Dlubal David

Typický Petr HAPKA. Od prvních sekund až do těch posledních. Nejraději mám právě jeho tvorbu ze sedmdesátých let. Stejně jako Karel SVOBODA a Jaroslav UHLÍŘ, tak i P. H. má své jedinečné motivy, které se v mnoha scénických doprovodech opakují a vždy a okamžitě člověk pozná, čí že je to rukopis. ■ Naopak překvapením pro mě byl Juraj HERZ na režisérské stoličce v tomto dramatu. Svůj talent vytvářet pochmurnou atmosféru zde sice nemohl plně využít, přesto je tu jeho přítomnost hmatatelně cítit. ■ Něco málo... nepopsatelného... mi však ke spokojenosti chybělo. ■ Nikdy jsem nepochopil tu mánii předabovávat československé herce jinými československými herci, ale budiž, musím to nějak zkousnout. František NĚMEC je výborný herec a má krásný hlas, ale když vidím Vlastimila HARAPESE a neslyším jeho též krásný a charakteristicky nezaměnitelný hlas, tak si tiše klepu na čelo. ■ Co se týká samotného příběhu, tak ten je samozřejmě velmi silný. Jednoduchý, přímočarý, silný, emocionálně silný. Ztratit dítě, rodiče, životního partnera, je pro mě v osobní rovině to nejhorší, co mě může potkat... ◢ ■ ◣ (R) [88/100] ■ (K) [88/100] ■ (V) [70/100] ■ (H) Marta VANČUROVÁ [90/100] ● Vlastimil HARAPES [82/100] ● Sylva KAMENICKÁ [70/100] ● Dana MEDŘICKÁ [68/100] ● Jiřina ŠEJBALOVÁ [66/100] ● Eva SITTEOVÁ [64/100] ● Emma ČERNÁ [60/100] ● Gabriela WILHELMOVÁ [60/100] ● Lubomír ČERNÍK [70/100] ■ (♫) [95/100] ■ (E) Operace mé dcery (1986) ● Maboroshi no hikari (1995) ● Sázka pro dva (1978) ● Příliš mladí na lásku (1980) ■ (Č) 2 ■ (P) [TV] [PZ] [95/100] ■ (N) [Pondělí, 27-XI-2017; 19:32] [576p] ϿϾ [PZ] [70/100] ■ (CSFD) kagemush ● anderson ● Radek99 ■ (C) [83/100]

Po mnoha, mnoha, mnoha letech jsem se konečně dokopal k tomu, abych sepsal komentář k Denshovi. Impulsem mi byla letošní AF přednáška od Zízy. Právě jsem ten záznam dokoukal a pocit vnitřního přetlaku byl natolik silný, že jsem překonal i svou lenost, se kterou obvykle zápasím, když zhlédnu nějaký krásný film či seriál a bije se to všechno ve mně, zda něco napíšu nebo ne, obvykle však úžas, nadšení a příval energického optimismu s každou další minutou či hodinou, nebo dokonce nedejbože dnem, tak pomíjí a nezbyde nic... než jen další z mnoha chvil, kdy zvítězila únava... ■ Densha otoko byl mým prvním moderním doramatem, i proto zůstává stále v mé mysli, ale také proto, protože se mi tento seriál nesmírně líbil a líbí. Díky němu jsem poznal spoustu nových herců a hereček. ■ Seriál kombinuje komedii, romantiku a drama a to přesně v poměru, který mám tak rád. Servíruje japonskou ztřeštěnost s grácií sobě vlastní, naznačuje odpornost japonské společenské hierarchie a šikanu v práci (a škole) a přitom zůstává hravý až dětinský. Nechybí japonské herecké přehrávání, které spousta lidí nesnáší, ale já ho mám rád, protože v sobě nese pozůstatek divadelního herectví, které je dnes již díky kinematografii a všudypřítomnému šoubyznysu, odsunuto na devátou kolej. Tento seriál v sobě nese jasné poselství: Nesuď druhého podle obalu. O tom se také nejedna divačka přesvědčí, když i zapřísáhlá odpůrkyně Kaho SAWASAKI pochopí, že: "Otaku ja také člověk". Densha otoko v sobě nese velký