Willy Kufalt

Costa-Gavras mě osobně ještě více uzemnil nasledujícími, převažně politickými thrillery a dramaty v čele s Doznáním, na druhé straně mě větišnou tento režisér velice baví i v případech, kdy občas překvapí filmem vymykajícím se z obvyklého zaměření. Za mě tedy skvěle, takřka bez hluchých míst, zvládl už svůj debut ve víru klasické (na Gavrase až překvapivě apolitické) noirové kriminálky. Výborná atmosféra filmu se proměňuje do vícera podob, dynamicky rozjeté dialogy mezi policií vystřídavají vnitřní monology se samostatnými příběhy postav z řady obětí (scény s Michelem Piccolim dýchají až strhujícím neklidem, zatímco příběh postavy v podání Simone Signoret rozehrává smutnou až dojemně prchavou romanci). Napětí ohledně příčiny zvyšující se série mrtvých a rozplétání skutečností kolem jednotlivých cestujících, ještě s využíváním nákresu na tabuli, tu atraktivně graduje a drží do poslední chvíle, abychom záhy z momentu odhalení přešli do akce vrcholící automobilovou honičkou. Když jsem se na film díval před pár lety, oceňoval jsem zejména Yvese Montanda a jeho stylové podání klasického inspektora ze staré školy, po letech jsem si však stejně užil i jeho netradičního parťáka Pierra Mondyho a další herce vystihující charakterově odlišné svědky (osvěžující je vtipně provokativní figurka Charlese Dennera)... a odhalení skutečného motivu-nemotivu mě opětovně dostalo! [85%]

Jednou to přijít muselo a tady se projednou stalo, že mě z filmů Atefa E-Taieba + z filmů s Ahmedem Zakim v hl. roli něco zklamalo. Dlouhou dobu mi příliš nebylo jasné, proč takový kritik společnosti a bojovník za práva slabších, jakým byl ve svých filmech E-Taieb, točí tak obehranou romantickou zápletku o zakázané lásce, jejíž vývoj jde silně proti přáním rodičů obou protagonistů. Po přečtení komentáře na IMDb a rozležení dojmů z viděného to sice dodatečně chápu, jenže jak se mi už přihodilo u Khanova Maowid ala ashaa, znovu jsem se přesvědčil (byť tentokrát s lepším výsledkem), že romantické egyptské drama 80. let zkrátka není pro mě, ani když pochází od tvůrců, které si za jiné filmy cením. Ač poselství chápu, samotné gradování se mi zdálo místy až afektované a (bez nadsázky) neuvěřitelně vyhrocené ab absurdum, když se postupně mladý pár stává trnem v oku úplně všem, včetně hotelových zaměstnanců nebo náhodně se objevující policie. Více scénami jsem se mírně protrápil, aniž by ve mně zanechaly hlubší emoce, ač jiné (např. setkání s postarším intelektuálem v kavárně ve dvou různých částech filmu) sledování určitě příjemně osvěžily, stejně jako herectví Ahmeda Zakiho s výraznou přirozenou gestikou. Jako celek co do zážitku lepší průměr. [60%]

Milý Slavíku, v této chvíli na konci mám jedno přání: vidět Tě a slyšet ještě jednou, v původním českém znění. Pak možná přidám i zbývající 5. hvězdičku... Zní to docela absurdně, dívat se na československý film s anglickým dabingem, ale ani po několika měsících se mi na jinou volně dostupnou verzi Císařova slavíka nepodařilo narazit (včetně těch, které v názvu tvrdí o češtině). Něco na tom bude, když zůstává Jiří Trnka více ceněn v zahraničí, nicméně po několika letech od zahlédnutí některých Trnkových kraťasů (např. Árie prérie) jsem se konečně odhodlal na některý celovečerní film proslulého filmového loutkaře (nebo loutkového filmaře? :)) a úpřimně jsem překvapen, jak mě Trnkovo provedení slavičí pohádky bavilo, okouzlilo, uhranulo, přeneslo do svého světa království, pohádkové přírody a malých oživených postaviček. Z jeho vizuálních kompozic sálá i po letech dokonalost a magická atmosféra, obzvlášť celá sekvence z nočního hřbitova mě svým pojetím k závěru ohromila a nasledující probuzení zpátky, tak trochu z pohádky do jiné pohádky, vrátilo celému vyznění něžnou poetičnost. [85%]

