Dreadd

Největší problém je (dost možná nechtěná) nepovedená žánrová kombinace, protože chvilková snaha o jakousi noirovou stylizaci, které má dodat přesvědčivost i voiceover hlavního hrdiny se hrozně tluče s přehrávajícím Cagem. Chápu, že jeho postava neměla být úplně normální, ale Nick se dostal i za hranici šílenosti a vytvořil jakési vtipné suprapodivno a v tu chvíli se nedá brát vážně ani zbytek filmu, protože i kdyby se podařilo vytvořit jakousi noirovou atmosféru, s nástupem chlápka s příšernou parukou, který mluví jako retard, se všechno zhroutí jako domeček z karet. Na druhou stranu některé jeho výstupy se staly legendárními a jsou stále zdrojem zábavy a dokonce se Nick ve filmu jednou zeptá "What am I, a fucking retard man?" a to se taky počítá.

Celý projekt vypadá jako skvělá ukázka americké nadutosti, protože ve chvíli kdy začne britský Sherlock dobývat žebříčky oblíbenosti, protože je nejen kvalitním seriálem sám o sobě, ale klaní se Holmesově osobnosti a metodám, přichází americká verze téhož tématu, přičemž byl detektiv přesunut nejen čase, ale i v prostoru, zde konkrétně přestěhován do New Yorku, z Johna se stala Joan, protože co by to bylo za seriál bez sexuálního napětí. Dobře, hlavní představitel docela zapadá, přesto ale nemá šanci vystoupit ze stínu Cumberbatche a když si zadáte Lucy Liu do Googlu, tak se smíříte i s ženským Watsonem asijského původu. Ale chybí tu jedna elementární věc. Sherlock Holmes totiž není jenom podivín, ale Holmesem ho dělá i jeho dedukční schopnost, přičemž si při jeho závěrech občas řeknete: "Sakra, jaktože jsem si toho taky nevšimnul?" a jindy jenom užasle zíráte. Zato v americké verzi je to spíš: "Tohle musel vyvěštit z křišťálové koule tak křišťálově čisté jako byly kdysi příjmy pana premiéra Grosse." A je mi celkem jedno, jestli je to neschopnost scénáristů nebo nějaké zjednodušení pro mentalitu amerického obyvatelstva a docela pochybuji, že by se to časem mohlo zlepšit.

Po naprosto průměrných prvních Expendables jsem nečekal příliš ani od dvojky, možná tak kvalitní finanční kalkul. Jenže Stallone pustil ke kormidlu Simona Westa (který občas stříhal až moc zběsile), rozšířil svůj scénáristický tým a nakonec vypustil do světa tuhle bombu, která uspokojí všechny milovníky osmdesátek a akčních filmů vůbec. Totiž koukat se na scénu, ve které figurují Rambo, John McClane, John Matrix a Walker Texas Ranger, za zádama mají další akční bombarďáky a kosí jednoho zmetka za druhým a těm zmetkům šéfuje Univerzální voják prozaicky pojmenovaný Vilain, to jsou pro fanouška druhý Vánoce. A když do toho ještě spustí slovní palbu odkazů a narážek na sebe i svoje vlastní filmy, to je potom akční koncert roku (minimálně).

Nick tentokrát svůj part odvedl dobře a příliš nepřehrává (možná ke konci měl k tomu tendence, ale Stolen určitě nerozšíří plejádu jeho legendárních scén a nápis "Academy Award Winner" tak protentokrát rozpálí doběla pouze jeho největší odpůrce). Stejně tak Simon West dokázal při akčních scénách uhlídat kameru a střih tak, aby přidával na dynamice a neubíral příliš na přehlednosti a nad drobnými podivnostmi jako jsou záběry termokamerou nebo vytvoření dokonalého kruhu výbušninou by se daly přivřít oči. Ale ten blbec, co si myslel, že akční scénář dokáže napsat i amatér se hodně spletl. Akční fanoušci jistě nečekali žádný silný příběh a spokojili by se s dobře zvládnutou akcí a smysluplnou zápletkou v pozadí, třeba i na jedno použití. A nedá se tu ani příliš spoilerovat, jelikož všechno už dávno prozradily trailery. Hodinu se jezdí autem, pak si Nick zlomí palec, ale narovná si ho a jede se dál, rozhodnou se vykrást banku, která má přímo pod hroudou zlata příhodně podzemní tunel a kdokoliv může přijít a odspodu si natavit potřebný valoun a samozřejmě ještě zachrání dcerku z plamenů, aby náhodou nechyběl happy-end. Nakonec ani nezbyl čas na osvětu zázračného zmrtvýchvstání a radši nechali Nicka poskakovat se zaručeně pravou hroudou zlata.

"Legs! I've still got legs! Good. Arms, hands. Ooh, fingers. Lots of fingers. Ears? Yes. Eyes: two. Nose... eh, I've had worse. Chin - blimey! Hair... I'm a girl! No! No! I'm not a girl! And still not ginger! There's something else. Something... important, I'm... I'm—I'm... Ha ha! Crashing! Geronimo!" Obrovskou popularitu Doctora Who zajišťuje několik věcí. V první řadě je to samotná postava Doctora. Nejdříve to byl Christopher Ecclestone, po něm David Tennant a nyní Matt Smith a všichni jsou úplně jiní, ale neskutečně sympatičtí. Odchod jednoho Doctora mi vždy přišel jako malá zrada od scénáristů, přesto jsem si dalšího představitele rychle oblíbil (a mým osobním favoritem ze zmíněné trojky je Matt Smith). Obrovská pozitivita nevyzařuje jenom z Doctora, ale i z jeho společnic. I u nich platí, že ony samy i jejich vztah k Doctorovi není vždy stejný. Dnes opustila jeho svět nejlepší ze všech (Karen Gillan) a i když to nenesu tak těžce jako Doctor, přece jenom je to škoda. Další věc je hudba. I tady se nedají použít jiná slova než pozitivní nebo pohodový a dá se poslouchat i samotný. A samozřejmě nesmí chybět ani kvalitní scénáristé, zde je reprezentují především Russell T Davies a Steven Moffat. K dispozici mají nevyčerpatelnou studnici námětů, mohou totiž využít všechen prostor i čas a pomocí TARDIS nás zavedou k výbuchu Pompejí i zániku Země. Doctor má stále idostatek nepřátel – mysteriózní Silence, strašidelní Weeping Angels nebo ničiví Dalekové neomrzí ani po několikanásobné recyklaci. Je jen jedna věc, kterou Doctor nedokáže - nudit! Nezbývá tedy než předčasně pogratulovat Doctorovi k jeho velkému výročí a doufat, že nás jen tak neopustí.