kus pozitivní energie, která mě opakovaně zasáhla. Od skvělé úvodní znělky, přes výborné herce i neherce, excelentní atmosféru, jednoduchý příběh plný neuvěřitelné uvěřitelnosti, vřelosti, smíchu, každodenních trapasů, zamilovanosti, přátelství, fanouškovství, posedlosti, pracovitosti, pobláznění, plachosti, stydlivosti, pláče a slz, ano slz. Pomineme-li drama Ichi rittoru no namida, tak Densha otoko je seriál, ve kterém jsem viděl plakat nejvíce postav, nejvíckrát, nejčastěji, nejdéle. Je zde pláč radosti, pláč plachosti, pláč nedorozumnění, pláč ostychu, pláč bezmoci, pláč přátelství, pláč zamilovanosti, pláč lásky, pláč vzteku a hněvu, pláč proradnosti a vypočítavosti, pláč úžasu, pláč úlevy, pláč stezku, pláč štěstí. Hlavní hrdina zde natahuje moldánky tak často, že si seriál směle zaslouží podtitul: uplakaný příběh lásky. ■ Tsuyoshiho "Denshu" YAMADU jsem si ihned zamiloval, nejen postavu, ale i herce Atsushiho ITÔA a prostě jsem musel, musel, musel si ho dát tady na CSFD do oblíbených. Misaki ITÔ jako Saori "Erumesu" AOYAMA je prostě k nakousnutí a při MoE je doslova k sežrání. ■ MI jsem znal již z Nenávisti, kde sice hrála jen menší roličku, ale ta stála za to, její "postelová scéna" mi nejednou vytvořila husinu i za ušima. ■ Densha má skvělý soundtrack, který je kombinací doznívajících devadesátých let, retrostylu osmdesátek a OP/ED z anime seriálů. Teď si tak vzpomínám, že mé druhé moderní dorama bylo Hana zakari no kimi tachi e: Ikemen paradaisu, které má s Denshou společného: skvělý soundtrack a atmosféru. ■ Seriál mě potěšil mnoha věcmi, nemá smysl je všechny vypisovat, ale za zmínku stojí to, že krásně vykresluje celou otaku scénu, která je svým způsobem rozlehlou subkulturou, která spojuje zdánlivě neslučitelná individua a individuality. Pro příklad: hikikomori, aidoru otaku, anime otaku, gêmu otaku, hentai otaku, neko otaku, pasokon otaku, gunji otaku, Akiba-kei, Trekkie otaku, tetsudô otaku - respektive Densha/Chikatetsu otaku, protože u nás je nadzemka/podzemka, metro, vlak de facto to samé, my rozlišuje spíše jen: metro - Praha, vlak - celá ČR. ■ Zasmál jsem se od srdce. Za břicho se několikrát popadal, radost od začátku až do konce. ■ Je to přesně 9 let, co jsem Denshu viděl poprvé. Zamiloval jsem se na první pohled. Zde musím podotknout, že nejprve jsem zhlédl předešlý celovečerní film, který je sice dobrý, ale až příliš útržkovitý a tento seriál si jím utřel zadek. Film se mi sice opravdu líbil, ostatně se můžeš podívat na mé hodnocení, které je 5hvězdičkové, ale seriál mi učaroval a to tak, že jsem jej viděl více než 10krát, kdežto film pouze jedinkrát. ■ Densha otoko si získal mé sympatie, ale hlavně mé srdce. Je to jeden z mála seriálů, u kterého mi vadilo, že má pouze 11 základních epizod + 2 speciály. Normálně preferuji 9 až 13 dílů a vše, co je delší mě spíše odrazuje od toho, abych se na to podíval. Jedinou výjimku tvoří hexalogie Star Trek, ale to už je jiné povídání. Opět, jako jsem to učinil již několikrát, musím vážené obecenstvo čtenářské upozornit, že tento seriál není určen pro většinového diváka, respektive pro hlavní proud, i když on vlastně je, ale tak trochu jinak; v