Filmy z filmařského zákulisí à la Americká noc či Trhák se u mě celkem těší oblibě, s tvorbou ceněného indického režiséra Mrinala Sena zatím obeznámen nejsem a moje první setkání s ním skrze toto dílko... dopadlo u mě na lepší průměrné hodnocení. Film bych úplně za průměr neoznačil, jenže když ohlédnu od autenticky působivého výletu do exotických reálií v doprovodu postavy režiséra, filmového štábu a otevírání tématu ještě tehdy pořád nedávné lokální minulosti v souvislosti s hladomorem, připadalo mi, že mi ten film mimo zmíněný exkurs už nemá co víc nabídnout. Dostal jsem řádku poutavých scén a zajímavě vykreslený střet filmařů (které zajímá zvolené téma hladomoru jako každé druhé a neváhají třeba smát se při hádání roku vzniku fotek skupinky hladových) a jinak situaci vnímajících domorodých obyvatel (kterých se téma silně vzhledem k prožité zkušenosti dotýká). Jen celek na mě působí jako táhlý polohraný dokument s volně navazujícím sledem scén, z něhož se během celých dvou hodin přes jisté poselství často vytratil souvislejší příběh... tedy jestli ho tam režisér vůbec chtěl mít. [60%]

"Nemohu s ním žít, no nejsem dost silná na to, abych žila bez něj..."  Na základě takové repliky můžete čekat cokoliv, i romantický kýč, nic takového se ale nekoná. Zato se přede mnou odvíjelo psychodrama s mistrovskou gradací, které mi i přes retrospektivní úvod (díky němuž známe částečně vyústění předem) ke konci několikrát vyrazilo dech. Prvních 20 minut Molinaro mistrovsky rozehrává dechberoucí dění takřka beze slov, což o rok později skvěle zopakuje ve Svědkovi ve městě. S příchodem dialogů v návratu časem zpátky se styl trošku změní, ale už záhy dokáže vyvolat další napětí. Jeanne Moreau v postavě tajemné osudové ženy, v níž se přes zdánlivý chlad projeví během proplouvání dvěma barvitými vztahy i silné emoce ve tváři, přesně sedne k atmosféře filmu. Nečekal jsem však, že ji hrající režisér Gérard Oury bude přímo šlapat na paty coby druhý herecký tahoun. Oury předvádí dokonalého cynika ve vizáži galantního podnikatele, dává si to ve velkým i v četných vnitřních monolozích (pro film-noir typických), tedy dokud pozdější události nepohnou se sáhnutím na dno svědomí i bezostyšně jednajícím panem továrníkem. Překvapením pro mě byl i Jean Lefebvre, který zamlada skvěle zvládl postavu mimo svou pozdější ňoumovitou škatulku a umělecké fotografické ambice jeho slídícího agenta pobaví i vyvolají drobnou lítost, jako pozdější konfrontace s manželkou nad ožehavým povoláním. *** Úpřimně, Édouard Molinaro dosud nepatřil k režisérům, které bych obliboval a na základě pozdějších barevných filmů, co jsem viděl, mi až na jeden film (Růžový telefon) připadal spíš jako průměrný rutinnér, kterému se občas něco povede, když zfilmuje úspěšnou divadelní hru se skvělými herci, ale který jinak častěji zpacká slibný potenciál. Nicméně jeho noirové thrillery z konce padesátek? Nářez! [90%]

