gudaulin

Nenáročná blbůstka na pozdní večer po pracovně náročném dni za předpokladu, že trpíte akutní nespavostí. Není chytrá, originální ani vtipná, na druhé straně ale není ani urážlivě hloupá nebo nevkusná. Jak trefně napsal Pacco, jde o "uzavřený kruh aneb fandové fandům". Od hudebních komedií tohoto ražení se holt filmařské zázraky čekat nedají. Přítomnost slavných postav hudebního světa dodává téhle ptákovině větší váhu, než by si objektivně zasloužila. Snad ještě malou poznámku. Hudba použivá ve filmu není nijak zásadní, nicméně je to především ona, co drží snímek nad vodou. Pod široce objímající pojem rock'n'roll se dá schovat mnohé a tahle muzika se do ní pohodlně vejde. Čeští vyznavači hospodského rocku a metalu by se možná divili, že právě tahle produkce měla na Západě slušnou převahu nad tím, co oni vyznávají jako jediný pravý rock. Celkový dojem: 35 %.

Francie ovládla Alžírsko už ve 30. letech 19. století a typickou kolonií bylo možná v prvních dekádách po připojení. Postupem doby ale srostlo s Francií do té míry, že bylo považováno za nedílnou součást Francie podobně jako např. Havajské ostrovy, které jsou zámořským územím USA. V Alžírsku bylo usazené obrovské množství etnických Francouzů a především tam žila početná loajalistická arabská menšina, která se po válce za nezávislost a následném exodu do Evropy stala základem početné francouzské muslimské komunity. Díky větší porodnosti její význam dále rostl a dnes je tématem řady francouzských uměleckých děl hledání identity druhé generace přistěhovalců. Má vlast je typickým představitelem této skupiny. Student Farid, který vyrostl ve Francii a vlastně ani neumí pořádně arabsky, je nemocným otcem pověřen vyřešit majetkové problémy ve vlasti svých předků. Po příjezdu je konfrontován s odlišnou mentalitou místní komunity, hledá stopy rodinné minulosti a nakonec čelí problémům spojených s krádeží jeho dokladů. Pro režiséra Mohameda Hamidiho je to zjevně osobní téma a prokazuje velkou citovou angažovanost právě při scénách, kde zobrazuje alžírskou společnost prostřednictvím návštěvníků jediné místní kavárny, kam se soustřeďuje společenský život venkovanů. Má vlast je sympatický film, který se vyhývá přílišnému sentimentu, ale zároveň se snaží Alžířany a francouzské Araby zlidštit a zpřístupnit jejich komunitu tak, jak to umožňuje jenom filmové a televizní médium. V době, kdy v Evropě čelíme leckdy zbytečně hysterické islamofobii, to není na škodu. Z hereckého obsazení vyčnívá vedle hlavního hrdiny i Jamel Debbouze coby černá ovce rodinného klanu, známý u nás např. z Amélie z Montmartru. Celkový dojem: 75 %.

Filmografie režiséra Niclouxe zrovna velkou důvěru nevzbuzuje, k jeho nepopiratelným úletům a hříchům patří mj. nezapomenutelná Blanche-královna zbojníků, takže jsem k jeho novému dílku přistupoval s předběžnou opatrností. Naštěstí zbytečně. Jeptiška není vyložený neúspěch. Má dobrou kameru, bez výhrady přijímám i herecké obsazení. Na druhou stranu Nicloux není moc vynalézavý v zobrazení komplexní psychologie svých postav, hlavní hrdinka jednoduše trpí, život v klášteře a jeho postavení ve společnosti je redukováno na zoufalou snahu Suzanne uniknout z klece. Tempo příběhu odpovídá pomalému a stereotypnímu životu v klášteře. Motiv lesbické představené a její touhy po hlavní hrdince směřuje v podání Isabelle Huppert ke karikatuře a troufám si tvrdit, že to Niclouxovým cílem určitě nebylo. Diderotova literární předloha měla v době osvícenectví významnou úlohu v probouzení společenských elit a nastavování požadavků na osobní svobodu rozhodování. Dnes už vedeme jiné zápasy a žijeme jinými problémy, takže mám pocit, že zobrazený svět spoutaný přísnými náboženskými pravidly a založený na striktně náboženském vidění světa bude dnešní generaci vzdálený, nepříjemný a nepochopitelný. A ještě na něco bych neměl zapomenout. Suzanne nikdy nepřestala být příslušnicí šlechty, tedy úzce vymezené privilegované vrstvy. Jak ve filmu zaznělo, chudoba je hrozná a obrovská spousta žen by si tehdy s chutí vyměnila své hladovění a plahočení na poli za ten fešácký pobyt za zdmi. Svoboda byla v 18. století ještě hodně luxusní zboží, pro drtivou většinu populace zcela nedostupné. Náboženský dohled, domluvené sňatky, nesmlouvavá společenská pravidla, poddanství atd. dohromady vytvářely svět, který nebyl o nic vlídnější a svodobnější než ten v klášteře. Celkový dojem: 60 %.

