světa, neoslovila. Je mi hodně blízký postoj uživatelky Ducharme. Celkový dojem: 20 % za kreslené pozadí. Místy - ano, mám na mysli především scénu odletu v kosmické lodi - už film nekoketuje s kýčem, ale je jeho ztělesněním.

Stejné postavy, které hrají stejní herci jako v jedničce, zato scénárista a režisér jsou jiní a možná i to částečně ovlivnilo výsledek, který je zřetelně rozpačitější než Oplevovi Muži, kteří nenávidí ženy. Už literární předloha je hodnocena rezervovaněji, ale režisér se podepsal na snímku ve více oblastech. Nevlastní bratříček Lisbeth vypadá a jedná jako z bondovek 60. let, a to vážně nemyslím jako superlativ. Akční scény (naštěstí je jich minimum) prozrazují, že Alfredson v tomhle žánru nemá natočeno ani nakoukáno. Zločinné rejdy rachitických stařečků potácejících se mezi dialýzou a smrtí nevypadají tak nebezpečně a napínavě, jak by si filmový štáb přál. A konečně - celé to spiknutí, složitá konspirace, která nutí účastníky ještě řadu let po pádu železné opony páchat další zločiny, vypadá tak nějak přehnaně v porovnání s tím, že šlo o krytí jednoho nedůležitého agenta. Nečtenář knihy, mezi něž patřím, asi bude v nevýhodě oproti těm, kteří Lisbethiny osudy mají načtené. Celkově jde o lehounce nadprůměrnou filmovou detektivku, která těží z popularity knižní série. Pokud ale literární Milénium vypadá právě takhle, je otázkou, odkud se vztal ten fantastický globální úspěch trilogie. Celkový dojem: 60 %.

Drama, které je mnohem pevnější v kramflecích tehdy, když klade otázky, na které neposkytuje žádné indicie, natož pak odpovědi. V momentě, kdy se přestane ptát, naopak poskytuje vysvětlení, začne rychle, ale opravdu rychle ztrácet dech a závěr, to už je bolestně rutinní thriller, který se veze na těch nejtrapnějších klišé. Snímek začíná na 4*, aby v závěru sklouzl k jediné. Za snaživou Jodie Foster nechávám nakonec konečné 2*. Celkový dojem: 40 %. Ten letoun vypadal spíšjako zaoceánský parník nebo luxusní hotel, každopádně jeho provozovatel nenese tíhu plateb za pohonné hmoty. Tohle je možné leda tak v letecké flotile nějakého arabského ropou nasáklého státu...