mých očích je spíše určen pro diváka znalého Otaku problematiky, i když vlastně ani to není tak jednoznačné. Stejně tak chápu, že někomu se tento seriál nemusí líbit, ba dokonce se mu bude hnusit, i s tím už jsem se setkal, ale co, já zas házím bobek na spoustu amerických srajd a pakáren... ■ Densha otoko má tu krásnou vlastnost, či jak to nazvat, že jsem se s ním dokázal identifikovat a dokonce promítnout sám sebe do tohoto romantického příběhu plného držkopádů, kotrmelců, odboček, slepých uliček a každodenních bolístek života. ■ Vzpomínám, že když jsem někdy v roce 2011 probíral v zaměstnání s kolegyněmi filmy a seriály, na které se díváme a které máme rádi, tak jsem kámošce vyprávěl právě o Denshovi. Velmi stručně jsem rozebral příběh a děj a na žádost: "A co je to ten Otaku?" jsem docela obšírně neuměle definoval a charakterizoval svou poměrně dlouho odpověď. Chvíli bylo ticho, a pak se ozvalo: "No, počkej... tak to seš taky Otaku, ne?" Zarazil jsem se... a s úžasem a mírným šokem jsem polkl, abych nekonečně dlouhou minutu přemýšlel, a pak zaskočen sám sebou vykoktal: "No, no, no, no, no, no, vla-vla-vla-vlas-t-ně j-j-j-j-j-j-jóóó..." Pak jsme na sebe všichni čuměli, jak tele na nový vrata, než se konečně Míša začala smát a moment mé vnitřní trapnosti byl pryč... ■ Vlaky miluju od dětství, rád jsem jezdíval v kupéčkách, klasikách, motoráčkách na Sázavsku, kde jsem měli chalupu. Měl jsem rád to dobrodružství, ale i neopakovatelné rytmické drncání, potkávání jiných výletníků, zejména trampů a kempařů s rodinami, průjezdy tunelem, kdy se nám až zatajil dech strachem, ale zároveň radostí a vzrušením. Učil jsem se nazpamět stanice, jak jdou za sebou, navíc babička a děda pracovali u drah, takže jsem měl přístup do garáží, dílen a jiných míst, která jsou normálně harantům zapovězena. Rád na toto období vzpomínám. A proč to tady píšu? Inu, jedna z těch mnoha mnoha vedlejších postav, která neustále hláškuje stanice mi to vše připomněla: Tsudanuma, Funabashi, Ichikawa, Shinkoiwa, Kinnshichô, Bakurochô, Shinnihonbashi... ■ Je tu spousta, opravdu spousta postav, z nichž každá je něčím zajímavá. Správce fóra, basketbalista, mladý hikikomori brejloun, fotr od rodiny, co se bojí vrátit domů za manželkou, protože přišel o práci, náctiletá idolka, která se bojí vydat vlastní cestou, a takto bychom mohli pokračovat. Všechny postavy z fóra do určité míry formují a pomáhají Denshovi, ale i on změní jejich životy, ovlivňují se navzájem. Podle dostupných pramenů se tento příběh opravdu stal a já tomu věřím, neboť takovýchto příběhů se stalo již několik a hlavně je to, tedy alespoň pro mě, uvěřitelné. Samozřejmě, že kniha, manga, film a dorama se liší od reality, ale to hlavní je myslím ze všech zřejmé. ■ Ještě poznámka na konec. Když jsem se na Denshu díval poprvé, tak jsem ho celého zhltnul na jeden zátah, jak malinu, tak jsem do toho byl zažranej... ◢ ■ ◣ (R) [95/100] ■ (K) [95/100] ■ (V) [90/100] ■ (H) Atsushi ITÔ [95/100] ● Misaki ITÔ [95/100] ■ (♫) [95/100] ■ (E) Densha otoko (2005) ● Densha otoko SP (2006) ● Hana zakari no kimi tachi e: Ikemen paradaisu (2007) ● Sekando Hausu (2006) ● Genshiken (2004) ● Hinokio (2005) ● Hanamizuki (2010) ● N.H.K ni yôkoso! (2006) ● Yamada-kun to Nananin no Majo (2013) ● Kimi no Yubisaki (2007) ● Ju-on: The Grudge (2002) ● Fisshu sûtorî (2009) ● Kimi ni todoke (2010) ● Yama onna Kabe onna (2007) ● Biburia Koshodô no jiken techô (2013) ● Atenshon purîzu (2006) ● Ichi rittoru no namida (2005) ● Highlander: The Search for Vengeance (2007) ● Shimotsuma monogatari (2004) ● Samotáři (2000) ● Insutôru (2004) ● Ashita no watashi no tsukurikata (2007) ● Natsu no Koi wa Nijîro ni Kagayaku (2010) ● Kôkaku kidôtai (1995) ● Sleepless in Seattle (1993) ● Tada, kimi wo aishiteru (2006) ● Přítelkyně pana ministra (1940) ● Puratonikku (2014) ● Jab We Met (2007) ● Byôsoku 5 senchimêtoru (2007) ● The Station Agent (2003) ● Guan yu ai: About Love (2005) ● Život je pes (1933) ● Rocky (1976) ● Ať žije nebožtík (1935) ● La Corrispondenza (2016) ● NaNa (2005) ● Men, Women & Children (2014) ● Mazlíček (1934) ● Hatsuyuki No Koi (Cheot nun) (2007) ● Prvé hlásky lásky (1988) ● Koi kaze (2004) ● Mot naturen (2014) ● Gu Gu Datte Neko de Aru (2014) ● Demo, kekkon shitai! (2017) ● Ringu (1998) ● Atarashî kutsu wo kawanakucha (2012) ● You've Got Mail (1998) ● Jisatsu sâkuru (2001) ● 2046 (2004) ● Ask Me Anything (2014) ● Moratoriamu Tamako (2013) ● The Homesman (2014) ● Kitsutsuki to ame (2011) ● Disconnect (2012) ● Soko nomi nite hikari kagayaku (2014) ● Princess (2014) ● Yôkame no Semi (2011) ● Serial Experiments: LAIN (1998) ● Koko ni Aru Shiawase (2015) ● Kulový blesk (1978) ● Hanayome no Chichi (2011) ● Kazoku no Katachi (2016) ● Ujjobu: Kamisari nânâ nichijô (2014) ● Akihabara@DEEP (2006) ■ (Č) 10+ ■ (P) [Červenec 2009] [SD] ϿϾ [PZ-cz] [95/100] ■ (CSFD) Pirkaf ● Zíza ● ainny ■ (C) [95/100]

Zrovna mě kolegyně vystřídala v práci. Chvíli jsme pokecali. Měl jsem dobrou náladu. Vyjdu ven. Byl krásný letní podvečer. Mě napadlo, že nepůjdu domů, ale že půjdu na blind do kina a to, co budou zrovna dnes promítat, tak na to prostě půjdu, ať je to, co je to, prostě jen tak. Chvíli jsem se jen tak bezmyšlenkovitě procházel směrem ke kinu. Už se blížím k přechodu pro chodce, nic nejede, tak jdu. S úsměvem ve tváři a pln zvědavosti, co že to dnes vlastně hrajou, jsem se zastavil u vývěsky před vchodem a nedalo mi to, chtěl jsem se aspoň mrknout na název filmu, abych, až budu slečně u pokladny říkat o lístek, alespoň věděl co říct a nebyl tam za exota... ■ Mrknu na název. Tam napsáno: "Dítě číslo 44". Víc nechci vědět, abych si nezkazil tento můj experiment. Přijdu k okénku a slečně povídám: "Jeden lístek na Dítě číslo 44 na dnes do poslední řady, sedadlo napravo od středu." Na to ona odpoví: "Sedněte si kam chcete, místa tam bude dost." Pak už jen zaplatím, slušně poděkuji a rozloučím se. ■ Jdu si sednout k baru, objednám si Sprite s brčkem. Usrkávám. Prohlížím si vstupenku a pak ji zasunu do kapsy košile. Vyndám mobil z kapsy kalhot, vypnu vyzvánění. Za pár minut začíná projekce. Za moment si všimnu, že už začínají chodit lidi, tak se zvednu a slečna uvaděčka, která ještě před deseti minutami byla slečnou pokladní, tak trhá lístky. Usmějeme se na sebe. Popřeje mi příjemnou podívanou a já pln očekávání toho, co to bude za film, vcházím do velkého osvíceného kinosálu. Pomaličku a se zatajeným dechem kráčím po schodech nahoru až k poslední řadě. Pomalu usedám. Vychutnávám si ten pocit, kdy nevím, co přijde, jsem na drátkách jak sextánka před první deflorací... ■ Pár opozdilců ještě dobíhá k sedačkám. Světla se stmívají. Slečna uvaděčka zatahuje černý závěs. Přichází řada na pár ukázek, které přicházejí do kin. Naštěstí toho bylo jen malinko. Konečně přichází ona vytoužená chvíle... ■ Začíná film, o kterém vůbec nic nevím, nevím, kdo tam bude hrát a o čem to vlastně bude. Nádhera! ■ Začátek a jakési seznámení s hlavní postavou bylo zajímavé. Pak to šlo trochu s mým zaujetím trochu dolu. Toho herce jsem neznal a připadalo mi, že strašně divně mluví, ale myslel jsem si, že buď: 1) je to kvůli té roli, kterou ztělesňuje, 2) takhle fakt mluví. No nic, na konci filmu to pochopím - pomyslel jsem si, ale chyba lávky, ani když jsem po více jak dvou hodinách opouštěl kino, tak jsem to nevěděl... ■ Přibližně po půl hodině jsem si říkal, že ten film nějak ztrácí na zajímavosti. Pak se to zase zlepšilo. Celou dobu jsem netušil, jestli jsme v našem městě nafasovali špatnou kopii filmu nebo jestli je to fakt takhlec natočený. Teprv až dnes, když jsem čet Zízin komentář, tak jsem pochopil, že správně je ta možnost druhá. ■ Abych si trochu posypal hlavu popelem, tak musím napsat, že jsem vůbec nepoznal, že jsou tam záběry z Česka. ■ Mám rád dlouhé filmy, ale tenhle mi přišel delší o 45 minut, než by měl mít. Ve třetí třetině už mě docela unavoval. Z letargie mě dostávaly akční výboje, které tu a tam vypadaly i zajímavě, ale měly příšerný zvuk. Celkově to celé bylo takové slepené a chvílemi jsem měl i pocit, že nedodělané. Gary OLDMAN tady měl tak debilní postavu, že kdyby jí zahrál kdokoliv jiný, tak by to nebylo vůbec nic proti ničemu. ■ Čekal jsem mnoho, ale tohle bylo prostě zklamání. Furt jsem čekal, že v tom filmu bude něco víc, že víc například zahraje na city, že se vydá do dramatičtějších vod nebo že bude ve své naraci brutálnější, ale nic z toho se nestalo a konec byl také takový nijaký. Pokus to byl dobrý, ale u mě neuspěl. Takové, no, vidět... a zapomenout. Škoda. Potenciál tam byl. Ale nevyužit. ■ Film končí. Na plátně běží titulky. Tma odchází a spolu s ní i moji spoludiváci. Bylo nás celkem 10. Je noc. 22:25. A já se utěšuju, že ten film za těch 110 Kč stál. Se smutným výrazem ve tváři odcházím z kinosálu. U dveří na pěknou slečnu vyloudím falešný úsměv a s větou: "Na shledanou." se loučím a vplouvám do temné noci osvětlené sodíkovými lampami... ◢ ■ ◣ (R) [58/100] ■ (K) [56/100] ■ (V) [51/100] ■ (♫) [49/100] ■ (Č) 1 ■ (P) [Červen 2015] [PZ-cz] [53/100] ■ (CSFD) Zíza ● MickeyStuma ● liquido26 ● Radek99 ● hanagi ● Le_Chuck ● dunbar ● ostravak30 ■ (C) [53/100]

Jediný, co si pamatuju, tak to jsou ručníky. Vím, že to byla docela prdča, ale na druhou stranu nic výjimečného. ■ Ke zhlédnutí na serveru TyTrubko, bohužel bez titulků. ■ Viděl jsem zhruba 15 epizod... ◢ ■ ◣ (R) [59/100] ■ (K) [59/100] ■ (V) [49/100] ■ (♫) [55/100] ■ (E) Full House (1987 - 1995) ● Premiers baisers (1991 - 1995) ● Hélène et les garçons (1992 - 1994) ● Les Filles d'à côté (1993 - 1995) ● Step by Step (1991 - 1998) ● Un homme à domicile (1995 - 1996) ● Friends (1994 - 2004) ● Reba (2001 - 2007) ■ (DAB) [60/100] ■ (Č) 1 ■ (P) [1995] [SD] [CZ] [58/100] ■ (CSFD) Rejže ● Kri-kri ■ (C) [58/100]

