Dreadd

Případ Zodiac je velmi známý a je to přesně ten typ příběhu, který bych rád vídal častěji. Dokazuje, že děj nemusí nutně směřovat k epickému závěru, ale jeho samotný průběh stačí k zaujetí. Uvítal bych trochu složitější šifry, více mysteriózní postavu vraha, ale jelikož scénárista si nemohl příliš vymýšlet, lze to s velkou nadsázkou vyčítat pouze samotnému vrahovi. Kvůli velkému časovému rozsahu případu nebylo možné zacházet příliš do detailu, musely se pečlivě vybrat nejdůležitější momenty, často se přeskakuje, ze začátku to jsou dny, potom i měsíce a roky, občas až příliš rychle. Celek je tak velmi nekonzistentní, avšak jednotlivé scény vás pohltí. Fincher jako obvykle ponechává obrovský prostor divákovi pro vlastní úvahy (ani mu nic jiného nezbývá), ale pouze v rámci podaného příběhu, nelze si udělat komplexní názor na celý případ. Navíc už pravděpodobně zůstane bez konce navždy, přestože by bylo velmi zajímavé se dozvědět skutečného pachatele a pokud byl skutečně takový milovník popularity, jestli se dožil i velkofilmu o sobě. (Malý, bezvýznamný vtípek, o kterém nemohli mít američtí autoři nejmenší ponětí - když si nechává Graysmith porovnat pravost rukopisu na plakátu, znalec po něm chce více vzorků, Graysmith na to reaguje tím, že musí sehnat Lindu)

Michal Pavlíček mluví v jedné scéně o tom, že Pražský Výběr už není co dřív a uvidí se, zda dokážou překročit vlastní stín. Kdyby jen tušil, jak blízko byl pravdě, přestože náznak rozpadu Výběru byl tenkrát pouze součástí fikce. Nedoporučuji nepříznivcům nejslavnější kapely české nové vlny, protože polovina mystifikačního dokumentu, kterým provází starý známý Artur Ropotámo, je tvořena skladbami z alb Výběr a Pražský Výběr. Akorát ten Zappa tam nikde nebyl. Nebo jo?

Film si utahuje s Holmesovy metodiky, váží si však detektiva natolik, že to neprovádí na jeho osobě. K tomuto účelu vznikl Sherlockův mladší bratr Sigerson (proč je tu proboha v obsahu Singers?), místo Doktora Watsona spolupracuje na případu vykulená databanka ze Scotland Yardu. Parodizaci neunikl ani Holmesův největší protivník, profesor Moriarty, matematický génius, který však tentokrát má velký problém s vydělením dvou čísel. Humorné scény a detektivní práce si však překážejí, jedno na úkor druhého, ovšem vrchol celého filmu, vznešená italská opera, která přeložená do angličtiny zní jako největší kýč, tomu nemám co vytknout.

I'm Garth Marenghi. Author. Dreamweaver. Visionary. