Kde je dom môjho priateľa?

Na Íránských filmech je zajímavé sledovat, jak se ve většině z nich dva motivy opakují stále dokola - 1. Snaží se co nejrealističtěji vykreslit život v Íránu a Írán celkově, 2. Hlavními postavami jsou děti, většinou v nějakém maléru, který se nám, Evorpanům, může zdát naprosto banální, ale pro ně má obrovskou cenu. Tohle naprosto přesně spadá do obou těch motivů, ale - a to mě na íránské kinematografii fascinuje nejvíc - opět se to poměrně dost liší od všech ostatních jejich filmů s podobnou "motivovou kostrou". Tady jsem si u celého filmu často vzpomněl na De Sicu a jeho Střechu a Zloděje kol - celý film je o tom, že Ahmedovu spolužákovi hrozí přísný trest, když příště nepřinese úkol napsaný do sešitu, jenže Ahmed si omylem vzal domů sešit svého spolužáka a aby mu nehrozil trest, snaží se ho najít, i když neví kde přesně bydlí. Banální zápletka, ale Kiarostamimu se povedlo s ní rozehrát velké divadlo. Jednak má ten příběh určité napětí (a dokonce i "zvraty" a hodně povedený závěr), ale taky na pozadí dost ukazuje reálie života na íránském venkově. Nemá smysl se pitvat v tom, jestli to tam tak v realitě vypadá/vypadalo, protože tady je to podané tak realistickým způsobem, že nemám problém tomu uvěřit. Navíc to v sobě má kvůli tomu dost velkou hloubku. Kromě toho, že vidíme v jak naprosto odlišných podmínkách oproti těm naším žijí, vidíme i do jisté (ale dostatečné) míry mentalitu těch lidí zde žijících. Děti musí neustále poslouchat svoje rodiče, neustále musí doma pomáhat, protože práce celá rodina má skoro tolik jako měli lidé za dob industrializace, kvůli čemuž dospělí částečně ignorují to, co jim děti říkají, maximálně si z toho jen vezmou pár podle nich důležitých bodů, ze kterých ale nechápou, o co tomu děcku jde. Není to dobře, tohle chování, ale je nám tu dost jasně ukázáno, proč se ti rodiče takhle chovají (jak už jsem výše vypsal), takže se tu z nikoho nedělá vyložený záporák a to cením vždycky. A je zde toho i mnohem víc, včetně povídání jednoho staříka s ohlédnutím do minulosti a jejího srovnání se současnosti, ale nebudu zde vše "spoilerovat". Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi ten film líbí. Mám zatím problém mu dát plný počet, protože mi nepřišel úplně podmanivý a nejedna scéna je tu zbytečně utahaná, ale jinak tomu snad nemám co vytýkat a až na to je ten film podle mě skoro až geniální. Tohle se fakt hodně povedlo a navíc to za 83 minut rozehrálo mnohem víc, než kdejaký současný artový film za 2-3 hodiny... A já těch hodně slabých pět nakonec dám, protože tím jak je to vystavené a promyšlené mě to fakt nadchlo. A třeba mi při druhém zhlédnutí některé scény nebudou už připadat tak rozvleklé... Slabých 5* (03.10.2021)

V jednoduchosti je síla. Kiarostamího starší filmy mají někdy až banální náměty a jejich provedení působí právě tak prostě až všedně; je to ale jen zdání. Jeho díla jsou ve všech ohledech na výši (ať už jde o scénář, střih, výběr herců nebo Kiarostamího specialitu - umné vedení dětských herců). Roztomilý klučina v hlavní roli je výborný; pohled na jeho vyčerpaný výraz po střetu s omezujícím světem dospělých stojí za to ("Ale vy jdete moc pomalu a já spěchám!"). Khane-ye doust kodjast? je jednoduchý film, který si ale zaslouží pozornost, protože podobně kvalitních na tomto poli je jak šafránu. Dávám plné hodnocení, nelze jinak. (13.06.2011)

Začínám mít zvláštní pocit, že v Íránu je procentuálně větší počet dětských než těch dospělých hereckých představitelů. Pochopitelně i zde je malý Ahmade se svou malou postavičkou a kukadlama odzbrojující a nelze ho než litovat, protože takové trable s jedním sešitem se zdají až neuvěřitelné. Asi by se takové filmy měly promítat v našich školách povinně, aby si ta naše mládež alespoň trochu víc vážila toho přepychu ve své třídě ve srovnáním s tím, v jak deprimujících podmínkách se učí v jiných zemích. Možná, že kdybych viděla tento film jako první z těch íránských, tak bych to zřejmě ohodnotila víc, ale přece jen po filmech jako jsou Božské děti, Bílý balonek nebo Čas opilých koní musím jít o něco níž. (30.07.2015)

Ten chlapec nachodil snáď milión kilometrov hore/dole, a ja sama som mala nervy, keď nebol doma po zotmení, a že nestihne napísať domácu úlohu. Nič prevratné sa v tom filme nedialo, ale bavilo ma to. Plusom je určite netradičné prostredie, pre danú lokalitu tradičná muzika a v neposlednom rade dobrý koniec. (23.02.2021)

Jde o moje první setkání s íránským filmem a režisérem Kiarostamim, tedy nedokážu zhodnotit, nakolik tento snímek může být v rámci iránské tvorby typický, ani nakolik ho tvůrce (ne)točil pro dětské publikum. Má však dětského hrdinu, jednoduchý a poutavý děj, odehrává se v rodinném a školním prostředí, příběh včetně závěru a poselství mají co dětskému divákovi přinést, takže za sebe si Kde je dům mého přítele? dovolím vnímat jako regulérní film pro děti a mládež... a musím říct, že takhle silně realisticky pojatý film pro děti a mládež jsem snad ještě vážně nikdy nepotkal. Už to by mohlo stačit na zdůvodnění plného počtu z mé strany, ale já dodám další klady: Úžasná působivá kamera. Velice uvěřitelný dětský výkon v hlavní roli. Silně přítomné emoce beze stop po citovém vydírání. *** Navíc to téma filmu je mi osobně velmi blízké, jelikož jsem sám jeden rok učil na základní škole v přípravním ročníku, pracoval s malými dětmi z povětšinou znevýhodněného sociálního prostředí a také jednou, byť jen kvůli nutné formalitě, navštívil i jeden takový rodinný dům, který ve mě vyvolával podobně úzkostlivé až děsivé pocity, jako většina těch domů v tomto filmu. Vedle toho také ještě nejsem tak starý, abych si nepamatoval některé prožitky, kdy jsem jako malý žák prožíval v sobě obrovský nervák leckdy právě kvůli zapomenutému úkolu, ztracenému sešitu a podobným malým velkým problémům a podobně jako Ahmed s Redou až do poslední osvobozující chvíle s napětím trnul, jak to dopadne, a hodně jsem po celou dobu tady s malým Ahmedem soucitil. Za zmínku stojí v tomto filmu i zajímavý paradox, že s výjimkou jednoho starého hodného pána (stolaře v důchodu) tady u většiny dospělých nenacházíme žádný hlubší cit nebo empatii, která tady naopak silně dokáže vládnout mezi dětmi... zatímco skoro všichni dospělí tady redukují svůj odtažitý vztah k dětem na příkazy, otázky a tresty. [95%] (23.11.2021)