Sandiego

Na mě nejvíce zapůsobila ta pestrost přístupů k hrabalovské poetice - nejdokonaleji (a s největší úctou) ji podle mě vystihl Jan Němec, na mě však nejvíc zapůsobilo expresivnější a živelnější pojetí Evalda Schorma, i když hlavně snové scény působily trochu manýristicky. Menzel naopak Hrabala mírně podřídil své vlastní poetice, pod níž sice mizí drsnost života a jde spíše o povrchové pábení, ale vykreslení prostředí a svrchované filmařské pojetí nabízí požitkářský zážitek. Snímek uzavírají dvě konvenčnější povídky, které se Hrabalovi více vzdalují - Chytilová vsadila na autenticitu a prvky stylizaci jsou ryze jejím vlastním kladem, který působí trochu cizorodě a již spíše ohlasuje poetiku Sedmikrásek a Ovoce stromů rajských jíme - Boudník je však fascinující, stejně jako ukázka jeho uměleckého tvoření. Jireš natočil okouzlující historku s nespoutanou a života znalou cikánkou, kde sice zní vytříbené Hrabalovy dialogy-monology, ale zbytek je spíše módní a atraktivní záležitost. Kdyby se k prvním třem povídkám přidaly syrově poetické Sběrné surovosti, vznikl by spisovatelově poetice daleko bližší tvar.

Co se týče budování napětí a znepokojivé atmosféry Truffaut se Hitchcockovi nevyrovná. Všechno ostatní, pro co je tvorba "mistra napětí" tak přitažlivá se naštěstí Truffautovy podařilo oživit. Již černobílá stylizace napovídá, že se spíše jedná o variaci na Hitchcockova raná díla, která byla spíše zábavou než propracovanou strukturou vypočítanou k manipulaci divákem a iniciující znepokojivou hru na "chybné hypotézy" a očekávání daná diváckou zkušeností. Truffaut vytvořil velmi zabávný thriller oživující studiovou tradici, okouzlující drobnými detaily a neopakovatelným jiskřením mezi postavami tak příznačným pro režisérovu tvorbu 30. let. Fanny Ardantová se své role zhostila výborně a jednoduše z její charismatické kreace nelze po celou dobu spustit oči. Právě ona je hlavní devizou snímku, jenž mě zcela nenaplnil svoji zápletkou - ta je sice pořádně zamotaná a ze začátku značně nepředvídatelná, k rozuzlení se však směřuje již dosti průhledně a i když ani Hitchcock neměl v oblibě tajemství a překvapení, nedaří se vytvořit ze závěru vyvrcholení filmu - jde o nevzrušivou a ne moc rafinovanou tečku. Povznášející dojem z hravé a poctivé pocty však rozhodně zkazit nedokáže.

Nelze popsat slovy - je to dotek něčeho zásadního, co nám již nadobro proteklo mezi prsty a z toho důvodu je s každým přibývajícím rokem je sledování tohoto filmu palčivější a dobová invektiva v nadčasovém podání se mění až v žalozpěv dávno ztraceného světa.

Film má především iniciační hodnotu, přesto jeho syrový a nespoutaný styl dokáže oslovit i po tolika letech, některé scény mě svoji bezprostředností přímo vtáhly (scéna nekonečného čekání nápadníka na škodolibě precizní přípravu Leily na tancovačku, setkání tří sourozenců ráno před večírkem), i když jde o příležitostnou improvizaci, překvapí psychologická kontinuita a plnost postav, které jsou velmi životné (možná tomu napomohlo několik pozdejších dotáček). Jednoduše doba vzniku z filmu přímo sáláa už jen díky jejímu bezprostřednímu otisku stojí za to film zkouknout.

Ve svý době bezesporu špička československé filmové produkce, co se týče kontextu kinematografie film by stěží obstál i před deseti lety - jak co se týče narace (špatná návaznost situací a orientace v ději a motivacích postav), tak mizanscény a práce s kamerou. Ve filmu není ani stopa po tajuplné atmosféře, jde jen o otrocky převyprávěný děj, kterému moc nepřidávají ani herci - Ondráková rozhodně nedává svým výkonem i image tušit, že se za pár let stane mezinárodně úspěšnou herečkou se skutečným "glamour". Film tak působí především svou patinou, která mu dodává jisté kouzlo, profesionalita je viditelná alespoň v ateliérových kulisách (rudolfinská Praha je skutečně malebná a tajuplná), i tak měl na mě film spíše uspávající dojem. O několik let starší Stavitel chrámu jej určitě strčí do kapsy.