Dost dobrý retro. Škoda, že neměl dvojnásobnou stopáž. ■ Oproti některým dokumentárním dílům šedesátých let je tento objektivní a opravdu pouze dokumentuje, což je dobře. ■ Od roku vzniku této nahrávky se toho změnilo tak strašně, ale opravdu strašně moc... Viz rádio značky SHARP. ■ Opravdu velká škoda za těch pouhých 30 minut. ■ (R) [80/100] ■ (K) [77/100] ■ (V) [66/100] ■ (♫) [59/100] ■ (E) Na cestě po Kyôtu (2013) ■ (Č) 1 ■ 1) {Pátek, 19-V-2017; 07:00; Doma; PC} [480p] [2.1] [PZ] [89/100] ■ (CSFD) sator ■ (C) [89/100]

■ ∞ Poslední cca 2 (3) roky si opětovně vychutnávám staré československé filmy a seriály, které jsem viděl jako kluk a nyní si chci porovnat své pocity a vzpomínky a musím říci, že mnohdy je to velmi zajímavé. ■ Měl jsem veliká očekávání, jelikož první dva filmy Podnájemníci (1976) a Otec nebo bratr (1978) jsem již viděl, ale Dopis psaný španělsky nikoliv. A poněvadž jsem byl tolik natěšený, tak mé zklamání bylo o to více znatelné a muselo se následně projevit i na hodnocení této TV inscenace, která bohužel svým dvěma starším sestrám nesahá výše jak ke kotníkům a v několika málo chvílích bohužel malinko nudí a rychlost, kterou našlápl předchůdce: Otec nebo bratr, se tomuto televiznímu dílu nedaří dosáhnout, ba ani se přiblížit. ■ Zbyněk má tentokráte daleko více prostoru pro svou roli a úspěšně se jí zhostí. Pro mne bylo smutné, že Alenka v jedničce a dvojce tak roztomilá a příjemně praštěná a telecím způsobem zvědavá, mi zde ve trojce byla od úplného počátku až do konce nesympatická a lezla mi na nervy a já se přistihl, jak stojím na straně Zbyňkově a i když nemám rád fyzické tresty, tak být jejím starším bratrem, který vlastně zastává funkci otce, přehnul bych ji přes koleno a správně mířenými ranami na svaly sedacího ústrojí jí domluvil... ■ Humorných situací se již tolik nedostává, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak je to vlastně logické, neboť Alenka již není tou školačkou, již má jiné zájmy, je ve vrcholné fázi dospívání; naproti tomu Zbyněk již zestárl a stále více bere svou sestřičku jako dceru a je zabořen do svých dospěláckých starostí. S Kateřinou jsou již přes tři roky svoji a on má pocit, že v manželství je vše v pořádku a nemá moc potřebu komunikovat se svou ženou, zvláště když se vrátí utahaný z práce, jenže se zde vyskytne předvídatelně nepředvídatelná věc, která posunuje děj filmu kupředu... ■ ■ ■ Dnes mohou některé věci nezasvěcenému diváku připadat přinejmenším podivné, ale pravdou je, že do značné míry celá trilogie zaznamenává holou realitu tehdejšího Československa. ■ ■ ■ ⁞ [80/100]. ■ ‖ [70/100]. ■ ↨ [70/100]. ■ ― Jaromír HANZLÍK [89/100], Ivana ANDRLOVÁ [66/100], Daniela KOLÁŘOVÁ [77/100], Libuše HAVELKOVÁ [77/100], Petr OLIVA [79/100]. ■ ῼ [69/100]. ■ ∩ Podnájemníci (1976), Otec nebo bratr (1978), Lidé z metra (1974), Léto s kovbojem (1976), Setkání v červenci (1978), Nejlepší ženská mého života (1968), Taková normální