Sandiego

Ano, byl to silný a nekompromisní zážitek, jehož přitažlivost tkví v tom, jak banální situace paradoxní kolotoč brutality a ponížení rozpoutala. Severská škola toho, že život není peříčko a lidi jsou ve své podstatě svině, opět zafungovala na plné obrátky a jak to tak bývá počáteční rodinná idylka se velmi rychle proměnila v pozemské inferno. Film plnými hrstmi nabízí šokující momenty, působí přímými útoky a nenechá festivalového diváka znaveného několika projekcemi a pokročilou hodinou na delší chvíli opustit ve spánku sál. Závěr má naštěstí daleko k tezovitosti a je uspokojivým případem mých oblíbených "pootevřených dveří", tedy ani uzavřeného ani zcela otevřeného konce. Vzhledem k ostatním shlédnutým dílům velkých režisérských jmen na MFF však musím také konstatovat, že u Vinterberga se dá o osobitosti mluvit nanejvýš ve volbě témat a naprosto skeptickému pohledu na lidské soužití. Jinak je Lov klasicky rozvíjený, stylisticky naprosto zaměnitelný film sázející spíše na zaručené recepty a nevyhýbající se klišovitým momentům. V této rovině rozhodně Vinterbergova odvaha nespočívá a to trochu slevuje z celkového účinku díla. Je velká škoda, že otec něčeho tak velkolepého a vlivného jako je z náhlého popudu vzniklý manifest Dogma 95 dnes natáčí stylem, za nějž by se jeho osoba spíše chtěla skrýt a nevystavovat se nijak na odiv. V tomto ohledu bych expresivnější projev či osobitější stylistické východisko spíše uvítal.

Haneke zase provokuje. Nyní však ne tím, že ukazuje hromadné rodinné sebevraždy, perverzní a vraždící školáky, mladíky krutě přepadávající sousedy či neveřejnou a zvrácenou sexuální existenci. Provokuje tím, že svůj chladně analytický styl s přesnými řezy chirurga aplikuje na téma, pro něhož v jeho předchozích filmech nebylo jednoduše místo. Jak vůbec z přísného odstupu pojmout lásku, aniž by hrozil přechod na pole vnucování vlastních stanovisek či sentimentu? Haneke to vyřešil geniálně. Zaměřil se na vztah dvou lidí, jejichž láskyplný vztah naruší nečekaný vpád nemoci, která se stává zkouškou jejich pevného pouta a hrozí, že dlouholetá láska mezi nimi bude muset zaniknout, jelikož jeden z nich ji záhy nebude moci opětovat. Nejde o nic víc, než o chladné sledování vyvíjejícího se ženina zdravotního stavu a mužovi značně pragmatické a praktické reakce na něj. Žádné vypjaté momenty, žádný extrém a snaha jít za každou cenu na dřeň. Místo toho umírněný a civilní pohled na přirozené reakce a úkony spjaté se změněným stavem. Tím nejdůležitějším na nich jsou přetrvávající, leč stále nenápadnější a o to působivější stopy tolerance, sebeovládání, věrnosti a také snaha bojovat s dotírajícím egoismem. Nejde o to tyto hodnoty pohřbít a obnažit lásku jako klam, ale neustále je nacházet, potvrzovat a vést je až k vrcholnému nádherně podanému gestu. Tím, že Haneke svým typickým stylem lásku podal a ta neutrpěla, jí sklonil o to pevnější a přesvědčenější hold. Ovšem je třeba zmínit, že se jedná především o záznam hereckého duetu dvou osobností francouzského filmu, jejichž výkony si zaslouží absolutorium. Žádný naturalismus, žádné nadsazení, ale věrohodné ztvárnění dvou lidí, vyrovnávající se s nesmlouvavostí života a jen občas tomuto boji podléhajících, aby opět nacházeli ztracenou rovnováhu. Je jen třeba tento patos lidské existence vyextrahovat vlastním úsilím, neboť film mu dává vyniknout jen v rafinovaně nenápadných náznacích a v tom tkví jeho obrovská síla.

