Willy Kufalt

Velmi milý a většinou pohodový snímek z prostředí soutěžního festivalu hudebních orchestrů v Belgii originálně kombinuje tradiční hudební film s muzikálem. Jen má možná trochu smůlu, že v rámci žánru hudebního filmu právě v tom roce 2014 nasadil hodně vysokou laťku americký film Whiplash, na jehož některé devizy v podobě precizně vykřeslené dvojice hlavních postav a strhujícího finále se tahle Belgická rapsodie zdaleka nechytá. I tak se mi to po celou dobu sledovalo příjemně, velice rychle uteklo, muzikálové vložky („Mám velké obavy, mám velké obavy...“) působí tady nenuceně a leckdy vtipně zároveň, dokážou přenést na diváka ohromně pozitivní náladu nebo i hravě odlehčit vypjaté dějové momenty. Nechybí skvělá živá orchestrální muzika, jeden opravdu nepředvídatelný zvrat na závěr a částečný happyend ve finále proběhne zcela jinak, než jak by jste očekávali a přeci velmi pěkným způsobem, s jasným poselstvím... Nenápadný film, který tady navzdory jeho dostupnosti na Netflixu s českými titulky nikdo neviděl, se nakonec proměnil v malý velký zážitek a za zhlédnutí mi určitě stál. [85%]

Dějově jde tady podle mě o čistě průměrný až tuctový thriller na téma únosu letadla, se spoustou více méně předvídatelných situací a poněkud nepřehledně zpracovaného závěru s náhlými zvraty. Celý příběh tvůrci přes ono znepokojivé téma pojali jaksi chladně, s minimem přítomných emocí a bez výrazněji přítomné psychologie postav, o níž lze zde mluvit částečně jen v případě Conneryho policisty. Sean Connery v hlavní roli disponuje patřičným charismatem a celkově svým výkonem určitě nemá čím zklamat, ale vzhledem k scénáři možná ani příležitost výrazněji nadchnout. To studené pojetí s pomalým tempem a místy až dokumentárním nádechem lze brát jako umělecký záměr, k působivosti tomu hodně pomáhá rovněž studená atmosféra zasněženého Norska, která s pomocí výborné kamery vytvořila pohltivé napětí v mnoha místech, ale zdaleka ne po celou dobu na mě ono napětí fungovalo. Nejsilnějším kladem pro mě byla jednoznačně kamera Svena Nykvista, která působivou atmosféru má na svědomí velmi často, v záběrech během prolétávání dvou letadel nad zasněženými kopcemi vytváří spolu s Goldsmithovou hudbou přímo audiovizuální lahůdku. Či-li za moje relativně vysoké hodnocení, které se vyšplhalo velmi těsně pod hranicí 4. hvězdičky, můžou zejména Nykvist a Goldsmith, za to, že zůstalo pouze pod tou hranicí, přičítám v první řadě scenáristovi. [70%]

No tedy.. očekával jsem povědomě hned několik možných vyústěních napjatého vztahového trojuhelníku mezi mužem, hysterickou manželkou a podivně odtažitou milenkou, chvílemi čekal i ještě drsnější spád... ale to, co přišlo v posledních 10ti minutách, to by mi na um vážně nepřišlo... minimálně u takhle nenápadného filmu z roku 1972 určitě ne... a dostalo mě to. Hodně dobré to bylo celé. Výkony ústřední dvojice v podání Elizabeth Taylorové a Michaela Caina, o jejichž kvalitách zde nelze pochybovat, a stejně tak výborné dialogy tady mají na svědomí, že dlouhé psychologické drama, naplněné z velké části nekonečnými manželskými hádky a zacházející ve svých katarzích až do pocitově naprosto šílené tísně v důsledku dávno vyhaslého manželství, mi dokázalo poměrně rychle utéct. I když přiznám se, že v druhé polovině se mi děj uprostřed toho bludného a občas nikam nevedoucího vztahového kruhu začal místy trochu táhnout, ale v žádném případě nelituji zhlédnutí. Tak doufám, že mnou už dlouho odkládané Kdo se bojí Virginie Woolfové bude alespoň stejně skvělé, pokud ne ještě lepší... [75%]

„Nám se nemůže nic stát, jsme Britové.“ Velice příjemné setkání s britskou filmovou klasikou meziválečné éry, k tomu v režii samotného mistra Hitchcocka, který již tenkrát dokázal v malém komorním prostoru rozehrát „velké věci“. Mám rád tyto filmy s podobně napínavými příběhy a historky zasazenými z velké části během jedné cesty ve vlaku. Pátrání po záhadně zmizené dámě uprostřed dlouhé mašiny rozjeté po kolejích probíhá s patřičnou atmosférou plnou tajemství, napětí a všudypřítomného ruchu, ale současně i s výrazným humorem. Díky těmto ingrediencím se jedná o nestárnoucí kousek, jen možná až příliš stojí na snadno zapamatovatelných nečekaných odhaleních, s jejichž vědomím případná repríza pak již nemusí tolik fungovat. [75%]

