Sandiego

Film překvapí tím, jak otevřeně se staví k tématu stáří - žádný shovívavý pohled, ale trpká realita jednoho dne ženy, která začíná chápat, že její boj s neúprosným časem nabývá opačného rozložení sil. Film sleduje den, kdy ji zcela ovládne stařecká demence - na počátku až s thrillerovými žánrovými znaky, posléze ve vyvážené směsi rodinného dramatu s temperamentním a ironickým humorem, který vyeskaluje v krizi (vztah se dcerou založený na vzájemném neporozumění) a přes prapodivnou epizodu v parku dosáhne melodramatické katarze, která definitivně uzemní předchozí přísliby i nabízející se rozvinutí situací. Chameleonské dílo jako by zradilo sebe sama.

Shlédnutí restaurované kopie na MFF KV na velkém plátně = nezapomenutelný zážitek. Vláčil je obrazový mág a především scéna z bitvy u Roháčku se stala jedním z mých dosavadních nejvíce strhujících filmových zážitků. První půle poněkud uspávající, ale přesto připravující půdu pro naprosto dokonalou druhou část, při níž byla moje ústa otevřená skoro ustavičně.

Nebýt vážného scénáristického selhání v avizovaných "hamletovských" aluzích, Cigán by dosáhl kvalit předchozích Šulíkovských snímků. Přesto musím dát čtyři hvězdy, jelikož zajímavá a dynamická směs dokumentárního zachycení exotického ostrova uprostřed Slovenska, kterým je zchátralá romská osada, a silně romantizujícími momentů vytváří silně působivý zážitek s několika kusturicovskými momenty. Snímek navíc nesetrvává o korektní úcty a občas se bez servítek staví k romskému způsobu života, zkoumá jej až sociologicky. Do čtvrté hvězdičky se dá zakomponovat i magická Godárovská hudba prohlubující temperamentní obrazy o emocionální a zahloubaný prožitek.

Na symbolu domu či přístřeší originálně postavené komorní drama, jemuž zvláštní a "absurdně nadčasový prostor" zapadlé slovenské vísky s vnitřním prostorem čtyř obydlí dodává velmi zajímavou sevřenost i hlubší přesahy. Ovšem neorganická, zcela konvenční a debutanstvím zavánějící milostná linie, nakonec bohužel tuto sevřenost rozmělňuje. Krobot si zachovává svůj pověstný kamenný pohled (a jeho postava kamenný postoj k vlastním dcerám a jejich budoucnosti), ale právě proto u něj nenápadné okamžiky pochybností a vnitřních hnutí působí vícenásobnou intenzitou. Judita Bardos je spíše odkázána na otrockou aplikaci "Kulešovova efektu" a spíše zaujme rovněž debutující Lucia Jašková v roli vyhoštěné dcery, jíž scénář nabídl velmi vděčné a jímavě ztvárněné momenty.

Český úlet letošních Karlových Varů, který si nelze nezamilovat. Originální a hlavně dotažená zápletka, sympatická neumětelnost, improvizace na druhou dotažená až do absurdity, naprosto odzbrojující humorné situace a hlášky. I takto se vlévá nová krev do vetchých žil českého filmu!

V retrospektivách velmi silný a emocionální příběh, kterému nohy podkopává nedotažená současná linie v podobě suchého sběru faktů a scestné snahy prohloubit postavy a složité vztahy dvou sourozenců skrze artistní bezmoc, jež vzhledem k zbytku filmu navíc působí jako pěst na oko (symbolické scény z bazénu).

Dardennové jednou dokonale ovládly svoji realistickou metodu a je jen dobře, že se jí zuby nehty drží, i když je někdo může nařknout z opakování a recyklování. Kluk na kole je působivým důkazem toho, že geniální tvůrci stále existují, jakkoli je kacířské to takto naplno říct. Kluk na kole nezaujme ani tak nenápadným a jednoduchým příběhem, jako jeho podáním - jde o skutečný dotek života, z něhož až mrazí. A malý Thomas Doret se může hrdě postavit do řady "rozhněvaných lidí z okraje" - po bok Rossety ze stejnojmeného filmu, i Richarda Burtona z Ohlédni se v hněvu. Vrcholná ukázka filmového realismu, na němž je nejcennější to, že je zcela a s přehledem ovládán dvojící tvůrců a nevypomáhá si náhodami a improvizací, na níž stavěl neorealismus. Není toto ukázka teprve ukázka geniality?

Posmutnělá komedie s neodolatelným francouzským "pseudoretro" šmrncem se pro mě stala jedním z milých překvapení letošních Varů. Jak hlavní hrdina, tak lidské slabůstky chápající inspektor, jako by se vrátily ze zašlých časů stříbrného plátna a dokázaly projasnit únavou a filmovými depresemi prodchnuté poslední dny festivalu. Závěrečný Happy end ve své záměrné pohádkové umělosti až zabodá u srdce.

To, co mělo být revolučním zvratem v Almodóvarově tvorbě je nakonec chladnou recyklací, která zaujme spíše sympaticky úchylnou dějovou linkou, nadhledem a lahůdkovým závěrem, než ostatními složkami. Opětovné téma patologických vášní tentokrát nepřináší nic nového, i když na druhou stranu samotný vztah titulního hrdiny a jeho "pacientky" ponechává alespoň prostor k nedořečenosti. Jako by Almodóvar v tvůrčí krizi sáhl spásně po předloze, která je mu bytostně blízká a sdílí jeho světonázor, aniž by se sám snažil vyjádřit něco osobitého. Kůže, kterou nosím se může jevit jako návrat k Almodóvarově postmoderní tvorbě 80. let, ale bez nezbytné spontánnosti - tu zde střídá pro něj těžko opustitelná rovina uměleckého a precizního vyjádření, která v této kombinaci nemůže slíbit strhující zážitek - i přes nekorektnost a dráždivý humor prosvítá spíše únava.

Originální a svěží jednohubka, které postupně dochází dech - z metaforického pohledu na Buenos Aires a jeho architekturu, vystihující moderní existenciální otázky velkoměstského života jsem byl u vytržení a naprosto nadšen, z následujících obrazových montáží mile překvapen s občasným pomyšlením na Amélii, hlavní hrdinové a jejich slabůstky působily sympaticky, ale nakonec si pro sebe ukradly příliš času. Jakmile přijde na milostná zakopávání, dostává se režisér na nejistější půdu, když pak se konečně naskytne možnost rozvíjet dále vztah dvou výjimečných jedinců, jednoduše zacouvá a film poeticky utne. Nakonec tedy film zaujme nápaditými a pestrými intermezzy, než o berlích kulhajícím příběhem.