Íránská kinematografie mě fascinuje svou osobitostí a tohle byl snad první íránský horror, co jsem viděl. Přestože jde o třetí starší horror krátce po sobě, kterému dávám 3*, určitě považuji Dlouhé stíny větra za dostatečně osobitý nadprůměr. Čistá realistická atmosféra íránského zapadákova a jejich obydlí, ne nepodobných těm z Kiarostamiho kokerské trilogie, je tu opět úžasná, dlouhé statické záběry na krajinu či pobývání hlavního hrdiny v opuštěné přírodě působily až magicky. Jsme pohlceni do pomalého děje uprostřed vesnice, v níž se evidentně cosi zlého, temného začne dít, jeden strašák v poli znamená nejen tradiční symbol, ale možná i přímo stvořené, skryté tajemné zlo. Většinou se mi líbilo uchopení námětu plné poetických scén, s poezií plynoucí z možnosti pohlédnout na vzdálené prostředí a procítit jeho jedinečnost. Jenže jakmile dojde v režii íránských tvůrců, tedy Bahmana Farmanary, na klíčové horrorové scény, kde se třeba postavy začnou z ničeho nic svíjet v bolestech na popud krutého neviditelného zla a jednou v noční scéně u jeskyně se pro změnu cosi hrozného začne dít v doprovodu křiku, zatímco na obrazovce nastane na chvíli naprostá tma, spolu s pocitem napětí a záhadné hrůzy ke mě místy zavlály i menší rozpaky... a chvilkový pocit, že zvolený styl a horrorový žánr zas tak dohromady úplně nejdou. Přesto celkový zážitek jisté specifické kouzlo měl, jen zároveň je to po Bashuovi, malém cizinci další film, u něhož se mi nezvykle rozsáhlá, téměř dvouhodinová stopáž zdála v kombinaci s typickým stylem íránských filmů už natáhlá – to zejména v poslední třetině, kde bych očekával větší gradaci i v tempu vyprávění. [70%]

Byl jsem zvědavý na britský kultovní horror 80. let, jehož tvůrce nejdříve napsal knihu, o rok později si ji takto sám zfilmoval a tím spustil celou sérii pokračování i remaků natáčených dodnes. Moc jsem si od pohledu nedokázal představit, co za typ horroru mě přesně čeká a úvodní prolog mě naprosto uchvátil svým nápaditým žánrovým ztvárněním, plným tajemna a hrůzy. Druhá velká hrůzostrašná scéna o něco později, s překvapením vylézajícím z půdy, mě naprosto ohromila svým trikovým provedením a také výjimečně nefantistická hrůza krvavého poranění hřebíkem ve mně s padajícími kapky krve vyvolala až tísnivou hrůzu. :o) To, co se odehrávalo mezi tím, mi však přišlo pro změnu jako nezajímavý rodinný film, v němž mi většina postav, dokud se jim něco nepřihodilo, připadala nevýrazná. Zkrátka jak je Clive Baker neskutečně kreativní v horrorových scénách, ve zbytku Hellraisera jakoby zůstal autorem zaměnitelného spotřebného filmu své doby s průměrným scénářem. Když se postupně rozjel ryzí horror, měl jsem i docela problém přistoupit na logiku zápletky, podle níž se každý, kdo se coby jen náhodou řízne nebo se jinak krvavě zraní, promění vlivem nějakého záhadného ducha v hrůzostrašné monstrum. S návratem záhadné kostky z úvodu do děje se však pozadí zápletky lehce mysteriózně odhalilo, že jsem měl najednou dojem slušného surrealistického horroru. Nejpohltivnější závěrečná třetina (ač jeden souboj s monstrem se mi zdál zbytečně natahovaný) mi určitě povedla dojmy, které byly u mě během filmu až nevyrovnaně rozmanité. Nicméně kolotoč krvavé hrůzy bizarních lidských zbytků v komoře pekelníkově je nezapomenutelný... [60%]

Tento za mě vesměs průměrný až lehce nadprůměrný thriller začínající režisérky je případ filmu, jaký v době vzniku mohl divákovi u obrazovky snadno způsobit i noční můry na pár dalších dnů až týdnů a vy z toho i jistý děsivý účinek, zdařilý nápad a klasickou ikoničnost cítíte... jenže děje se tak hlavně ve dvou úderných horrorových scénách (jeden nečakaný krvavý masakr ve flashbacku a klíčový střet Catherine Deneuve s vrahem odhalujícím svou totožnost), možná ještě v několika dalších temných záblescích, které ty nejúdernější scény obklopí, zatímco zbytek na mě často dýchal dojmem tuctového TV filmu... a ten mě ani navzdory pár osobitým kladům (prostředí rozhlasového studia či ikonický hlas šíleného vraha evokující infantilní břichomluvu) nedokázal ve stejném napětí udržet po celý čas. Jednu ze závěrečných scén si nejspíš budu z filmu dostatečně pamatovat, jen se ve mně po ní probudil pocit, že podobně napínavý a působivý mohl být film po mnohem delší dobu, ač se Deneuve i Dussolier dost snažili a pokus o civilní pojetí se mi líbil. Asi není při pohledu do filmografie Élisabeth Rappeneau překvapivé, že Frekvence smrti zůstala jediným kino filmem režisérky, která poté našla své dlouholeté místo v televizi. [65%]