Další z nesmírně bohaté seriálové úrody roku 2011 nabízí netradiční pohled do špičkové americké právnické firmy a zároveň střet světů úspěšného právníka žijícího na vysoké noze a neambiciózního mladíka s obrovským talentem. Jejich chování chvílemi připomíná spíš dva kamarády než šéfa a podřízeného, řeší jeden případ za druhým a stíhají i citovat známé filmy. Kromě sympatických hlavních představitelů je prozatím k dostání i kvalitní materiál od scénáristů, ať už jde o dialogy nebo zápletku, děj během dvou sezón vůbec neomrzel a stále se daří míchat komedii a drama v přijatelné formě. Takže Suits mají vlastně všechno, co úspěšný seriál potřebuje. Tak hlavně ať jim to vydrží.

Moonrise Kingdom je pro mě nyní prototypem netuctové romantické komedie ve všech ohledech a prozatím i nejlepším letošním mainstreamovým snímkem společně s povstanuvším Temným rytířem (a dobré vyhlídky na připojení k této skupině má nyní pravděpodobně už pouze Hobit). Nebudu se raději pouštět do obdivování Kary Hayward, na to je přece jenom čas a doufám, že svoje poslední filmové slovo ještě zdaleka neřekla, i když působí velmi vyspěle a Wes Anderson se v některých scénách pouštěl na velmi tenký led. Ale hereckého talentu mají oba hlavní mladí herci (a potažmo i většina vedlejších dětských představitelů) na rozdávání. A k samotnému filmu se toho dá říct spousta a přitom se vlastně nemusí říkat nic. Jedni totiž budou Andersonův absurdní svět s originálním humorem mapující vztah dvou pubertálních uprchlíků, kteří svou první lásku prožívají skutečně intenzivně, obdivovat stejně jako já a budou vnímat jeho neskutečnou pozitivitu a druzí ho okamžitě zavrhnou, protože do něj nedokážou proniknout a on nedokáže proniknout do nich.

Neskutečně atmosférický a temný thriller a v hlavní roli Bruce Lee junior. Tahle kombinace zaručuje kvalitní filmovou zábavu a z nešťastné smrti hlavního představitele, pro kterého mohla být Vrána odrazovým můstkem do áčkové produkce, dělá ještě větší tragédii. Eric Draven je totiž jeden z atraktivních záporných klaďasů, který prostě jednou v noci vyleze z hrobu, na obličej si namaluje člena kapely Kiss a jde srovnat celé městské podsvětí, jehož členové mu zabili snoubenku. A po naprosto zpackaném Proroctví jsem obnovil svou víru v Proyase.

Statham řádí v Seagalovském ochranitelském stylu a rozhodně se s ničím nepáře. Za standardní filmovou dobu se vypořádá nejen s ruskou mafií a bandou šikmovokejch, ale pro jistotu sundá i pár zkorumpovanejch poldů. Jednoduše Safe je čistokrevná akce, která má zápletku ve formě pouhé nezbytné kostry příběhu, ani se režisér nesnažil vecpat někam erotickou scénu, jak bývá dobrým zvykem (ono by to ani dost dobře nešlo, když jsou tu jenom samí chlapi a malá holka...) a radši nechal zmlátit o pár Rusáků víc. A přestože se tohle béčko nikdy nestane jedním z mých oblíbených filmů, na chvilkové zabavení je naprosto dostačující a příště až zase dostanu chuť na Stathama, určitě už bude mít přichystaný aspoň dva nový filmy.

Za sedmero horami a sedmero řekami leží jedna pohádková země, kde do hradů zatloukají hřebíky a v té zemi žije dívka jménem Sněhurka, která se čas od času vyplíží stokou, aby si mohla zaplavat v rozbouřeném moři. Vládne tam zlá královna se svým teple střiženým bratrem Ogarem a čichání k provazu funguje skoro stejně dobře jako GPS navigace. Ve snaze naplnit kina pubertálními fanynkami Stmívání, kterým konečně tahle kravina bude končit, obsadili do hlavní role zubatou bleduli, která se tváří, jako by zrovna žvejkala citron. Ne že by byla úplně hnusná, ale ať nějaký zrcadlo netvrdí, že je ze všech nejkrásnější, protože o patnáct let starší Charlize vypadá pořád mnohem líp. A hlavně ať už se nesnaží o žádný velký projevy, mě by ani nepřesvědčila, abych si dal místo kroket hranolky, natož abych s ní jel dobýt hrad. Kromě toho, že armáda kyselýho ksichtu neubývá, všichni poddaní při spontánním křiku vytvoří dokonalý souzvuk. Ze Sněhurky toho příliš nezůstalo, dokonce ani princ nelíbá a natočení temné fantasy s přístupností všem dopadlo přesně podle očekávání.