gudaulin

Známý český cestovatel, sběratel kaktusů Alberto Frič měl jednou besedu se žáky pražské základní školy a když jim líčil své zážitky z pobytu mezi Indiány, přišlo mu z publika několik dotazů, kterým neporozuměl a připadaly mu absurdní. Jal se napravovat pokřivené představy školních dítek o životě indiánských kmenů, jenže narazil na hradbu opovržení. Byl odhalen jako drzý podvodník, protože každé z těchto dětí mělo už jasnou představu o Indiánech z románů Karla Maye. Ten sice nikdy v Americe ani na Balkáně a v Asii, kam situoval své dobrodružné romány, nebyl (vlastně to není úplně pravda, ke stáru právě na základě kritiky, že všechno napsal bez znalosti reálií, aniž by vystrčil nos z Německa, vycestoval na místa, kde se pohybovali jeho literární hrdinové), ale dokázal naplnit představu nejen školní mládeže o tom, jak má vypadat romantický dobrodružný hrdina a zábavný příběh. Nejde mi ani tak o to, že Mayovy příběhy nemají s realitou indiánských společenství a Divokého západu prakticky nic společného, jako spíš o to, že jsou z mého dnešního pohledu tak naivní, až překračují hranice sebeparodie. Vinnetuovy příběhy, stejně jako knižní sérii Ve stínu pádišáha, jsem přelouskal mezi devátým a dvanáctým rokem a už ve 13 mi přišly tak trochu úsměvné a přešel jsem k takovým kouskům, jako byl Tecumseh od Fritze Steubena nebo Dva divoši od Ernesta Setona. K určitému věku zkrátka a dobře Vinnetou patřil, i když i tady je namístě mluvit o minulém čase, protože pro generaci mých dětí už jsou tihle hrdinové "totálně out". Překvapuje mě ale mimořádně vysoké hodnocení, které je v tomhle případě výsledkem mimořádně silné dávky nostalgie. Tenhle jev je ostatně typický nejen pro Mayovky 60. let. Dospělí si zkrátka vybaví, jak úžasně na ně působily tyhle příběhy v dětském věku, i když silně pochybuju, že by byli ochotni sjíždět série příběhů o Vinnetouovi i dnes. Vzpomínám si, jak jsem asi v 15 letech zhlédl Žuta a přísahal si, že tím s filmovým Mayem účtuji naposledy. Z Vinnetouovek už dnes funguje jen hudební motiv, krása vápencových chorvatských pohoří a vzpomínky na dětství. Celkový dojem: 40 %.

Kdyby byl Happy end natočen dnes, stal by se filmovou senzací a objel pár festivalů, aby nakonec zasáhl do oskarového klání. Mluvilo by se o něm v superlativech a ohlasy ze zahraničí by předčily domácí chválu. V době premiéry ho ale publikum v kinech odměnilo zdvořilým nezájmem a bralo ho spíš jako kuriozitu, bez výraznějších reakcí ho nechala vyšumět kupodivu i filmová kritika. V následujících dekádách ho nevyužívala ani televize, takže zůstal po dlouhou dobu širší veřejnosti utajený. Jde o chytrý hravý experiment, kde je příběh vyprávěný pozpátku. Má skvěle vybroušené a sladěné dialogy, které v konfrontaci s děním na plátně získávají obvykle sekundární ironický význam. Vlastně největší záhadou spojenou s Happy endem pro mě je, proč se mi téhle zábavné hříčce o krutě potrestané nevěře nechce dát nejvyšší hodnocení. Celkový dojem: 85 %.

