Sandiego

Ničím nepřekvapující pohádka, navíc s docela nesympatickým princem a řídkým výskytem Šafránkové. Je už vidět, že Vorlíčkovi pomalu začíná docházet dech.

Spolu s Uchem Kachyňův vrchol - velmi celistvé a působivé minimalistické dílo, stylizované atmosférou, prostředím a řadou obrazů až do nadčasové balady. I přes obdobné znaky s Kachyňovými díly druhé poloviny šedesátých let na mě tentokrát nezavál chlad, ale naopak se přede mnou rodilo samotné lidství ve dvou lidech, kteří o něj na určitou dobu zlými okolnostmi přišli. Sugestivní působení výtečně podtrhuje nádherná varhanní hudba, která sice netvoří tvůrčí složku k obrazu, ale i samo jeho podbarvování je díky její síle naprosto dostačující. Výkon Hanzlíka si zaslouží stejné absolutorium, jakési si zasloužil v Romanci pro křídlovku, daleko větším šokem však pro mě Janžurová, jejíž role omezená po většinu děje jen na mimiku a gesta ukazuje její ojedinělou a příliš nevyužitou polohu, která fascinuje až mrazí a to mnohonásobně víc než její zákeřná Morgiana. Z její nenalíčené tváře je těžké odtrhnout oči. A když ještě přidám další překvapení ve velmi nekomformním závěru, vychází mí jeden z nejvýraznějších a nejsvébytnějších počinů naší kinematografie.

Je to chladný snímek, který si však zaslouží plus, že nepřikrášluje skutečnost do příběhově vdečnější podoby. Což je stokrát lepší než sledovat typické zámořské melodrama falešně ždímající emoce.

Glorie je povedená veselohra klasického typu s přesným Peškem, Tajemství písma je spíše podprůměr, zato Právní případ je na svou dobu neskutečně cynická a absurdní povídka s až mrazivým představitelem oživlého "nebožtíka" a hlavně díky tomuto zážitku stojí tento snímek za pozornost.

Mistrovské dílo sklonku našeho němého filmu, které po filmové stránce strčí do kapsy i leckterý zahraniční snímek. Kamera velmi dynamizuje konvenční snímek a pečlivé osvětlení mu dodává na tísnivé až kammerspielovské atmosféře (velmi intenzivní jsou z tohoto hlediska scény z vězeňské cely). Ita Rina je pro plátno jako stvořená, její lehké umění mimiky zanechává hluboký účinek z postavy. Baranovskaja je zde velmi temperamentní a ukazuje trochu odlišńý herecký odstín, než jaký předvedla v Matce nebo filmu Takový je život. Velmi působivá je subjektivní vize v závěru, jež působí v nesmírné opozici k temným dekoracím zasněžené Prahy. Jednoduše nemám co vytknout.

Oproti úchvatné Romanci pro křídlovku, do které Vávra vložil srdce, je Zlatá reneta spíše chladným dílem mozku, přesto však rovněž působivým. Höger výborně zahrál člověka který tápe, když nemůže dosáhnout návratu ztracených vzpomínek, které se před ním nezadržitelně hroutí. Tento pocit je zveličován fragmentárními obrazy, zvuky a hlasy z minulosti, prolínáním obou časových rovin. Zlatá reneta je složitý a docela nevstřícný snímek, jehož poezie v divákovi nehodlá probouzet krásné a tklivé pocity, ale i tak člověka a zvláště obdobně naladěného jako hlavní postava svým způsobem zasáhne. Už jen za originální a věrohodný postup nedařené rekonstrukce minulosti si snímek čtyři hvězdy zaslouží.

Sice by se mi více líbilo kdyby byla fantazie více utáhnuta na uzdě a věci více logicky provázané, ale i tak je to velmi působivá podívaná, která animačně vyvádí věci nevídané. Nejlepší byly pro mě scény s duem zestárlých artistek.

Abrhám a Janžurová hrajou jako o žiovt, ale předloha bohužel příliš mnoho vděčných a originálních situací nenabízí. A na filmovém plátně toto vyniká dvojnásob.

Naprosto děsivý případ populární propagandy, která si vypůjčila žánr hraného filmu, aby stvořila milostný příběh tak naivní a hloupý, navíc naprosto neuměle naroubovaný na téma přednosti průmyslu před vyšším vzděláním. Konec je opravdu deus ex machina bez zrnka psychologické přeměny, herci jsou tak toporní, že ani ochotníci by si o ně neotřeli. Přesto ta jediná hvězdička za naprosto skvělý pocit škodolibosti, kterou snímek vyvolává.

Jen mechanický sestřih první části filmu Naši havíři, tentokrát primárně pro německy mluvící publikum.