Jiskrný příběh vztahu dvou zcela rozdílných žen od počátku slibuje nevšední zážitek. Szabó svým stylem, jenž je určován sytými barvami, malebnými kompozicemi a emotivní podbarvující melodií odkazuje k nostalgické notě bez ostřejších hrotů. Do nostalgického obrázku obohaceného míst o zdravou ironii a inteligentní humor ovšem stále častěji proniká sentimentalita. Především v druhé polovině je tím nevyhnutelně přesunuto ztvárnění nevšedního příběhu na hranici kýče pracujícího s klišovitými přesahy do iracionální roviny. Problematicky působí i ztvárnění retrospektiv a velmi fragmentární vysvětlování povahy služebné skrze historicko-politický rámec, které nakonec přílišnou zkratkou působí značně nedostatečně pro ženiny základní motivace a ty se stále jeví jako nepřirozené. Stejně tak motiv bouře a vizuální exhibice na toto téma působí krajně neústrojně a zavání až lacinou efektností. Martina Gedeck a především Helen Mirren se chopily svých postav výborně a zbavily je patetismu, aniž by se však ubránily daleko přímočařejšímu působení ostatních stylistických složek. Jestliže režisér před filmem mluvil o snaze vytvořit film na pouhé souhře tváří, jeho vlastní práce spíše toto předsevzetí narušuje a zbytečně odvádí pozornost od herecké drobnokresby. V rámci karlovarského festivalu má film navrch v tom, že urpostřed závažných a vypjatých výpovědí působí jako oddychová zastávka, která dokáže pohladit po drásavé duši a vzkřísit naději, mimo tento kontext však schopnost snímku oslovit výrazně ztrácí na síle.

Melville v Samurajovi dotahuje svůj model cynických, chladných a z rovnováhy nevychýlitelných zločinců takřka k dokonalosti. Jef Costello se svými až geometricky přesnými pohyby, přesně načasovanými úniky a neproniknutelně kamennou tváří stává až esenciálním zástupcem Melvillových postav a i po více než 40 letech působí jednoduše cool. Zápletka je přímočará a jednoduchá, ale její roztažení na celovečerní stopáž rozhodně není na úkor zážitku. Naopak je tím vytvářena sympaticky ležérní a unylá atmosféra, v níž rytmické variace určují i nečekané a rafinované úniky hrdiny z nastražených léček. Osobitému působení snímku navíc přidává postprodukční potlačení barev, která především zveličuje stylovou "ušmudlanost" rozličných prostředí. Sympaticky působí i vážně-nevážné hlášky na hranici sebeparodičnosti, které značí nikoli nekritickou úctu ke klasické béčkové tvorbě a celkově vyvážený dojem rozhodně neoslabují.

Nic víc než přímočará satira na filmový průmysl, které chybí výraznější ostrý hrot, skutečné nápady a hlavně ucelené směřování a vyvážený tvar. Přehlídka různých způsobů jak natočit několik scén ze srdcervoucího sociálního dramatu není svou prací s nejjednoduššími klišé příliš zábavná, a exhibice filmové hvězdy v druhém plánu hlavně v závěru zabíjí jakýkoli potenciál postavy a mění ji v další šablonu. Nebýt sympatického hereckého obsazení v čele s úžasně temperamentní Eugene Domingo, jež hrála sebe samu a před projekcí ve Varech na publikum zapůsobila opravdu temperamentním uvedením snímku, do nějž byla trefně zahrnuta i přítomná první dáma, snímek by se dal pomalu užívat jako mučící nástroj. Něco z osobnosti Domingové se naštěstí dostalo na plátno, jinak vše halí čím dál křečovitější snaha o satiru, v níž působí i jistá odlišnost filipínského humoru. U tohoto snímku je třeba naladit se na správnou vlnovou délku, to se mi možná i pro pokročilou hodinu neprojevilo. Je však možné i podle nadšených reakcí v sále, že velká část diváků se na onu frekvenci napojila a snímek si slyšitelně užila.