Scénář vlastně jen oprašuje skutečný skandál, který před pár lety rozvířil stojaté vody americké žurnalistiky. Zvídavého redaktora internetového deníku tehdy napadlo jít ve šlépějších úspěšného novináře z prestižního časopisu, který si udělal jméno sérií vtipných a čtivých článků z atraktivního prostředí, a vytěžit z jeho odhalení další materiál. Ke svému překvapení zjistil, že si kolega z branže podle všeho kauzu tak říkajíc "vycucal z prstu". Následující pátrání odhalilo manipulace s fakty a zjevné lži v desítkách dalších případů a otřásl důvěrou v celou novinářskou obec. Snímek nicméně není analytickou sondou do stávajících poměrů v americké žurnalistice a nezamýšlí se ani obecně nad otázkou novinářské etiky. Snaží se jednoduše maximálně vytěžit konkrétní kauzu a natočit příběh o ambiciózním lháři a manipulátorovi, který za fasádou veselého sympaťáka skrývá patologické rysy svého charakteru. Vznikl slušný ale nikoliv výjimečný televizní film o tom, že je fajn důvěřovat, ale čas od času je taky třeba prověřovat. Celkový dojem: 65 %.

Nedávno jsem navštívil muzeum, kde jsem mohl obdivovat dámské róby předních prvorepublikových krejčovských salónů, které byly určené ženám z vyšší společnosti. Říkám "mohl", ale neobdivoval, protože bylo zřejmé, že zub času neúprosně zapracoval nejen na vybledlých barvách, ale i na kdysi odvážných vzorech a střihu. To, co kdysi oslňovalo, je dnes už jen položkou v inventáři muzea. A podobný pocit mám i u raných bondovek. Sérii o neporazitelném agentu Jejího Veličenstva jsem vlastně vždycky považoval za ryze okrajovou část kinematografie a především snímky ze 60. a 70. let mám ve své mysli zafixované jako muzejní exponáty. Bondovky z 90. let začaly být zajímavé svou výpravou, triky a akcí, ale definitivně jsem jejich univerzum vzal na milost až s příchodem Daniela Craiga - stal se prvním Bondem, kterému jsem toho neprůstřelného akčního hrdinu uvěřil. Braková podstata Srdečných pozdravů z Ruska je zřejmá, ale ne dost výrazná na to, aby byl film zábavný sám o sobě. Určitý nadhled je sice ze snímku znát, není ale dostatečný. Bere se příliš vážně na to, jak naivně dnes celá zápletka vypadá a jak toporně funguje po akční stránce. V hlavičce snímku si sice můžu vybrat ze čtyř žánrů, ale ten jediný, který by dnes obstál, tzn. komedie, tam nenacházím a bohužel takto ani nebyl myšlen. Při nejdynamičtější akční scéně přepadení cikánského tábora jsem málem zadřímal. A tvrzení, že Sean Connery je jediný autentický Bond, přikládám stejnou váhu jako tvrzení, že nás ovládají zelení mužíčkové z Marsu. Celkový dojem: 45 %.

Z královských komnat a šlechtických paláců se dostáváme do beznaděje a špíny zákopů 1. světové války, kde se Černá Zmije coby cynický zkušený profesionál britské koloniální armády pokouší prošvejkovat mezi omezenou britskou generalitou, co se pokouší na moderním válčišti aplikovat bojové zkušenosti z dávno dobojovaných koloniálních válek minulosti, a smrtonosnou německou mašinérií na druhé straně země nikoho. Humor ještě více zčernal - takové vtipkování před popravčí četou nebo těsně před útokem proti hradbě nepřátelských kulometů je v pravdě šibeniční. Ale právě díky těsné blízkosti smrti dostává tradiční lehké špičkování vážnější tragikomický rozměr a závěrečná scéna, kdy se všechny postavy vztyčí k nesmyslnému útoku a vzápětí se montáží změní válečné pole rozryté granáty na louku hustě pokrytou rudými květy máku, patří vůbec k těm nejsilnějším scénám, jaké se kdy v sitcomu objevily. Celkový dojem: 95 %.

