Kde je dom môjho priateľa?

In memoriam díl druhý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Ještě než se sejdeme pod olivovníky a okusíme chuť třešní, budeme s malým Ahmedem vracet spolužákův sešit. Prvky typické pro Kiarostamího tvorbu nejsou tolik soustředěny jako ve zmíněných dvou snímcích následujících, ani se nezdařilo tolik vtipných situací, přesto poctivá filmařina a vhled do klukovské duše, jíž dospělý nechápou, slaví úspěch. Moc se mi líbila kombinace hudebního motivu a záběru na klikatou cestu na kopec, asi nejtypičtějším záběru pro Kiarostamího tvorbu. (10.07.2016)

Ďalší z filmov na tému Detská cesta. To, že to deti v Iráne nemajú ľahké vieme. A platilo to na prelome 80 rokov rovnako, ako to platí aj teraz. Skrytú poetiku ale tvorcovia nachádzala práve v čistote detských motivácií, ktoré narážajú len na generačný rozdiel. Kto by už mohol tušiť, že aj deti musia riešiť dôležité veci? Povinnosti ale zároveň aj duch kamarátstva je hnacím motívom tohto filmu. Postavičky, ktoré chlapec na svojej ceste stretáva veci často skomplikujú. A je jedno, či sa jedná o deti alebo dospelých. Je to až nadľudsky ťažká práca, nájsť dom svojho kamaráta, keď vám každý ukazuje inú cestu. Koniec má v sebe ale výbornú pointu a film je tak príjemný, hoci s chlapcovým zúfalstvom súcitíme. A Kiarostami sa vyžíva v jednoduchosti. Rozhovor dvoch starcov je perfektný. (03.12.2020)

Sice mě ze začátku trochu děsilo, že se děcka koukají do kamery, ale jakmile se rozjede mission impossible, tedy předat spolužákovi a kamarádovi omylem vyměněný sešit, už to jede ve velkém stylu. Scény z toho kopce nahoru do té druh vesnice mě budou strašit ještě dlouho. Kolikrát jsem si říkal, chudák kluk, zvlášť když běžel za tím oslem (nebo to byla mula?). Líbí se mi ta ironie ve filmu - škola po dětech něco chce, rodiče něco chtějí, běž tam, zařiď to, zouvej se, výprask dostaneš jen tak, a kde má člověk brát čas na úkoly a zvládnout vše dodržet? Nejlepší jsou ty pasáže, kde dospělí působí zcela odcizeně od těch dětí - neslyší, co říkají, jako by nebyly (ale podřídit se musejí), nedokážou pochopit jejich svět a problémy, ale chtějí z nich mít poslušné lidi, aby se jim nic nemuselo opakovat dvakrát. Pak se mi líbila ta pozitivní, přátelská nota filmu - kdy ten kluk vážně chce hrozně moc pomoct spolužákovi za každou cenu. A konečně je tu mj. i rovina modernizace - poctivé dřevěné proti kovovým dveřím (a člověk si hned vzpomene na ty obouchané kovové dveře školy hned na začátku, které nedoléhají a stojí za prd) nebo stěhování do měst, často zcela zbytečné. To zavření průhledu starcem - tesařem je hodně symbolické. Chybí mi tu jen jedna scéna - jak sehnal chleba? Že jej někde sehnal, to vidíme, neměl by jej k večeři, ale i tak jsem čekal od jeho rodičů nějakou bandurskou. Protože jinak má autor film promakaný do nejmenšího detailu (třeba jen taková ta banalitka s ušpiněnými kalhotami je využita dovedně pro rozvinutí děje; nebo dům s oslem pod schody z jiné strany pohledu po cestě se starcem; již zmíněné kovové dveře školy atd.). A musím říct, že procházení toho horního městečka mi přišlo až surrealistické. No a hlavní hrdina to zahrál skvěle - zvlášť ty vyděšené oči, výraz zoufalství ve tváři, všechno tam je. (08.08.2022)

Jde o moje první setkání s íránským filmem a režisérem Kiarostamim, tedy nedokážu zhodnotit, nakolik tento snímek může být v rámci iránské tvorby typický, ani nakolik ho tvůrce (ne)točil pro dětské publikum. Má však dětského hrdinu, jednoduchý a poutavý děj, odehrává se v rodinném a školním prostředí, příběh včetně závěru a poselství mají co dětskému divákovi přinést, takže za sebe si Kde je dům mého přítele? dovolím vnímat jako regulérní film pro děti a mládež... a musím říct, že takhle silně realisticky pojatý film pro děti a mládež jsem snad ještě vážně nikdy nepotkal. Už to by mohlo stačit na zdůvodnění plného počtu z mé strany, ale já dodám další klady: Úžasná působivá kamera. Velice uvěřitelný dětský výkon v hlavní roli. Silně přítomné emoce beze stop po citovém vydírání. *** Navíc to téma filmu je mi osobně velmi blízké, jelikož jsem sám jeden rok učil na základní škole v přípravním ročníku, pracoval s malými dětmi z povětšinou znevýhodněného sociálního prostředí a také jednou, byť jen kvůli nutné formalitě, navštívil i jeden takový rodinný dům, který ve mě vyvolával podobně úzkostlivé až děsivé pocity, jako většina těch domů v tomto filmu. Vedle toho také ještě nejsem tak starý, abych si nepamatoval některé prožitky, kdy jsem jako malý žák prožíval v sobě obrovský nervák leckdy právě kvůli zapomenutému úkolu, ztracenému sešitu a podobným malým velkým problémům a podobně jako Ahmed s Redou až do poslední osvobozující chvíle s napětím trnul, jak to dopadne, a hodně jsem po celou dobu tady s malým Ahmedem soucitil. Za zmínku stojí v tomto filmu i zajímavý paradox, že s výjimkou jednoho starého hodného pána (stolaře v důchodu) tady u většiny dospělých nenacházíme žádný hlubší cit nebo empatii, která tady naopak silně dokáže vládnout mezi dětmi... zatímco skoro všichni dospělí tady redukují svůj odtažitý vztah k dětem na příkazy, otázky a tresty. [95%] (23.11.2021)

V jednoduchosti je síla. Kiarostamího starší filmy mají někdy až banální náměty a jejich provedení působí právě tak prostě až všedně; je to ale jen zdání. Jeho díla jsou ve všech ohledech na výši (ať už jde o scénář, střih, výběr herců nebo Kiarostamího specialitu - umné vedení dětských herců). Roztomilý klučina v hlavní roli je výborný; pohled na jeho vyčerpaný výraz po střetu s omezujícím světem dospělých stojí za to ("Ale vy jdete moc pomalu a já spěchám!"). Khane-ye doust kodjast? je jednoduchý film, který si ale zaslouží pozornost, protože podobně kvalitních na tomto poli je jak šafránu. Dávám plné hodnocení, nelze jinak. (13.06.2011)