Ač jsem otevřený různorodým formám a filmovým zážitkům, existuje pár trendů novodobé tvorby, s nimiž často bojuji: rozklepaná kamera, zpomalovací efekty (které se tu ale naštěstí objevily minimálně a jsou překvapivě vtipně využité, takže OK) a brutálně rychlý sled střihů... a těmi brutálními střihy z vteřiny na vteřinu ze záběru na záběr, i celých delších sekvencí s takto zběsilým podáním se to tu hemžilo. V 9. minutě během pěkné scény, kdy se Simon Pegg vtipně vloudí do hotelu s květináčem k staré recepční, jsem se domníval, že zmíněný styl byl jen záležitostí delšího prologu, abych brzy pochopil, že mě až na chvilková zklidnění naopak čeká po celý film! Asi jsem měl dřív předvídat, co mě v doporučeném filmu s přílišnou rychlostí i v názvu může čekat, z některých akčních scén kombinujících rozklepanou kameru se zběsilými střihy se mi místy nedělalo dobře. A přesto celý zážitek po skončení hodnotím pozitivněji, než jsem čekal, protože těch dějových střípků a hereckých výkonů, které mě v tom defilé neustálých střihů i bavily, nebylo zrovna málo a to navzdory tomu, že mi pár vtipů či otravný projev šéfa (Jim Broadbent) nesedly. Druhá polovina mě pak od divokého střetu mladého poldy se záhadným vrahem dostávala napětím, absurdním vývojem děje, mysteriózním odhalením na zámku, ve více scénách až horrorovou atmosférou... Ke konci jsem za divoké půlnoci už jen zíral, nakolik tvůrci již tak brutální styl dokážou v závěrečné sérii akčních scén ještě teprve gradovat. Svým způsobem TO BYLO NĚCO!, celé to parodicky zpracované podobenství střetu mladého muže zákona s kompletně prohnilou vesnickou komunitou, tajně provádějící čistky podobné totalitnímu režimu, takže se mi nakonec dost líbilo. Byť vzhledem k formě si nedokážu představit, že bych si tuto komedii pustil znovu a dlouho jsme se ní prokousával dost btížně na to, abych hodnotil výš. [70%]

Kdyby Michel Blanc obsadil do hlavní dvojrole někoho jiného než zrovna Michela Blanca, nejspíš by se mi i jeho komedie líbila. První minutu jsem doufal, že se můj vztah k tomuto výtečníkovi již zmírnil, jenže naopak záhy jsem si po čase potvrdil, proč se mi Blanc protiví, že mi nepřijde zábavný a hlavně na mě působí tak odpudivě slizce, že bych ho plně snesl snad jen jako nechutného záporáka, nímž ale tu opět není... a aby toho nebylo málo, tak Blanc víckrát ve své vlastní režii snímá svůj slizký obličej v plných detailech a aby toho nebylo ještě méně, řádí tu Michelové Blancové (někdy i najednou v jednom záběru) rovnou dva... to je mi nadělení, ale nějak jsem to přežil. :o) Zápletka o dvojnících z mediálního prostředí není na rok vzniku zdaleka originální, ale pár nápadů včetně experimentálního prvku s mluvícími hlavami postav před kamerou jako v dokumentu se mi líbilo, pár „divných“ scén má svou atmosféru (noční návštěva přelidněného baráku za deště nebo přehlídka dvojníků postav a slavných osobností v čekárně s několika Hitlery na konci – tam mě až mrazilo...) a Carole Bouquet hýří neodolatelným šarmem krásky se svůdným pohledem i nebývalým vtipem. Po většinu času jsem sice zvažoval nižší hodnocení, jenže posledních 10 minut, které plně ovládl svou pozdní přítomností a humorem Philippe Noiret, mi hodně zlepšilo náladu, i s krátkou návštěvou kavárny, jíž zdobily podobizny Bourvila a Jeana Poireta (i přestože to vyvrcholení na mě zpětně působí ve stylu "nevíme, co se zápletkou dál, příliš jsme se zamotali, tak pozveme slavného barda do rozsáhlejšího camea, to dojem pozvedne, na některé již nebohé mistry si aspoň vzpomeneme malým odkazem a spříznění diváci nám odpustí")... ale tak za slabé 3*, no. [55%]