Dreadd

Jsem velmi rád, že i po letech neustálého vymývání mozku od Scientologické církve dokáže Tom Cruise natočit pořádnou akční scénu. Agent Ethan Hunt se totiž vrátil v té nejlepší formě jakou za těch 11 let měl a když má k ruce i vycházející akční hvězdu Jeremyho Rennera, Simona Pegga a Paulu Patton, které to sekne jako nikdy předtím, to se na to pak hezky kouká. A i když jsem mu na začátku nevěřil to házení kamenem o stěnu a očekával jsem katastrofu, nakonec se naštěstí všechno srovnalo a od chvíle co přišli do Kremlu začala neskutečná jízda s perfektní Dubají, několika dobře načasovanými odlehčeními a zakončená tradičním finálním bojem dobra se zlem. Brad Bird tak neměl vůbec žádný problém přejít od animáků k pořádným filmům a kdyby mu studio přikleplo i pětku, kterou by konečně mohla celá série skončit, vůbec bych se nezlobil.

Pravidlo první v příručce Jak režírovat film pro průměrného amerického občana podle Michaela Baye - Utop je v tunách patosu. Pravidlo druhé - Druhý díl znamená všeho dvakrát víc. Sice to všechno vypadá na první pohled hezky a digitální triky nejsou špatné (však i ta Megan má něco do sebe, pokud zrovna neříká do telefonu hrozně moc rajcovně hřídel), je to hodně barevné, hodně to bouchá a pořád se tam něco děje, ale jak se říká, navrch huj, uvnitř fuj. Snahu posunout Transformers někam dál rozhodně Bay měl, ale samozřejmě si to udělal po svém a pod tím nánosem rádoby testosteronové akce se ukrývá až příliš prázdná zápletka, která může stačit akorát průměrnému popcornovému divákovi. Přiletěli noví Autoboti, přibylo i Deceptikonů a snaha překonat první díl tímto způsobem je předem odsouzená k neúspěchu. A pochybuji, že by Bay uměl něco lepšího, čím by sérii oživil, pouze přidávat další roboty, ničit stále větší věci a zůstávat v tomhle začarovaném kruhu, který mu překvapivě stále nese. Jestliže loni zničil město, příští rok to budou celé Spojené státy?

John McTiernan se vrací na místo činu, tentokrát sice nejsou Vánoce, ale změnilo se skoro všechno, tak proč i potřetí stát někde v mrazu? Největší změna je v zápletce, je trochu promyšlenější než u předchozích dvou dílů a není zaměřená pouze na McClanea. Ten nejenom ztratil pár vlasů, ale navíc dostal mnohem větší operativní prostor a poprvé i výraznějšího parťáka a o hlášky se dělí rovným dílem. Na druhé straně barikády proběhlo od minule výrazné zlepšení a i když tam stojí ten špatný Gruber, má něco do sebe. Co se bohužel vůbec nepovedlo jsou vizuální efekty, ať už jde o výbuch lodi nebo vodu v potrubí, všechno to vypadá hrozně nerealisticky. Ale co je v rámci série slabší, v rámci žánru může být pořád pecka. A to Die Hard: With a Vengeance určitě je.

Rob Schneider byl pro mě vždy průměrný komik a ani Big Stan to nezměnil, pouze z něj udělal ještě průměrnějšího režiséra. Nechápu, kde se tu vzal tenhle oficiální text distributora, překladatel zřejmě poprvé viděl angličtinu a tak to hodil do google translator a poslal ke korekci. Stan Milton šel poprvé do vězení, kdyby ne, určitě by se ptal svého spoluvězně, jak to tam vypadá. Ale zpátky k filmu - Schneiderův humor se nijak neliší od Bigalowa, což je přesně ten typ, se kterým se to nesmí přehánět, jinak to špatně dopadá. Jennifer Morrison role duté paničky příliš nesedí, už jsem jí viděl v mnohem lepších rolích a jedinou skutečně zajímavou postavou zůstává The Master. Příběh je jedna z největších blbostí, co jsem kdy viděl. Přemlouvat vězně, aby se měli rádi a přestali se znásilňovat, to Schneiderovi fakt nežeru. Už jenom chybělo, aby se tam objevil černobílý šikmooký jednorožec hermafrodit (aby byl genderově korektní a zároveň dostatečně multi-kulti) a začal kálet duhu.