Dokument prodchnutý od počátku do konce melancholickým smutkem nad zmařeným životem. Skupina tázaných je konfrontována s fakty o životě jejich známé či partnerky, milované a uznávané ženy, jejíž tělo přesto po náhlé smrti zůstalo po celá tři léta ležet na pohovce, aniž by se nad náhlým zmizením někdo pozastavil. Účinkující jsou konfrontování s touto šokující skutečností, přijímají podíl viny, zjišťují o ženině asociální povaze, která na veřejnost ani nemohla proniknout a byla skryta za její extrovertní a živelnou povahou. Emotivní, humorné i náhlé vzpomínky podané ve stylu mluvících hlav se mísí s mírně fabulovanými hranými scénami, jež tvoří jakýsi intimní protipól života Joyce mimo veřejnost. Právě ty jsou i přes jistou snahu o efektnost důležitým prvkem, který činí z postavy skutečně živou bytost, jejíž zničující rozpolcenost nás zajímá, dojímá a provokuje. I tak však nelze překvapivý osud ženy přičítat jen její nakonec stále obtížně rozluštitelné povaze. To, že člověk může v dnešní civilizaci nejrůznějších komunikačních technologií, s řadou přátel a velkou rodinou zcela zmizet z vědomí (a paradoxně i vědomí úřadů), je až mrazivou zprávou o tom, že pokrok může být pro společnost jen zdánlivý. A jak podotýká jedna z tázaných, Joyce je zcela konkrétním a varovným příkladem toho, jakou může mít jediný lidský život v dnešní civilizaci cenu. Z této destrukce našeho slastného vědomí toho, že jsme nedílnou součástí společnosti a "ví se o nás" až mrazí a po závěrečných slovech zůstává kdesi v hloubi duše úzkost.

Dlouho se mi nenaskytla na plátně příležitost setkat se s tak plastickou a rozporuplnou postavou jako je Lisa v Margaret. Do jejího bezstarostného života zasáhne jako blesk nehoda, na níž sama nese jistý až absurdní podíl viny. Zbytek filmu je o tom, jak bude toto břímě nést a jestli se jej nakonec dokáže zbavit či s ním žít. Její cesta k vysvobození je však komplikovaná a krajně nejednoznačná - a to i z morálního hlediska. Za její usilovnou snahou dohnat k zodpovědnosti i druhého spoluviníka se čím dál více vyjevuje především její snaha zbavit se viny vlastní. Právní boj poté není přímočarou cestou za naplněním spravedlnosti, ale spíše příležitostí k řadě hořkých situací, v nichž se vyjevuje hrdinčino nevyzrálé a nestálé nitro. Doslova emotivními náložemi jsou poté vyeskalované spory s matkou či přítelkyní oběti, v nichž Lisino podpovrchové sobectví, přirozeně vlastní jejímu věku, vyvstává v ostrých konturách. I přesto však zůstává její precizně vykreslený portrét lidský, nabízející i přes chvilkovou averzi mnoho příležitostí k empatii a pochopení. Tak jako každý člověk z masa a kostí, jenž někdy tápe a během hledání východisek není v zájmu pudu sebezáchovy imunní vůči chybám či sobectví.

