Sandiego

Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky.

Průvodce sice na sto hony zavání pečlivě vyváženou univerzalitou, snahou oslovit mimojaponské publikum a svěřit příběh do péče zaručeně fungující struktury, avšak to niktera nesnižuje konečný zážitek. Samozřejmé míšení černého humoru nejhlubšího zrna s jemnou lyrikou a jímavým rodinným dramatem vytváří směs, která je imunní vůči nadměrečnému sentimentu i zlehčování tématu. Scénami obřadu se daří přenášet důležitou životní filosofii, aniž by se plýtvalo prázdnými slovy a i jednoduchá symbolika zaručeně působí. Vše navíc korunuje slastná Hisaishiho smyčcová hudba. Nakonec vzniklo dílo, které se těžko pojmenovaným působením na afektivní stránku může zařadit mezi takové klenoty japonské kinematografie jako byl Ostrov či Legenda o Narajamě. Některé okamžiky tohoto filmu dosahují téže působivosti a úctyhodné pokory.

Téma neprávem obviněného muže je zde dotaženo téměř k dokonalosti - zápletka je skutečně vypečená a navíc se Hitchcock navrátil k osvědčeným metodám budování napětí a okořenil je o až šokující syrovost a vydatnou dávkou černého humoru v nejlepší britské tradici. I když je stopáž trochu přemrštěná a hlavně expozice nepříliš poutavá, snímek začíná rychle nabývat na zajímavosti a poutavosti a zájem vzbudí i nejednoznačná morálka hlavní postavy. Film se může pochlubit hned několika scénami, v nichž H. navazuje na svou nejlepší tradici - výborně sestříhaná první vražda s poutavou předehrou, dále především opravdu mrazivá a přitom až absurdně komická scéna v náklaďáku s bramborami a naprosto odzbrojující scény poručíka Scotland Yardu trpícím kuchařskými kreacemi své manželky - i v nich by se dalo vnitřní napětí až krájet a divák až čeká, kdy si i poručík konečně sundá kravatu, přitom se však málem dusí smíchy - jde o skvěle rozehrané malé etudy. Zběsilost naposledy ukazuje mistra napětí ve formě a jeho návrat na rodný ostrov dodává jeho stylistické důstojnosti staronový, svěží rozměr. Rozhodně překvapení.

Trochu moc barevný a stylizovaný pohled na Aspergerův syndrom, který je zde využit k zajímavé zápletce, ale právě jenom "využit". Jen další sonda do světa "nenormálního" hrdiny, kvůli němuž musí být nenormální i veškeré okolí. V tomto stylu vznikla už řada filmů, rozhodně hlubších a autnetičtějších. Tohle byla jen příjemná optimistická hříčka, které vše překresluje pastelovýma barvama.

Murnau získal neopakovatelnou příležitost od Foxu natočit si film zcela podle vlastního gusta bez jakéhokoliv zásahu studia. To znamenalo, že se spojil s německým štábem a vytvořil za velmi slibný rozpočet evropský snímek v amerických reáliích a s americkým espritem. Vznikl neodolatelný zážitek, který je daleko od klasického stylu. Zpočátku vévodí chmurná atmosféra nedaleká německému expresionismu, přenášející manýru do architektonicky osobitých interiérů (falešné perspektivy, zveličené části dekorací) i do přepjatých hereckých výkonů (fatální svůdnice má velmi blízko Nosferatovi v ženských šatech). Poněkud těžkopádný počátek, provzdušněný nanejvýš typicky odpoutanou kamerou (působivé jsou momenty, kdy kamera nalezne v ladném oblouku výmluvný detail obličeje ve výrazný moment) se však začíná náhle projasňovat a nastupuje podmanivá lekce impresionistických postupů s vábivými prolínačkami (především zrození nového dne skrze vodní hladinu) i animovanými mezititulky a umným užitím víceexpozicí, pronikajících do mysli hlavního protagonisty. Po zažehnané tragédii přichází nejzajímavější část započatá silně poetickou cestou pitoreskní tramvají (velmi umně zkomponovaná zadní projekce s notnou dávkou stylizace) , která vnáší dvojici do víru velkoměsta, které jim nabídne bezpočet příležitostí pozvednout jejich vztah s popela - nastává nečekaný žánrový zvrat - vír scének z různých prostředí, míchající civilismus se situační komedií a prvky grotesky, v nichž je znát i typické středoevropské figurkaření a zemitější humor. Na diváka je dvojnásobně přenášena úleva a katarze, která je však jen mezičasem před další ranou osudu, která velmi rychle vrací příběh do temných rovin a v německém stylu (nyní již výrazně dynamičtějším) snímek také vrcholí. Murnau se zde skutečně stává stylovým a žánrovým chameleonem, ovšem vzhledem k rozvíjení příběhu postupuje zcela organicky - evropská i hollywoodská zkušenost má spíše podobu rozsáhlého rejstříku, z něhož Murnau velmi obratně vybírá prvky a postupy, které nejniterněji a zcela vizuálně dokáží rozvíjet příběh v daných okamžicích. Oba herci v hlavních rolích se v průběhu děje postupně otevírají, Gaynorová po emotivních výpadech nalezne svoji spontánnost a její výkon se stává velmi pozoruhodným, O´Brien působí spíše klasickým "prožívaným" herectvím, ale proměna jeho postavy je velmi koherentní. Východ Slunce je jedním z vrcholů dovršeného stylu němé kinematografie, obohacený navíc velmi silným příběhem a svojí emotivní sílu neztratil ani po více než 80 letech. První historický Oscar se skutečně dostal do těch nejsprávnějších rukou.