„Jsem zase tvoje? Doopravdy tvoje?“ Cestu k hlavní hrdince jsem si bez problémů našel okamžitě, dobrodružství kouzelné Ronji s mladým Birkem protkané láskou i ctí se mi sledovalo vskutku hezky a dokázalo na mě patřičně zapůsobit. Ale doopravdy „mojí“ pohádkou minimálně zatím Ronja, dceři loupežníka nebude. Ačkoliv se chvílemi zdálo, že Tage Danielsson natočil svůj první a zároveň poslední „normální“ film, platí to ve výsledku jen částečně. I přesto, že jde o adaptaci proslavené knižní pohádky, tu svéráznou Danielssonovu poetiku typickou pro jeho absurdní crazy komedie lze nejednou silně cítit i tady (a to nejen během scény s naháčemi otužujícími se ve sněhu) a osobně mi právě ne vždy sedla. Užvanění a pažraví loupežníci mě velmi brzy spíše otravovat a nejvíc mi lezli na nervy ti infantilní koktající skřítkové... možná je to tím, že jsem tuto pohádku neměl možnost vidět už jako dítě, nedokázala na mě při ní působit žádná nostalgie a také tím, že tyto moderní fantasy pohádky plné různých tvorů a potvorek prostě nepatří mezi moje oblíbené žánry. Přes pozitivní pocity z ústředního příběhu zatím můj celkový dojem z filmu na víc, než lepší 3 hvězdičky, nevystačil. Snad příště. [65%]

Jde o moje první setkání s íránským filmem a režisérem Kiarostamim, tedy nedokážu zhodnotit, nakolik tento snímek může být v rámci iránské tvorby typický, ani nakolik ho tvůrce (ne)točil pro dětské publikum. Má však dětského hrdinu, jednoduchý a poutavý děj, odehrává se v rodinném a školním prostředí, příběh včetně závěru a poselství mají co dětskému divákovi přinést, takže za sebe si Kde je dům mého přítele? dovolím vnímat jako regulérní film pro děti a mládež... a musím říct, že takhle silně realisticky pojatý film pro děti a mládež jsem snad ještě vážně nikdy nepotkal. Už to by mohlo stačit na zdůvodnění plného počtu z mé strany, ale já dodám další klady: Úžasná působivá kamera. Velice uvěřitelný dětský výkon v hlavní roli. Silně přítomné emoce beze stop po citovém vydírání. *** Navíc to téma filmu je mi osobně velmi blízké, jelikož jsem sám jeden rok učil na základní škole v přípravním ročníku, pracoval s malými dětmi z povětšinou znevýhodněného sociálního prostředí a také jednou, byť jen kvůli nutné formalitě, navštívil i jeden takový rodinný dům, který ve mě vyvolával podobně úzkostlivé až děsivé pocity, jako většina těch domů v tomto filmu. Vedle toho také ještě nejsem tak starý, abych si nepamatoval některé prožitky, kdy jsem jako malý žák prožíval v sobě obrovský nervák leckdy právě kvůli zapomenutému úkolu, ztracenému sešitu a podobným malým velkým problémům a podobně jako Ahmed s Redou až do poslední osvobozující chvíle s napětím trnul, jak to dopadne, a hodně jsem po celou dobu tady s malým Ahmedem soucitil. Za zmínku stojí v tomto filmu i zajímavý paradox, že s výjimkou jednoho starého hodného pána (stolaře v důchodu) tady u většiny dospělých nenacházíme žádný hlubší cit nebo empatii, která tady naopak silně dokáže vládnout mezi dětmi... zatímco skoro všichni dospělí tady redukují svůj odtažitý vztah k dětem na příkazy, otázky a tresty. [95%]

Dnes již u nás méně známá francouzská klasika 50. let o galantním lupiči Arsenu Lupinovi mi doposud zcela unikala. Navíc až po skouknutí jsem tady zjistil, že tento Robertův počin má navazovat na mnou taktéž neviděné Dobrodružství Arsena Lupina (1957) v režii Jacquese Beckera, natočené dokonce v barvách, avšak tady určitě kvituji, že Yves Robert natočil tento svůj „lupinovský“ film černobíle. Neumím si představit, že by tenhle vcelku originální kriminální / detektivní příběh, v němž pronásledovaný zločinec sám během lupičských akcí zároveň řeší i jednu spletitou záhadu, oplýval takovou podmanivou atmosférou i v barvách. No já podobnou černobílou kameru vyžívající se v různých uzavřených prostorech, temných zákoutích, odrazech či stínech prostě žeru. :)) Navíc atmosféra tu místy dosahuje skutečně mysteriózních grádů, už jen v té scéně ze starobylé vily s okatým opilcem a nehybně spícími lidmi na všech možných i nemožných místech kolem. Vedle atmosféry není nouze ani o zdařilé dialogy a celým filmem protkaný suchý humor, o nějž se postará nonšalantní elegán Lamoureux s nejedním převlekem i skvělýma dvěma komplicema v podání Dufilha a samotného pana režiséra. Této velmi pěkné starosvětské žánrovce dám silné 4 hvězdičky opravdu rád. Jenom jaksi nechápu ten Lupinův vkus, že si za tu „pravou“ vyhlídl nakonec tu nejméně půvabnou partnerku? :o)) [85%]