Žádná tragikomedie, žádný časosběr, žádná naděje. Ivana Grófová natočila velmi drsnou, syrovou a naprosto bezvýchodnou sondu do osudu žen - cizinek v západočeském pohraničí. A více než o prostředí textilní továrny jde o to, kam jejich cesty vedou poté. Nightcluby, silnice, herny a bary. Poměrně civilní pohled na počátek nového života v odcizeném prostředí se mění v silně expresivní až psychedelickou vizi naprosté ztráty zábran způsobených tíživou životní situací. Letmo načrtnutý příběh se mění v pásmo obrazů vrcholné zvrácenosti a momentek ze dna lidské existence a důstojnosti. Originální animace tento burcující účinek ještě znásobují. V našem kontextu jedinečný počin, který skutečně dává najevo, že slovenský film se probouzí a nachází svoji sílu v polodokumentárně-realistickém pohledu na sociální témata. Zde zatím dosáhl vrcholu.

Tabu je bezpochyby originální počin, který hned v prvních minutách vtáhne diváka do svébytné, podivně stísněné a přitom uvolněnými uzdami fantazie osvobozené atmosféry. Silná trojice žen v úctyhodném hereckém ztvárnění nutí jen fascinované zírat na plátno, sledovat osamělost jedné, paranoidně-halucinační stavy druhé, podané navíc pouze dlouhými monology a analýzou její proměnlivé tváře, a zaryté mlčení a netečnost třetí. Za pomoci vizuálních postupů spjatých spíše s tvorbou Murnaua či Dreyera vzniká zvláštní napjetí mezi současným rámcem děje a jeho značně anachronickým stylistickým ztvárněním. V určitých okamžicích se takto snímku daří přenést na diváka až irreálný, bezmála mystický zážitek a kráčet v tradici těchto dvou velikánů s osobitým viděním světa. Problém však tkví v tom, že film je rozdělen na dvě kapitoly. Zatímco první část, jež jsem výše popsal, funguje ve všech možných ohledech, druhá - retrospektivní - se mění v chabý pokus oživit kouzlo němého filmu. Vypravěč je sice charismatický a dobře se poslouchá, ale zvolená forma nemá žádné opodstatnění. Jde pouze o uměle ozvláštněnou, naprosto banální a téměř nesnesitelně natahovanou zápletku z té nejčervenější knihovny. Předchozí kapitolu ani neprohloubí, naopak zcela zničí její tajemný náboj. Spíše působí jako neopodstatněný přívěšek k natažení stopáže, jež vše co mu předchází zoufale diskredituje. Opravdu není tak často k vidění, že by tvůrce takto sám popřel svůj mistrovský výkon.

Drásavý zážitek útočící na všech frontách. Zprvu se snímek jeví jen jako černobílá exhibice šikany, násilí a utrpení, kde jsou jasně rozdělené role mezi oběťmi a trýzniteli. Postupně se však podezřelé východisko rozvíjí, přibývá postava obránce, posléze i zástupce zdravého sebevědomí. Dalo by se říct, že je připravována půda pro střety nejrůznějších tezí na téma jak zvítězit nad nekonečným kruhem šikany. Jenže vše se komplikuje až do samého konce. Spor mezi násilím, ignorancí a útrpnou pokorou postupně doplní životní zázemí postav s jejich blízkými a ti teprve vnesou komplexní proměnné do stávajícího rozvržení. Příběh získá hlubší kontury a míří k překvapivému rozseknutí. Drásá i občas až fyzicky působící animace, explicitní brutalita a nekonečně gradující hysterie, která v závěrečné konfrontaci již dospělých obětí svoji přepjatostí působí až nesnesitelně (a to v negativním slova smyslu). Současný rámec je spíše jen patologickým dovětkem, který rozhodně nepůsobí tak přesvědčivě jako dilemata vykreslená v rozsáhlejších retrospektivách. Král čuňat je nakonec originálním pohledem na souboj nevinné, dosud bezbranné dětské duše s temnými proudy, které do ní vynuceně vnáší chladný svět kolem. A jakkoli se může zdát, že výsledky boje dosažené za cenu nejvyšší byly uspokojivé, kdykoli v budoucnu může vystoupit jejich nedostatečnost a uvést celý lidský život v nepředstavitelný chaos a agónii směřující k nevyhnutelnému konci...