Kde je dom môjho priateľa?

Jde o moje první setkání s íránským filmem a režisérem Kiarostamim, tedy nedokážu zhodnotit, nakolik tento snímek může být v rámci iránské tvorby typický, ani nakolik ho tvůrce (ne)točil pro dětské publikum. Má však dětského hrdinu, jednoduchý a poutavý děj, odehrává se v rodinném a školním prostředí, příběh včetně závěru a poselství mají co dětskému divákovi přinést, takže za sebe si Kde je dům mého přítele? dovolím vnímat jako regulérní film pro děti a mládež... a musím říct, že takhle silně realisticky pojatý film pro děti a mládež jsem snad ještě vážně nikdy nepotkal. Už to by mohlo stačit na zdůvodnění plného počtu z mé strany, ale já dodám další klady: Úžasná působivá kamera. Velice uvěřitelný dětský výkon v hlavní roli. Silně přítomné emoce beze stop po citovém vydírání. *** Navíc to téma filmu je mi osobně velmi blízké, jelikož jsem sám jeden rok učil na základní škole v přípravním ročníku, pracoval s malými dětmi z povětšinou znevýhodněného sociálního prostředí a také jednou, byť jen kvůli nutné formalitě, navštívil i jeden takový rodinný dům, který ve mě vyvolával podobně úzkostlivé až děsivé pocity, jako většina těch domů v tomto filmu. Vedle toho také ještě nejsem tak starý, abych si nepamatoval některé prožitky, kdy jsem jako malý žák prožíval v sobě obrovský nervák leckdy právě kvůli zapomenutému úkolu, ztracenému sešitu a podobným malým velkým problémům a podobně jako Ahmed s Redou až do poslední osvobozující chvíle s napětím trnul, jak to dopadne, a hodně jsem po celou dobu tady s malým Ahmedem soucitil. Za zmínku stojí v tomto filmu i zajímavý paradox, že s výjimkou jednoho starého hodného pána (stolaře v důchodu) tady u většiny dospělých nenacházíme žádný hlubší cit nebo empatii, která tady naopak silně dokáže vládnout mezi dětmi... zatímco skoro všichni dospělí tady redukují svůj odtažitý vztah k dětem na příkazy, otázky a tresty. [95%] (23.11.2021)

Úvodná časť akejsi „kokerskej trilógie” [Koker je malá dedina v okrese Rudbar, provincia Gilan, Irán; pozn. recenzenta] - od vskutku naprosto čelného predstaviteľa: Iránskej novej vlny - Abbása Kjárostamího - mi následne predstavila akéhosi mimoriadne húževnatého hrdinu; čiže v tomto prípade teda najmä i ústredného, detského, iránskeho protagonistu!, t.j. 8-ročného žiaka ešte iba školou povinného - Ahmada Ahmadapoura z Kokeru, ktorý jedného pekného dňa, totižto zrovna celkom omylom zobral zošit svojho spolužiaka - Mohammada Rezu Nematzadeha, bývajúceho v neďalekej obci Poshteh s konkrétne až so štyrmi, roztiahnutými štvrťami! v týchto jednotlivých podobách: Mazevar(u), Khanevar(u), Kashevar(u) a Assemar(u), čo bude jednak i rozhodne obzvlášť »ťažký oriešok« ho niekde na jednom z týchto „pekelných miest” kdesi šťastne vypátrať, a jednak, ak mu ho neprinesie včas, tak vtedy prísny učiteľ Moalem nenormálne pohrozil akýmsi exemplárnym trestom v podobe vyhadzovu zo školy, čo je inak veľmi deprimujúca správa pre hlavného aktéra s akýmisi pozoruhodnými, «atletickými sklonmi,» ktoré v danej veci, mimochodom, zrejme naplno zúročí, nakoľko ho obzvlášte ťažilo svedomie... • Vezmite si, že daná trajektória z Kokeru do Poshtehu, nakoniec predstavuje zhruba okolo len nejakých cca 4,3 km, čo je približne asi tak isto, ako keď sa zase ja chcem vypraviť z mojej obce do Ružomberka - tzv. pešibusom, čo mi zvyčajne trvalo nejakú trištvrte hodinku [v súčasnosti ale jazdím na bicykli, a tak je táto trasa oveľa zrýchlenejšou], no zároveň s takým markantným rozdielom, že narozdiel od Ahmada, mám akú-takú predstavu o tom, kam ma nohy vzápätí naostatok [za]vedú, zatiaľ, čo trebárs on - ani zďaleka vôbec nie; totiž mi to najskôr celé pripadalo práve iba tak, akoby hľadal »ihlu v kope sena,« no i napriek tomu sa akosi nikdy e-x-t-r-a nevzdával; ba úplne naopak, čoraz viacej si veril naprieč celým spektrom dospelého prostredia, vrátane azda i toho nedospelého, ktoré sa mu tiež snažilo miestami pomôcť na jeho strastiplnej púti, plnej samých prekážok s nejednoznačným príchodom do cieľa. • A čo dodať na úplný záver? Jedine hádam iba to, že to bolo síce dosť krátke v rámci celkovej minutáže, ale súbežne s tým i celkovo autentické a dynamické, zručne nakrútené A. Kjárostamím, a ďalej taktiež i šikovne zostrihané samotným autorom, a to ani nehovoriac o samotnej kompozícii obrazu v podaní Farhada Sabau, ktorý bol nášmu odvážnemu hrdinovi neustále v pätách s dokumentárne koncipovaným nádychom, keď sa postavy občasne pozreli rovno do objektívu kamery, či je s nimi Abbás napokon spokojný...? Povedal by som, že určite áno! (02.05.2024)

Ďalší z filmov na tému Detská cesta. To, že to deti v Iráne nemajú ľahké vieme. A platilo to na prelome 80 rokov rovnako, ako to platí aj teraz. Skrytú poetiku ale tvorcovia nachádzala práve v čistote detských motivácií, ktoré narážajú len na generačný rozdiel. Kto by už mohol tušiť, že aj deti musia riešiť dôležité veci? Povinnosti ale zároveň aj duch kamarátstva je hnacím motívom tohto filmu. Postavičky, ktoré chlapec na svojej ceste stretáva veci často skomplikujú. A je jedno, či sa jedná o deti alebo dospelých. Je to až nadľudsky ťažká práca, nájsť dom svojho kamaráta, keď vám každý ukazuje inú cestu. Koniec má v sebe ale výbornú pointu a film je tak príjemný, hoci s chlapcovým zúfalstvom súcitíme. A Kiarostami sa vyžíva v jednoduchosti. Rozhovor dvoch starcov je perfektný. (03.12.2020)

Začínám mít zvláštní pocit, že v Íránu je procentuálně větší počet dětských než těch dospělých hereckých představitelů. Pochopitelně i zde je malý Ahmade se svou malou postavičkou a kukadlama odzbrojující a nelze ho než litovat, protože takové trable s jedním sešitem se zdají až neuvěřitelné. Asi by se takové filmy měly promítat v našich školách povinně, aby si ta naše mládež alespoň trochu víc vážila toho přepychu ve své třídě ve srovnáním s tím, v jak deprimujících podmínkách se učí v jiných zemích. Možná, že kdybych viděla tento film jako první z těch íránských, tak bych to zřejmě ohodnotila víc, ale přece jen po filmech jako jsou Božské děti, Bílý balonek nebo Čas opilých koní musím jít o něco níž. (30.07.2015)

V jednoduchosti je síla. Kiarostamího starší filmy mají někdy až banální náměty a jejich provedení působí právě tak prostě až všedně; je to ale jen zdání. Jeho díla jsou ve všech ohledech na výši (ať už jde o scénář, střih, výběr herců nebo Kiarostamího specialitu - umné vedení dětských herců). Roztomilý klučina v hlavní roli je výborný; pohled na jeho vyčerpaný výraz po střetu s omezujícím světem dospělých stojí za to ("Ale vy jdete moc pomalu a já spěchám!"). Khane-ye doust kodjast? je jednoduchý film, který si ale zaslouží pozornost, protože podobně kvalitních na tomto poli je jak šafránu. Dávám plné hodnocení, nelze jinak. (13.06.2011)