V bohaté Belmondově filmografii jde o titul, který filmoví fandové přijímají často s netajenými rozpaky. Existují herečtí chameleoni, kteří střídají nejrůznější typy rolí a charakterů, většinou ale režiséři hledají vhodné herecké typy a když se příslušní herci osvědčí, jsou do příslušné kolonky obsazováni pravidelně. Úspěšná seriálová role nebo žánrový film se pro ambiciózního herce může snadno stát prokletím. Divákům ale takové asociace vyhovují, ví dopředu, co můžou od svých oblíbenců čekat. Belmonda si ztotožnili s typem hláškujícího šarmantního dobrodruha obsazovaného do kriminálních komedií ať už na straně zákona nebo podsvětí. Belmondův automobilový závodník a kriminálník Ho se od obvyklých očekávání zase tak radikálně neliší. Kromě toho, že je jeho role civilnější, než jsou diváci běžně zvyklí, dělí Belmonda od obvyklých hrdinů ještě jedna podstatná maličkost. Jeho postava není úspěšná. Prohrává nejen dávno ztracenou sportovní kariéru, ale i lásku, peníze a svobodu. A to je něco, co diváci Belmondovi nemohou odpustit a promítá se i do jejich hodnocení a komentářů. Film ukazuje, jak málo stačí k vytvoření legendy a jak málo k jejímu přízemnímu konci. Belmondo vytvořil zajímavou studii muže, který uvěřil, že má na víc, než se od něj očekává. Celkový dojem: 75 %.

Ve filmu se sešly hned tři hvězdy francouzské kinematografie a z celého snímku jsou cítit ambice natočit působivý kriminální thriller v duchu těch nejlepších tradic francouzské filmové kriminálky. Úvod spojený s nástupem nevypočitatelného uprchlého zločince Mickeyho v podání živočišně hrajícího Gérarda Depardieu jakožto příslušníka nové generace galerky nespojené s pravidly starého podsvětí (jsme svědky zbytečné brutální vraždy dvou policistů) je nadějný a vypadá to na návrat k drsné škole 70. let. Jenže brzy se do filmu vloudí falešné tóny sentimentu, podivná psychologie postav a nepřesvědčivá společenská kritika v podání ambiciózního policejního důstojníka a dobrý dojem je ten tam. O chování některých filmových postav mohu prohlásit, že s ním nesouhlasím, tady finálnímu konání Montanda s Depardiem spíš lidsky nerozumím... Celkový dojem: 55 %.

Komorní psychologické drama líčící nekompromisní střet mezi bigotní řádovou sestrou, která jako by se zapomněla duchem v 19. století, a knězem, který vnímá jednak to, že moderní doba žádá nové myšlenky a metody, jednak i to, že láska k Bohu nesmí být překážkou pro vztah k lidem. Spor se nevede jen o metody pedagogického působení na místní církevní škole a výkladu náboženských hodnot, ale postupně přerůstá v hlubokou osobní antipatii řádové sestry, která získá pocit, že zájem kněze o jednoho z jejích svěřenců nemusí být tak nevinný, jak si okolí myslí. Ten, kdo nemá pochyby, může být přesvědčivější, a tím pádem i úspěšnější, jenže některá vítězství jsou jako ta Pyrrhova... Kladem filmu je poloha, která vlastně až do konce nechává diváka v nejistotě, jinými slovy na pochybách, jak to ve skutečnosti bylo, dále emocionálně působivý konflikt dvou vyhraněných osobností, zdařilé dialogy a ze všeho nejvíc špičkové herectví dvou velkých hvězd současné americké kinematografie. Celkový dojem: 90 %.