John McTiernan byl bohužel příliš zaneprázdněný honěním své ponorky a studio tak nakonec zaměsnalo Rennyho Harlina. Ten odvedl solidní práci, stejně jako Bruce Willis ale bohužel, dvojka si mě až tolik nezískala. Jestliže v původní Die Hard byly nějaké chyby, neměl jsem vůbec čas je hledat, zato tady jsem od nich vždycky dostal pořádnou facku. Ale to neznamená, že jsem se nebavil. Willis má opět skvěle napsané hlášky, ani jeho filmová manželka se snaží nezaostávat a Harlinovi se podařilo navázat na perfektní akční sekvence McTiernena. Koneckonců neměl snadnou pozici a jestli se mu byť ne perfektně podařilo napodobit akci z jedničky, je to bod pro něj. (A Colonel Stuart není Hans Gruber. Stuart mu nesahá ani po kotníky, ale z toho nemůžu vinit režiséra ani scénáristu, Gruberovo vzkříšení by film spíš degradovalo.)

Film boduje už jen svým neotřelým námětem, pravděpodobně nikoho by nenapadlo začít chovat v poušti lososy. Příběh je sice zasazen do trochu idealizovaného světa, kde jsou i sympatičtí muslimové a lososi mají smysl pro drama, což se však nezbytně muselo podřídit scénáristovu záměru, stejně jako jemenští radikálové a vztahy hlavních hrdinů. V čem tkví opravdové kouzlo je výběr herců. Nejen Amr Waked zvládl svou úlohu trochu bláznivého vizionáře na jedničku, ale především Ewan McGregor, který opět dokázal, že zahrát dokáže prakticky cokoliv a s šarmantní Emily Blunt jim to skvěle fungovalo. A když k tomu připočtete Kristin Scott Thomas, která skvěle doplňuje vztahové pasáže svými hovory s premiérem, dostanete velmi příjemnou britskou oddechovku.

Tentokrát jsem se tolik nesmál, ale příjemný pocit, který jsem měl vždy po skončení některého z Woodyho kousků, ten přetrval. Opět vypustil několik vztahových mouder, pod které byste se nejradši podepsali, ale kromě vztahových problémů se tentokrát pustil i do konfrontace materialisty s metafyzičnem, které dokázal velmi dobře zapracovat, přesto některé dialogy působily jako kdyby jim nevěnoval tolik pozornosti jako jindy. Velmi odlehčený příběh o šestici naprosto povahově rozdílných lidí tedy možná nepatří k tomu nejlepšímu z Allenovy filmografie, ale existuje spousta tvůrců, pro které by to nebylo zaváhání, ale životní dílo a rozhodně ne scénáristická práce na dva týdny. A pokud se podřídíte Woodyho záměru o odpočinkový film, nemůžete cítit během závěrečných titulků zklamání.

Paul W.S. Anderson opět ukázal, že je průměrný popcornový režisér a podprůměrný scénárista. Kdyby se ujal scénáře někdo zkušenější, kdo dokáže napsat smysluplné dialogy, mohlo to dopadnout mnohem lépe. Anderson ovšem kašle na nějaké dialogy nebo vyprávění příběhu a snaží se co nejkratší cestou dostat k samotným závodům. Ty mají na první pohled všechno, co by si mohl nenáročný milovník akčních filmů přát - nadupaná auta (navíc v neokoukaném vizuálu), krásné ženy (jichž jsou zřejmě v Andersonově budoucnosti plné věznice), snaha nestagnovat a akci občas i oživit (cisterna), problém je v tom, že to nakonec (částečně i díky práci s kamerou, polovičatému scénáři, nečekaným střihům) působí jako počítačová hra, na kterou se ale můžete jenom koukat, nemůžete ji hrát. A to je celkem nuda.