Artist je výbornou ukázkou toho, co ve vrcholném období němé éry z filmu činilo dovršení jednoho módu, který nahradil mód jiný, jenž musel teprve obdobným vývojem projít. Z této etapy dokázal zúročit to nejlepší a iluze je téměř dokonalá - vyprávění obrazem je originální a neustále oživuje děj, člověk je opět "čitelný" především díky úctyhodným výkonům, u nichž je právě absence řeči skutečným dokladem vysoké herecké úrovně, snaha začlenit určité vývojové stupně kinematografie je přirozená a organicky svázaná s vývojem děje. Skutečnou lahůdkou je ale práce se zvukovou složkou, jakkoli to může zprvu znít paradoxně - hudební doprovod, přesně zvolené momenty naprostého ticha, noční můra s předimenzovanou ruchovou složkou, němý potlesk, závěrečná taneční scéna, kdy se při zaslechnutí dechu účinkujících až "tají dech"... Hazanavicius má vše pevně pod kontrolou a pocit z tak precizně vytvořeného tvaru, který však není jen chladnou kalkulací, ale dokáže vyvolávat i silné emoce, je až povznášející. Dokonalá pocta kinematografii i jejím mučedníkům, kteří padli za oběť "talkie horečce" by si ovšem přeci jen zasloužila silnější a rytmicky vyváženější děj, který se i tak trochu vzdálil tehdejšímu kánonu a pojetí žánru či ho spíše v některých scénách notně časově předbíhal. Ale zase proč rovnou brát jako hlavní kritérium dokonalou imitaci, když zde jde hlavně o osobní vyjádření z lásky k filmu, který dokáže povznášet i ničit, podmanit si celý lidský život.

Propracovaná emoční struktura, která docela účinně a bez tlačení na pilu dráždí slzné kanálky je jistě devizou této adaptace, která se nijak nesnaží zastírat, že její diegetický svět je skutečně "černobílý", i když je dosti možné, že co se týče rasových předsudků padesátých let je skutečně tak ostré vymezení hranic docela na místě. Každopádně přinejmenším herecké výkony zúčastněných jsou zárukou zážitku po celou, nikterak přemrštěnou stopáž.

Skvěle zvládnutý kraťas, který dokáže absurditu předlohy otisknout i do filmového ztvárnění, především díky výběru herců i přesnému střihu. Závěr mě dostal do kolen, lepší tečku si ani nešlo přát. Na absolventský a dosud komorní příběh s jednotou děje dosahuje až velkofilmových rozměrů.

Panelstory křížené s absurdní groteskou s luxusní plejádou herců. Opravdu odstrašující případ pro ty, co se v době vzniku chystali stěhovat do paneláku, matčin mrazivě sametový hlas provázející každý úkon mladého páru neměl k daleko k hororu. Na svoji dobu dosti odvážné sabotování socialistické výstavby s velmi výživnou dávkou erotiky (dvojice vynalézavých voyeurů mě bavila nejvíc), která mohla jediné uplatnění najít na posledním ostrově svobodnější tvorby - druhém programu ČST, který stále byl doménou vyvolených a procházel propagační fází, která nad obdobnými "úlety" blahosklonně přivírala oči. Jana Moravce (mj. krátkodobě manžel Marty Kubišové) jako osobitého režiséra-autora je skutečně škoda, jeho absurdní, sarkastický a přitom vnějším kontextům neuzavřený pohled na svět byl v šedesátých letech ojedinělý. Téměř neznámý tvůrce se pro mě stává jedním z nejvýraznějších představitelů mladé generace nastupující v šedesátých letech, který bohužel dostal minimum příležitostí, aby svůj netradiční pohled na svět mohl skutečně rozvinout. Talentu k tomu měl dostatek. Bohužel po tomto povedeném filmečku mu byl dovolen akorát dabing.

Nejde ani tak o film Alice Nellis jako producenta Biermanna, který se rozhodl využít jediného fungujícího modelu do dna. Přesto i po křečovitém Románu pro ženy a o třídu vyvedenějšímu kasovního útoku Vejdělkových dvou posledních komedií má i tento "produkt" stále co nabídnout. Devizou je hlavně divadelní předloha, která přeci jen ale na plátně vypadá tuctověji než na jevišti. Dále je to vyrovnané a sympatické herecké obsazení, které suverénně vede charismatická Ivana Chýlková. Alice Nellis prokazuje, že po řemeslnné stránce je stále v naší kinematografii špičkou - její styl je hladký, vyvážený, rytmus filmu a dialogů nekolísá, hudební dramaturgii opět zvládla na jedničku. Přesto ale ze snímku dosti čiší silná snaha o efektivitu, protlačování vlastních preferencí, která hraničí až s reklamní rétorikou, prostředí děje je jakýmsi protiproudem směřujícím proti živosti postav. Perfect days nakonec není ničím víc než precizní ukázkou, že i v naších podmínkách může vzniknout po všech stranách fungující producentský produkt, jehož životnost se počítá spíše s minutami strávenými v kině. Přesto i po odchodu zůstává alespoň povznesená nálada z času stráveného v sympatické společnosti. Po vymknutém experimentu Mamas and Papas Nellis alespoň složila reparát z režijní a dramaturgické svéprávnosti.