Muži myslí jenom na to samé... Režisérský debut Yvese Roberta je velice milou fantaskní hříčkou o nesmělém zamilovaném mládenci Alfrédovi, před nímž se jednoho dne na ulici zjeví slavný Don Juan, který přichází za Alfrédem s velkou lekcí o nadvazování vztahů a provádění milostních hrátek. Komedie s poměrně jednoduchou zápletkou hýří svižným tempem a po celých 70 minut přináší řadu pěkných nápadů od vtipného zpracování historie svádění na pozadí velkých dějin, přes film ve filmu (Robertova krátká parodie o soubojích Dona Juana s jeho italským konkurentem Cassanovou) až po řadu režijně propracovaných scén jdoucích ve šlépějích klasické němé grotesky. Škoda jen, že autorka zdejšího obsahu nám vyzradila kompletní vyústění a protože jsem si ho přečetl předem, zůstal jsem ukrácen o velké překvapení jak ohledně děje, tak ohledně nečekaného příchodu jedné budoucí velké herecké hvězdy na scénu v druhé polovině. Přesto jsem se skvěle bavil, velmi často i hlasitě, celý čas to výborně šlapalo téměř bez hluchých míst, což mě příjemně překvapilo a po skončení ani nemám výhrad. Sice jde z dnešního pohledu spíše o malou filmovou jednohubku, které pětihvězdu neudělím, ale silné 4 hvězdičky bez problémů ano. [85%]

Yvese Roberta jsem dlouho vnímal především jako zajímavého režiséra, příp. scenáristu, ale poslední dobou s překvapením zjišťuji, že byl i neméně vynikajícím hercem a tady musím před jeho výkonem smeknout ještě víc, než ve Špatném synovi. Skoro až neuvěřitelné, kolik nejrůznějších poloh tady dokázal Robert v takové obyčejné roli tatínka vystřídat, už třeba jen během rodinných dialogů, a zaujmout během filmu naplno jak svéráznými komickými výstupy v obyváku, tak stejně třeba dlouhým uzemňujícím mlčenlivým pohledem s protichodnými emocemi v sobě během psaní dopisu. K tomu nám ještě milý Yves se svou postavou prochází napříč značným časovým úsekem a poté, co se tatínek stává i příležitostním hercem, také Robert svůj civilní projev v charakterní roli úspěšně kombinuje s předstíranou hrou (a často i ve stejných situacích mezi otcem a synem, které jsou tu ztvárněné opakovaně, jen podruhé již s komickou nadsázkou navrch). Vždycky mám radost a bývám fascinován, když mám to štěstí ve filmu takhle sledovat, jak hrají opravdoví velikáni... a tento film ještě mimo to dokáže být stejně silný i ve všech ostatních ohledech. Citlivě vyprávěný příběh v sobě rozehranou vzájemnou lásku v rodině působivě kombinuje i s vnitřní láskou obou tvůrců (a zároveň hlavních postav) k filmu, ale v první řadě jeho poselství spočívá v síle těch základních lidských a mezilidských hodnot. Tátovo kino mi bylo od pánů Berriho a Roberta opravdu nádherným pohlazením... [95%]

Pocitově až surreální filmový zjev s detektivní zápletkou, muzikálovým koloritem a děsivým vyvrcholením jakoby vypadl chvílemi z nějakého divokého sna, jindy jakoby pocházel z prastarého legendického příběhu, ale svým poselstvím možná ani nestojí zas tolik mimo realitu. Hned jsem si vzpomněl na jeden článek spřed pár lety, kdy muslimové ve jménu uctívání svého Alláha házeli mrtvé ovce do moře (což nakonec nevyústilo v nic jiného, než jen nežádoucí přivolání nebezpečných žraloků). *** Obrácenou až zvrácenou stránku fenoménu náboženství v podobě šílených rituálů, které v doprovodu s bezmezným fanatismem dokážou zajít až za hranici důstojnosti a zdravého rozumu, pan režisér zabalil do kouzelného poetického nádechu anglického ostrova. Dívat se na tenhle RITUÁL jako na umělecký film bylo vskutku přes můj obecný odpor k podobně šíleným sektám a jejich leckdy nesmyslným rituálům fascinující, až jsem se v tom pohlcení úžasnou atmosférou chvílemi málem začal cítit jako jejich součástí. :o) [90%]