Dreadd

Tři ženy uprostřed pouště hledají diamanty, strašně pospíchají, jedna však najednou zvedá barel s vodou a začíná ji lít po sobě i po ostatních. Najednou mají spoustu času na hraní a to vše se děje během příliš dlouhých zpomalených sekvencí a špatně využitých rozpůlených záběrů. Dá se říct, že svůj komediální úděl Kurevská nakládačka naplnila. Jenže pobaven jsem byl především neskutečnou kýčovitostí a režisérovým neumětelstvím. Považovat by se tak dala spíše za trochu zvrácený styl zábavy, protože kvalitativně se může rovnat s těmi silně pod průměrem a je jedno, zda vezmete na paškál režisérův styl nepochopeného umělce se spoustou flashbacků, úplně blbý příběh nebo scény které mají jiskřit erotikou, ale kde se nakonec neukáže vůbec nic, případně se v nejlepším scéna stopne.

Tim Burton a samozřejmě i zbytek nerozlučného tvůrčího tria Johnny Depp a Helena Bonham Carter se přesunuli na další štaci, protentokrát do Říše divů. Ovšem Burton s sebou tuhle dvojku netahá jenom z protekce, ať už to byl Kloboučník či snad Srdcová královna, oba patří mezi nejlepší postavy z celého fantaskního světa. Při dvojrozměrné projekci jsou občas patrné některé úkony, které jsou zde pouze kvůli 3D efektu a žádný jiný význam nemají. Při vytváření Wonderlandu byl jistě Tim ve svém živlu, jeho nekonečná fantazie pracovala a výsledek vyniká výtvarnou atraktivitou, přesto však je cítit, že (ať už pod nátlakem studia či snad i trochu z vlastní vůle) tvořil cíleně pro děti, proto ubral na temnotě a přidal pohádkovost. A nelze říct, že mu to úplně svědčí.

Nemít ČSFD jenom čtyři kolonky pro žánr, ještě by se jich pár dalo doplnit, protože Hancock střídá žánry častěji než Barney Stinson ženský. Ten umělec, který přišel s nápadem zabudovat do skvěle rozjeté komedie oscarové drama a nějakou tu romantiku by měl pověsit své scénáristické péro na hřebík a věnovat se jiné profesi. S takovým scénářem už jen potom stačí přiklepnout sto padesát milionů Bergovi, aby za ně pořídil pár třistašedesátkových záběrů několika dobře placených hlav, popřel pár fyzikálních zákonů a je vymalováno. Jeho akční scény jsou jako voda - pozřít se dají, ale jsou bez chuti a bez zápachu. Nevěřím, že by v sequelu dokázal něco lepšího než u Hancocka nebo Bitevní lodi (snad jen pokud by dostal výjimečně kvalitní scénář bez nálože nesrovnalostí). Jo a abych měl hrozně originální komentář, celý mi to připadalo jako nějakej pilot k neexistujícímu seriálu.

Stathamův mechanik jménem Arthur, který má doma gramofon a pouští si na něm Schuberta vždycky když oddělá další svůj cíl by si zasloužil mnohem lepší příběh než cosi o mentorování entuziastického, leč poněkud neschopného studenta asasinství, protože kdyby byl takovej vůl, aby vytrénoval zabijáka z chlápka, kterýmu zrovna oddělal tátu, tak už by dávno strašil někde ve mlejně v Hošticích. Simon West je sice původem Brit, ale na Hollywoodskou produkci se rychle adaptoval a nelze od něj očekávat nějakou velkou inovaci při akčních scénách či kdekoliv jinde. Tomu odpovídají i kinovýdělky, které studio zajisté odradí od pokračování. A mimochodem hrozně by mě zajímal ruský distribuční název Mechanika.

Poslední filmy s Willisem co jsem viděl byla celá série Die Hard a skoro už jsem začínal brát jméno Bruce Willis v obsazení jako záruku kvalitní akční zábavy. Z toho mě naštěstí velmi rychle probudili Náhradníci, protože o nějakém akčním filmu se nedá mluvit. Neupírám jim zajímavou elementární myšlenku, přestože téma avatarů už v té době dávno zpracovával Cameron na Pandoře. Škoda, že Amerika, resp. Hollywood se nespokojí s málem a musí tam vecpat aspoň rodinné drama, přestože krátká stopáž naznačovala spíš přímočarou cestu bez zbytečných bokovek. Opomenut nebyl ani internetový folklór aneb čím je žena na internetu hezčí, tím spíš to bude ve skutečnosti slizký chlap. O postavách škoda psát, ani Willisova ani žádná jiná není výraznější a kdybyste se mě zeptali na nějakou hlášku, mlčel bych jako hrob.