Hodnocení Černého jestřába má dvě roviny. Na té první je technická stránka snímku, která je jednoduše brilantní. Ridley Scott přikročil k realizaci filmu v době, kdy už měl za sebou hodně dlouhou filmografii a na výsledku je to znát. Tohle natočil zkušený špičkový řemeslník, který dokonale ovládá práci s kamerou, ozvučení, střih, vedení herců a zároveň má i velmi slušný rozpočet, takže vznikla velkolepá akční střílečka, jeden z vrcholů akčního válečného žánru. Doslova sugestivně cítíte, jak kolem vás bubnuje palba, sviští kulky, tajíte dech nad dynamickými záběry bitvy. Za tohle dostane ode mě Ridley 4*, protože zábava je to slušná, o tom žádná. V té druhé rovině bych rád napsal, že Scott selhává, ale nebyla by to pravda. Tomu filmu totiž chybí další rozměr, hloubka, to, co je za fasádou pouliční řežby. A chybí tam proto, že o něco takového Scott ani nestál. Natočil jednoduše propagandistický film o heroismu, odhodlání a sebeobětování amerických vojáků, kteří na cizím kontinentu hájí ty nejhumánnější cíle a brání místní obyvatelstvo před genocidou. Skutečnost pochopitelně byla mnohem složitější a kdyby nešlo o tolik lidských životů, připomnělo by to komedii. Americké jednotky byly v Somálsku pověřené ničím menším než demonstrativní akcí zajetí generála Aidida, šéfa nejmocnějšího somálského klanu. Aidid byl zkušený veterán válek ve východní Africe a jako šéf tajné služby spolupracoval s Američany, se kterými měl opravdu vysoce nadstandardní styky. Jeho syn, jak to bylo celkem běžné, studoval v Americe, kde získal i občanství, a stal se vojenským profesionálem. Jako dobrovolník se přihlásil do akce v Somálsku, kde ho také Američané nadšení z toho, že mají konečně znalce místních poměrů, jazykově vybaveného, taky angažovali. Nikoho nenapadlo ověřovat příbuzenské vztahy, takže synáček coby příslušník amerických námořních sil měl dopadnout svého tatínka. Ve skutečnosti pochopitelně měl generál Aidid díky téhle kuriózní situaci velmi dobrý přehled o tom, co se chystá, takže americké jednotky narazily na silný odpor sice mizerně vycvičeného a jen lehkými pěchotními zbraněmi vybaveného, nicméně odhodlaného protivníka znalého terénu. Samozřejmě díky obrovské materiální převaze byl poměr ztrát Afričanů mnohonásobně větší, ale vzhledem k tomu, že euroamerické veřejné mínění je mnohem citlivější na ztráty, dalo se jednoznačně mluvit o neúspěchu. Jednotky byly staženy a generál Aidid, který do té doby prohrával občanskou válku a vlastně kontroloval už pouze hlavní město, výrazně posílil a stal se prezidentem. Spousta věcí, které by přemýšlivý filmař do filmu mohl začlenit a které by za to stály, tam prostě chybí. Stálo by za to položit otázku, odkud bral zajatý obchodník se zbraněmi materiál, kterým zásoboval Aididovy milce, a tak by se dalo pokračovat. Jenže jak už jsem napsal, Scott jde jinou cestou. Výsledkem je snímek, který by mohl být s kladnou odezvou kdykoliv odvysílán na stanici Fox News a který by mohli američní náboráři s úspěchem promítat zájemcům o vstup do armády. Celkový dojem: 75 %.

Svět nevzdělaných drsných chlapíků z ulice, kteří byli předurčení ke kariéře pasáka, drogového dealera, rváče z ochranky nebo zloděje, a místo toho úspěšně zahájili hudební dráhu a stali se známými rappery. Nové postavení a sebevědomí se v případě úspěchu často spojilo se starými návyky, takže pánové se objevovali na veřejnosti s početnou ochrankou, ověšení zlatými řetězi, proslulí svým chvastounstvím, obvykle v doprovodu černých samiček oslněných pozlátkem. The Notorious B.I.G. neobstojí ani jako životopisný film, ani jako drama a dokonce ani jako zástupce hudebního žánru. Má význam pro fanoušky černého rapu a specielně Christophera Wallaceho. Ve specificky českém prostředí mám i problém s dabingem. Pokud k vám rapper promlouvá hlasem retardovaného Randyho ze seriálu Jmenuju se Earl, sklouzává výsledek k nechtěné komedii... Celkový dojem: 40 %.