Sandiego

Vůbec nepřeháním, když řeknu, že Obchod na korze se svým zničujícícím závěrem řadí mezi nejsilnější snímky světové kinematografie po celou její historii. Zprvu nenápadný snímek se sympatickou tragikomickou poetikou získává neuvěřitelným tempem na působivosti a bezvýchodnosti a připoutá diváka takovým způsobem, že se při úderném vyvrcholení nezmůže ani na slzy dojetí. Pro ty je pak dostatek prostoru při nádherné promenádní scéně, která hledá konečné východisko v kontrastně ideálním světě. A člověk má opravdu nutkavou chuť zapomenout na několik předchozích minut...

Jen hudba by dokázala roztát ledovce. Můžu vidět Edwarda posté a vždy mám na konci slzy v očích. Možná to je moralitka, která bere veškeré emoce útokem, ale její stylizace, fantazie a hlavní postava plná kontrastů z ní činí nezapomenutelnou podívanou. Burton pro mě již nikdy nic tak čistého nenatočil, i když jeho filmy jsou pro mě posvátné. A Edward je filmem, na který vzpomínám vůbec nejčastěji.

Jediný český porevoluční film, který ve mě vzbuzuje obdobný vztah, jaký cítím ke klasickým dílům šedesátých let. Film svou přesně vystiženou nostalgií pronikající do samotné obrazové i herecké stránky, jako by se vznášel zcela mimo čas a rovněž tím nepodléhal škodám, které na něm může napáchat. Při každém shlédnutí je u mě dotvrzován smutný pocit, že obdobný film už u nás asi nikdo natočit nedokáže. A ani samotný Svěrák ne. Poslední velké slovo zestátněné kinematografie, která občas ukázala, že dokáže divy.

Pokud mě napadne nějaký film, který předběhl dobu, tak je to právě tento mistrovský kousek, jak uhrančivě civilním hereckým výknem Falconettiové, tak omezením média na samotnou dřeň nad nímž po celou dobu bdí absolutní autorita bránící jakémukoliv kompromisu. A člověku až z té dokonalé vybroušenosti zvláště přihlédnutím k době vzniku nádherně mrazí...

Jeden z filmů, na který nestačí zdejší hodnotící systém, pro mě asi nejlepší a nejintenzivnější válečný film, co kdy vznikl. Neuvěřitelný výkon hlavního hrdiny, výborná snaha vyhnout se citovému vydírání. Závěr, snažící se na dokumentárních záběrech vrátit historii je svým náhlým zakončeným geniální a nesmírně působivý. A když pak začne hrát nebeská Mozartova hudba, člověk se jen stěží ubrání hlubokému dojetí a úcty k tomuto mistrovskému kousku.

Jednoduše NÁDHERA! I když se svět v závěru nezbořil, přesto jsem s oběma představiteli cítil pravý opak.

Velmi silný a netradiční zážitek, který mě oslovil snad po všech stránkách, zejména geniálním spojením hudby a násilných scén.

Neuvěřitelný zážitek, který nezestárnul ani o rok plný jiskřivé ironie, krásně dekadentních okamžiků mnohdy se snoubících s typickou felliniovskou hýřivou poetikou a několik opravdu silných zážitků (dvě malé děti a dechberoucí důsledky jejich nevinné hry na zjevení panenky Marie, žena, dozvídající se o tragédii, která postihla všechny členy její rodiny...), herecké výkony a vybrané typy jsou bezchybné stejně jako čirá filmařiny čišící z každého záběru.

Snad nejosamělejší monument naší kinematografie, milník, který spatřil světlo světa již v době tuhé Ždanovské koncepce socrealistického umění zavedené do našich podmínek. Uprostřed schematismu a uzavřenosti proti jakémukoliv tvůrčímu přínosu náhle přišel Radokův opus okouzlený revolučními postupy Občana Kanea a snažící se všemi prostředky (obraz, hudba, zvuk, střihy, herecké výkony i úvodní komentář) dosáhnout expresivního dojmu, který byl dle Radoka adekvátnější pro ztvárnění látky než jakýkoliv civilnější či dokumentarističtější přístup. Narace je navíc neobvyklá svou roztříštěností - jsou nabízeny spíše útržky z vývoje situace v protektorátu a samotného tábora, které propojuje jednoduchá, ale intenzivní linka rodiny lékařky. Co je na filmu kromě živé kamery, hry se stíny, kontrastními a ironickými střihy a imaginativní hrou se zvukem nejsilnější složkou je bezesporu Sternwaldova hudba, která sugestivně vystihuje vnitřní pocity postav a ještě více prohlubuje expresivní náladu. Její hodinová stopáž je přesně rozvržena na jednotlivé okamžiky děje a užívá rozmanité motivy, z nichž každý má své pevné místo. Tento postup je v našem filmu do této doby nevídaný. Skvělým nápadem je zvolená variace na Bolero, která má ve své podstatě s tématem mnoho společného a v ohromujícím závěru z ní běhá až mráz po zádech. Výborně je využita diegetická hudba piána, která doprovází profesorovo rozhodování k sebevraždě a neopakovatelným způsobem vystihuje jeho současný subjektivní stav. Krátce řečeno Daleká cesta je mistrovské dílo světových parametrů, které ze své síly za více než půlstoletí nic neztratilo.

Divotvůrkyně na mě zapůsobila tak intenzivně, že jsem už v průběhu děje byl pevně rozhodnut o tom, že film ihned po skončení poputuje do mé TOP 10 (i když dát sbohem Misery nebylo zrovna jednoduché). Neopakovatelný zážitek nedokázal překrýt ani dosti nepovedený dabing ze stanice MGM, který byl na začátku hodně k smíchu. Divotvůrkyně stojí především na brilantním scénáři a dvou velkolepých hereckých výkonech, u nichž Akademie s oscarovými soškami určitě nezapochybovala - výkon, který obě herečky předvádějí má určitě pevné místo na hollywoodském Olympu. Film je velmi dobře vystavěn, každá scéna se rozvíjí zcela přirozeně a velmi soudržný tvar neohrozí žádné skoky a oslí můstky, které jsou tak časté u životopisných filmů. Zde jde vlastně o soustředění na jediné - snahu mladé poloslepé vychovatelky objevit ve své nezvladatelné polozvířecí svěřeňkyni zárodek inteligence a "zasít" do ní pochopení, co je slovo - tedy podmínku k možnosti užívat jazyk. O nic víc ve filmu nejde a to je jeho obrovská síla. Film nabízí vlastně jen počátek, první a nejdůležitější krok a ten sleduje tak důkladně, že se až tají dech. Zápolení učitelky s agresivní žačkou, kde se obě uchylují k neústupné agresivitě je natočeno velmi intenzivním a působivým dojmem a hlavně dlouhá scéna z jídelny, která trvala snad přes deset minut se stává velmi silným symbolem trpělivosti a neústupnosti a působí téměř fyzickým dojmem. Velmi zajímavý je i vstup prvků modernismu v podobě útržkovitých flashbacků probíhajících ve víceexpozicích, v nichž je náznakově odhalováno velmi drsné hrdinčino dětství, který filmu dodává velmi temné pozadí. Divotvůrkyně nemá slabého místa, od počátku útočí nesmlouvavými scénami, cynickým humorem, hlubokými a krásnými dialogy a když se ke konci blíží film spíše k beznaději, to, co přijde v posledních minutách je obrovským zadostiučiněním nejen pro postavy, ale pro diváka. Já se slzám neubránil a ani nevím, jestli jsem tento typ emoce u filmu někdy zažil. Všem přeji, aby měli tento klenot příležitost shlédnout a vyzdvihnout ho z propadliště někdy nespravedlivých dějin.