"Já nejsem žádnej kněz. Jsem bojovník. Z Ruska!" Komedie s tradičně idiotskými zvukovými efekty při soubojích, při které se tvůrci vykašlali na vyprávění příběhu a spokojili se s obvyklým soupeřením o nejlepší školu kung-fu. Co je skutečně k neuvěření je dabing. Vytvořený byl údajně v roce 1997 a nevěřím, že překladatel vůbec věděl, jakým jazykem se ve filmu mluví a ve vytváření dialogů také nebyl příliš zběhlý. Paradoxně tenhle styl dabingu (přestože občas postavy povídají nesmysly a občas dabéři zkoušeli břichomluvectví) dal vzniknout těm nejlepším hláškám a technikám jako Útok na hada. Nejlepší byl ale ultimátní zápas kobra vs. kočka (s umělou prackou).

"This, I think, is a two-pipe problem." Skvělá adaptace Doyleovy novely, přestože filmový příběh nekopíruje ve všem knižní události. Především díky obsazení hlavních postav (přestože v rámci studia Hammer se nejedná o příliš výjimečný casting). Sherlock Holmes sednul Cushingovi ještě lépe než Van Helsing a André Morell mu byl více než zdatným sekundantem. Ani Christopher Lee neměl problém se svou veskrze kladnou rolí. Pro režiséra Terrence Fishera se rok 1958 stal mimořádně úspěšným, stihnul natočit tři kvalitní snímky, které vynikají téměř reálnými kulisami a vzhledem k béčkovým rozpočtům velkou atraktivitou. Bohužel se Pes Baskervillský nestal natolik úspěšný, aby studio přesvědčil k natočení dalších povídek geniálního detektiva.

Der Traum má jeden hrozně velký nedostatek - hrozně rychle skončí. Ovšem děkuji tvůrcům i za tu příjemnou (necelou) půlhodinku. Snímek určitě tolik neosloví všechny diváky, ale pokud máte kladný vztah k noiru, líbí se vám hra se světlem a se stíny, svým pojetím a atmosférou vás vtáhne do sebe. Hudební doprovod je z mého pohledu naprosto perfektní, herecké výkony velice slušné (tipoval bych, že herci budou členy nějakého divadelního spolku) a (kromě hlavní postavy - tak trochu Shia LaBeouf a mladý Albert Einstein dohromady) se mi hrozně líbila postava majitele klubu. Neříkám, že Der Traum je ve všech detailech dokonalý, ale to nejsou ani snímky, za které se berou statisícové či milionové honoráře.

Tvůrci byli nenápadití od začátku až do konce. Scénáristům se nepodařilo vytvořit nijak silný příběh, ani ho kompletně zakončit, režisér ho nenatočil nijak originálně (a kopání do kamery aby to bylo jako z pohledu první osoby se nepočítá), dokonce i postava, kterou hraje Bruce Lee se jmenuje Lee. Ani bojové scény nejsou přesně takové, jaké byste čekali od akční legendy takového formátu. Jednak chvílemi dost pokulhává komparz, čehož si zřejmě nikdo během natáčení nevšiml, ale ani Bruce občas nepůsobí opravdově a parkrát si dokonce neférově vypomůže kopem přímo do koulí. Hlavní padouch Han docela ujde, škoda jenom, že když doma nechá nástavec Iron Fist a nástavec Hawk ho zklame, ukáže se, že nástavec Wolverine si zapomněl nabrousit.

Hned na začátku mě potěšil sympatický francouzský přístup "rozbíjíme vztahy, ale jenom když je žena nešťastná". Speciálně u romantických komedií nebývá často velká snaha odklonit se příliš od zavedeného schematu, proč taky, když to diváky pořád táhne dostatečně, peníze to vydělá a tvorba nevyžaduje žádnou genialitu ani od scénáristy, ani od režiséra. Ani (K)Lamač srdcí není žádná výjimka. Jsou to zdánlivé maličkosti, které z jednoho filmu udělají vaší oblíbenou oddychovku a z dalšího hroznou kravinu plnou klišé, která vám sebrala cenných devadesát minut života, přestože oba jsou pečené ze stejného těsta, akorát jinak ozdobené. A přesně tyhle maličkosti se skvěle sešly u (K)Lamače srdcí. Především označení žánrem komedie tentokrát znamená, že se opravdu i parkrát zasmějete, do scénáře je zapracovaná jedna vyloženě komediální postava, která zároveň občas působí trochu i jako deus ex machina. Přestože mít mezi zuby tunel Blanka mi nepřijde nijak sexy, Vanessa Paradis je jinak celkem sympatická a nenagelovaný a neoholený Romain Duris působí konečně trochu chlapsky. Monacké scenérie jsou perfektní a na Dirty Dancing je pořád spolehnutí.