rodinka (1971), Noc na Karlštejně (1973), Byl jednou jeden dům (1974), Nemocnice na kraji města (1977), Sanitka (1984), Ikarův pád (1977), Sňatky z rozumu (1968), Dynastie Nováků (1982), Step by Step (1991), Doktor z vejminku (1982), Tchán (1979), Půl domu bez ženicha (1980), Kulový blesk (1978), Vratné lahve (2006), Svatební cesta do Jiljí (1983). ■ № 1x; 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ], [464p], [20-III-2014; 01:15]. ■ ↘ blackrain. ■ ↔ ① [75/100] [20-III-2014; 01:15]; ‡ [75/100] [20-III-2014; 01:15]; >>> [75/100]. ■

Drama bez emocí? To je Dort. Deprese bez emocí. Drama bez dramatu. ■ Jennifer ANISTON měl možnost český divák poprvé opravdu vidět v seriálu Přátelé. Nejinak tomu bylo i u mě. Už tehdy mi přišla herecky absolutně nezajímavá, ale čekal jsem, že časem se z toho dřeva aspoň něco vyklube, nestalo se tak. ■ Tento film by byl sám o sobě plytkým a nudným vyprávěním, ale díky Jennifer to je nuda na entou. Ten film je tak chladný, že divák by měl být před sledováním upozorněn, aby si připravil přikrývku, neboť může dojít k omrzlinám dolních končetin. ■ První půlka filmu je absolutně bez emocí. Ve druhé je na okamžik možno spatřit záchvěch emocí, ale to je sakra málo. Vždyť tohle má být dechberoucí dramatický příběh a ne chladné barevné obrázky, které se hýbou a nutí diváka se dívat z okna a tiše přemýšlet, kdy už asi bude konec tohoto nanicovatého představení. ■ (Č) 1 ■ (P) [Čtvrtek, 25-V-2017; 19:38] [1080p] ϿϾ [PZ-cz] [38/100] ■ (C) [38/100]

Pro mě je to jednoznačně ZÁBRANSKého nejlepší film. Zároveň se jedná o první film, který jsem od tohoto tvůrce viděl. Nevím už kdy to bylo, ale byl jsem ještě kluk a tehdy jsem nemohl plně docenit kvalitu tohoto filmového díla. (■) Motiv dvou diametrálně rozdílných bratrů, který je zde více než dobře použit, se částečně přesouvá i do zatím posledního filmu: Vánoční hvězda (2012). (■) Téměř celým filmem se nese těžkopádný obraz rozdílnosti světů, ve kterých oba bratři žijí. Dan je rozjívený, marnotratný, bez smyslu pro zodpovědnost, má tak trochu ručičky dozadu, rád se předvádí a neštítí se ani lecjakých nečestných aktivit. Naproti tomu Bóža je pracovitý a čestný introvertní dobračisko. Na jakýkoliv problém se dívá s nadhledem a klidem. A chce-li někomu domluvit, činí tak veskrze beze slov (především Danovi), pohledem do vašich očí, kdy máte pocit, že vám vidí až do do samotné duše a vy jako psisko vědomo si svého špatného chování, stáhnete ocas a tiše odkráčíte stranou. (■) Režisérsky i herecky se jedná o velmi zdařilé dílo. (■) Vždy, když se Jiří SCHMITZER alias Dan zadíval těma svýma uhrančivýma očima, tak jsem si vybavil Umrlce z Kytice (2000). (■■■) (R) [95/100]. ▪ (K) [92/100]. ▪ (V) [90/100]. ▪ (H) Ondřej VETCHÝ [92/100]. Jiří SCHMITZER [95/100]. Ivana VELICHOVÁ [80/100]. (■) (♫) [66/100]. (■) (E) Vánoční hvězda (2012) ● Kytice (2000) ● Dívka s mušlí (1980) ● Pozdní léto (1974). (■■■) (Č) 2 (■) (1) {1989~1993; Doma.}; (v původním znění). [89/100]. ▪ (N) {Úterý, 6-X-2015; 09:51; Doma; PC.}; 720 x 544p; ))(( (v původním znění). [95/100]. (■■■) (csfd) BDMarty007 ● papyrosaurus ● mustafa ● Flakotaso ● mchnk ● dopitak. (■■■) (C) [92/100].