Opravdu vrchol inovace v rámci poměrně tuhých hranic krimižánru, které se i přes dodržení všech důležitých znaků náhle rozplývají, nabývají na neobyčejné komplexitě (hlavní postava je stěží uchopitelná a právě proto nesmírně zajímavá) a zcela novém prožitku, vnímatelném všemi smysly. Pro mě nejstylovější snímek roku.

Z plejády životopisných filmů, které se staly průvodním jevem socrealistické epizody našeho filmu se jedná rozhodně o nejživotnější snímek. Janský má v sobě jiskru života, zatímco u ostatních filmů se velké postavy podobaly spíše z hrobu vytaženým a nabalzamovaným mrtvolám. Navíc se snímek zdárně vyhýbá ideologickým klišé (lékař není zároven bojovníkem za práva lidu, jeho hlavním nepřítelem není buržoazie, ale lidská závist a zakořeněná nedůvěra) a fakta tak zkresluje o poznání méně. Přesto však je snímek stále akademický, naplnuje jen obvyklé schéma zázračně nadaného člověka, který bojuje s mnoha překážkami a vítězí (i když zde bohužel až po smrti), zatímco jeho rodinný život je jen plochou, někdy až zbytečnou ilustrací. Některé postavy jsou ryze schematické, jediný, kdo může hlouběji zaujmout je přísný a náladový lékař v podání Zdenka Stěpánka, jenž jako první pochopí cenu Janského objevu, najevo to však dává velmi originálním způsobem. Navíc filmu ani nesedlo natočení v barvě, lépe by se k němu hodil obraz ve škálách šedé - Stallich svou věrností agfě dokonale pohřbil svůj talent, který zde jen náznakově probleskuje (atmosfericky výrazná scéna z válečného lazaretu). O čtyřech hvězdičkách se dá v tomto případě uvažovat jen v kontextu doby, kdy šlo o vymykající se dílo (Frič vychází z tohoto období více než se ctí, dokázal v něm překonat schematičnost v okupačním "thrilleru" Past a najít vnitřní patos a podstatu socialistického boje v Zocelení, natočit Císařova pekaře a Pekařova císaře - film jakoby z jiného světa, snad jen ty jeho agitační komedie nemusely spatřit světlo světa), z odstupem času však z filmu sálá chlad a přílišná jednoznačnost.

Co vznikne spojí-li se Intimní osvětlení s Cechovem a učebnicí fyziky? Originální snímek, který k porovnání dvou způsobů života větvících se z jediného kmene přistupuje zdrženlivěji než Passerova sonda a opravdu se jasný obraz spíše lomí, jako když se na něj díváme prizmatem krystalu. I tak je neméně podmanivý a má svojí zvláštní poetiku.

Film drsný, zadumaný, teskný a zároveň lyrický a podmanivý, svým dosahem tak širý jako Rusko samotné. A obtížně uchopitená ruská krajina, k níž je třeba si postupně vytvořit vztah. Pokud člověka neosloví a nechá ho chladným, obdobně dopadne u něj musí zákonitě dopadnout i tento film, obojí je totiž natolik metafyzicky svázáno, až z toho mrazí. Bezesporu jeden z největších filmů současnosti.

Precizně uchopené téma - film, který dýchá přirozeností a jakákoliv umělá konstrukce nepřesahuje na povrch. Přirozená je i emoce, velmi jemná, založená spíše na nostalgických okamžicích dětského pohledu na svět, přátelství, jinakost. Tím se film velmi blíží Svěrákově Obecné škole - leporelu situací, které dokáží spíše mimochodem silně zasáhnout. A také atmosférou humanismu, kde církevní škola není synonymem zla a dogmatu a kde i němečtí vojáci mohou mít ve své podstatě dobré jádro a pranýřuje se spíše vlastní národ. Závěr, v němž nezbývá místo na jakékoliv pozastavování a dojímaní je jednoduše bezskrupulózní a korunuje toto pevně, leč s citem uchopené dílo.