Pokračování Iron Mana se nakonec ukázalo být pouze berličkou pro komiksové neznalce, která kromě připravování půdy pro Thora a současně i pro Avengers přinesla také představení nejkrásnější členky tajné organizace S.H.I.E.L.D. - Černé vdovy. Nevím, jak je na tom Natasha Romanoff v komiksové předloze (a je mi to celkem jedno), ale klidně mohla dostat od studia vlastní film jako ostatní Avengers (nebo klidně místo Kapitána Ameriky), jelikož zde nemůže dostat příliš prostoru na úkor titulní postavy. Samotný Iron Man trochu ztrácí dech a částečně i svoje kouzlo, které mu nechybělo dva roky předtím a se kterým se letos vrátil v premiérové marvelovské týmovce, naštěstí ho jakž takž drží pohromadě Robert Downey Jr. Neuškodilo by více akčních scén, sotva se něco rozjede, už je konec. A i to málo, co nám Iron Man 2 nabízí, občas působí až moc uměle.

Není to tak dávno, co jsem se koukal na 'Manos' The Hands Of Fate a přesto jsou Bastardi mým nejhorším filmovým zážitkem za hodně dlouhou dobu. A to do toho ani nepočítám reklamu na Primátor, kterou si tam zřejmě zapřísáhlý náchoďák musel nepochopitelně prosadit. Tomáš Magnusek, vystudovaný speciální pedagog s kalhotami proklatě nízko, nám totiž přináší neskutečně pokřivený pohled na českou společnost. Pokud by totiž Bastardy náhodou zhlédl nějaký cizinec, do České republiky by nechal tak akorát vyvážet odpad. Už jen během úvodu jsem měl tendence si fyzicky ublížit. Škoda, že v roce 2010 ještě lidstvo nevědělo, že existuje něco jako DNA a policie tak prý neměla dostatek důkazů. Skutečné peklo však začíná s příchodem do školy, protože Magnusek (zřejmě z vlastních zkušeností a ne těch učitelských) nám předkládá obraz základní školy, kam (ne)pravidelně docházejí vrazi a násilníci, pedagogický sbor se skládá asi z pěti lidí a pedofilního Krakonoše a šedou eminencí jsou zřejmě sprosté uklizečky, které nutí všechny se přezouvat. Na scénu konečně přichází i Tomáš Majer, absolutně neautoritativní persona, která donutí největšího grázla ze 7. třídy, který se nebojí zmlátit učitele, (!) zaplatit alkohol (!!), který chtěl ukradnout (!!!). Netvrdím, že všechny děti jsou svatouškové, ale aby někde existovala škola, kde se takové věci dějí v takovém množství, tomu nevěřím. Jenže Bastardi se nevysmívají pouze českému školství, ale i policii (která s ničím nemůže dělat vůbec nic) a všem ostatním lidem (prodavačce, která se nechá klidně okrádat) a říká nám, že toho největšího hajzla vždycky někdo vytáhne z průseru. Tento nesmyslný příběh korunují stejně smyslné dialogy, příšerně vykreslené postavy, herecké výkony a do toho všeho tam pouští krutý bíty, do kterých mluví Rytmus (tedy hip-hoperuje, samozřejmě). A proto bych chtěl Magnuskovi se Šíchou pogratulovat, protože (doplňte si nejhoršího tvůrce, kterého znáte) vám najednou připadá nedoceněný. Jestli si někdy pustím dvojku nebo dokonce trojku, opravdu nevím, protože Bastardi mě dokázali dokonale odradit.