Bohové Krušných hor, zač mě trestáte? ■ Nothing Is Private si zcela nepokrytě hraje na Americkou krásu a Lolitu, ale ani v prvním a ani ve druhém případě mu to nevychází, namísto toho jen tiše přešlapuje na čerstvě posečeném trávníku texaského předměstí. Nuda a utrpení mu pomáhají držet se krok od kanálu plného žumpy. ■ Druhá hvězda patří Aaronu ECKHARTOVI, neboť ten jako jediný z celého ansámblu mi byl sympatický. ■ (C) [31/100]

■ ∞ Náš první pohled směřuje na aktivní japonskou sopku ASO-san [阿蘇山], která později v tomto filmu sehraje svou roli. Hned na začátku mě zarazilo Flamenco. Nečekal bych, že do tohoto filmu tak skvěle padne, ale je to tak. Film začíná právě hrou na akustickou kytaru a posléze nás zpěvák, de facto vypravěč, seznamuje s hlavní hrdinkou Sadako. (Zde si neodpustím malou vsuvku. Mám rád film Ringu (1998) a od té doby, co jsem jej poprvé viděl, tak pokaždé, když slyším jméno Sadako, tak si ihned vybavím ducha jménem Sadako YAMAMURA.) ■ Děj filmu je rozdělen do 5 kapitol: 1. kapitola (1932), 2. kapitola (1944), 3. kapitola (1949), 4. kapitola (1960), 5. kapitola (1961). ■ Hlavní postavy jsou 3, respektive 4. Sadako, hraje ji skvostná herečka Hideko TAKAMINE, obyčejná vesnická dívka, která oddaně čeká na svého milého, toho času ve vojenské službě. Takashi, hraje jej Keiji SADA. Je to syn obyčejného místního rolníka. Mají v plánu se se Sadako vzít, jakmile se vrátí z vojny. Zde nastupuje třetí postava Heibei, syn místního velkostatkáře vracející se jako mrzák na jednu nohu předčasně z vojny. Hraje jej pan Herec Tatsuya NAKADAI. No, a právě on zasáhne nemilosrdně, jak rána bičem, do osudu oněch dvou mladých milenců a potažmo do budoucnosti celé vesnice. Poslední hlavní roli, roli otce Sadako, jménem Sojiro, hraje Yoshi KATÔ. ■ Největší herecký výkon v mých očích předvedla Hideko TAKAMINE. Chvílemi chladná až bezcitná, chvílemi politováníhodná, chvílemi brutálně emancipovaná a chvílemi poslušná a úslužná. ■ Film na mě velmi zapůsobil. V některých momentech jsem měl pocit, že je to psáno životem samým. [SPOILER] Ať už šlo o tragickou smrt nejstaršího syna jménem Eîchi, zatykač a zapovězení na jejich druhého syna jménem Morito nebo sňatek dcery Naoko a následný útěk z rodné vesnice do Ôsaky. [/SPOILER] ■ Nebudu se zde sáhodlouze rozepisovat, i když jsem to měl původně v plánu, ale naopak pouze prozradím, že tento film se snaží, a to velmi dobře, zachytit atmosféru dvou rodin, respektive malé výsky, která se vypořádává s doznívajícím postfeudálním zřízením a rodovými hodnotami, které byly definitivně prohrou Japonska ve 2. světové válce vyděleny z moderní japonské společnosti. Také jsme zde svědky onoho sice neviditelného, ale místy až téměř hmatatelného pocitu hnusu, nenávisti, odporu a vnitřní zkaženosti přerůstající nejen do osobních vztahů v rodině, ale i do přístupu k sobě samému a konče jediným možným vyřešením, tj. vykoupením, tzn. odpuštěním a smířením se, a to nejen s druhou osobou, ba co víc, sám se sebou, s tím, jak sami sebe vnímáme a jakých křivd jsme se na sobě dopustili v domnění, že ubližujeme druhému, ve skutečnosti však vždy ubližujeme i sobě samému... ■ ■ ■ ⁞ [90/100] ■ ‖ [88/100] ■ ↨ [80/100] ■ ― Hideko TAKAMINE [97/100]. Tatsuya NAKADAI [93/100]. ■ ῼ [86/100] ■ ∩ Sňatky z rozumu (1968), Haru no yuki (2005), Panenství (1937), Cloud Atlas (2012), Šťastnou cestu (1943). ■ № 1x; 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [288p], [11-II-2014]. ■ ↔ ① [95/100] [11-II-2014]; ‡ [95/100] [11-II-2014]; >>> [95/100] ■ ↘ stub. ■