Lidská sexualita je složitá a někdy její projevy nabývají překvapivých podob. Proč by vlastně měla na erotické zážitky rezignovat slepá dáma v letech. Hlína na ploše dvacetiminutového kraťasu dokáže přesvědčit, že k erotické stimulaci bohatě stačí doteky a představivost. Ostatně Švankmajerovi Spiklenci slasti by se starou výtvarnicí vřele souhlasili. Celkový dojem: 60 %.

Vemte študácký smysl pro recesi, přistěhovalecký slang, rap, punkový škleb Sex Pistols (a pro jistotu přibalte půlku Rottenovy zadnice), zkouřenost Biga Lebowskiho, popkulturní vtípky Simpsonových, bezútěšnost panelových ghet, černého Drisse z Nedotknutelných, doplňte to záměrně nelíbivou kresbou, která připomíná kombinaci Anderssonova Kontejneru a vtípků Honzy Vyčítala, zatřepejte, promíchejte a z tohohle Molotovova koktejlu vám vyjde něco vzdáleně podobného Frajerům. Animovaná komedie o dvou flákačích z předměstí, co sní o slávě v hudebním byznysu, sexu a fajn dovolené v teple, není seriózní, politicky korektní a určitě nesedne každému. Pokud ale přistoupíte na její pravidla (pardon, anarchii), existuje slušná šance, že se pobavíte přímo královsky. Vášnivý tanec osazenstva policejní stanice s pendreky v rukou, kteří pějí o tom, jak jim vlastnictví pout zvedá (nejen) sebevědomí, nebo rapový song kajících se hříšníků v samotném závěru vás snadno přesvědčí o tom, že pětihvězdičková škála hodnocení je někdy zbytečně limitující. A ještě něčeho si cením. Frajeři nejsou "hardcore" film, při své rozjuchanosti nezachází do extrémů. Jsou jako rozjívený Bart Simpson procházející pubertou, o kterém víte, že má v jádru dobré srdce, a nakonec vás (nejspíš) příjemně překvapí. Celkový dojem: 95 %.

Myšlenkově a emocionálně silný animovaný kraťas, který používá dnes už zřídkavě využívanou techniku loutky. Dostáváme se do první linie zákopové války, kde zdravotník ošetřuje a uzdravuje své kamarády za pomoci dopisů od blízkých ze zázemí. Není to nijaký prvoplánový animák, ale malý působivý artík. Celkový dojem: 80 %.

Což o to, natočené je to profesionálně, s citem a schopností zachytit vnitřní drama protagonistů, na druhé straně to ale působí spíš jako vystřižená část většího filmového celku a člověk tak nějak podvědomě očekává nějakou výraznější zápletku zakončenou údernou pointu. Jako závěrečná absolventská práce na filmové škole by to bylo za 5*, tady dávám střízlivé tři. Celkový dojem: 55 %.

Půvabná filmová anekdota o tom, že v cizím prostředí a chráněni zdánlivou anonymitou jsme schopni odvázat se jaksi víc než v prostředí známém a ani k tomu nepotřebujeme dávku alkoholu nebo drog. Dialog se zdánlivým cizincem vedený v cizím jazyce vede k úvaze, že se s dotyčným už nikdy v budoucnu nesetkám, a tak se v neuvěřitelně krátké době rozběhne vášnivá debata o oblíbených sexuálních praktikách. Celkový dojem: 80 %.

Pro někoho, kdo se zajímá o pařížskou bohému, může být pouhé zaznamenání postav význačných malířů a umělců začátku 20. století přínosem, pro většinu případných diváků bude ale Slečna Kiki bezdějovým kraťasem bez nějakého dramatického oblouku a konfliktu. Jinými slovy, schází tomu scénář. Jediné pozitivum (které u někoho může hrát pochopitelně výraznou roli) je výtvarné zpracování a animace, která poněkud připomíná např. totální animaci z prací Pavla Koutského. Celkový dojem: 25 %.

Téhle kategorii festivalových snímků říkám Rohypnol pro jejich fascinující schopnost uspat spolehlivě už po několika desítkách sekund. Představte si mořské vlnobití, šutry na pláži a uklidňující zvuk a neštěstí je hotové. Chtěl bych se zmínit o spoustě dalších věcí, které jsem ve filmu viděl, ale bohužel nic jiného si nevybavím. Celkový dojem: 5 % - a neptejte se mě za co.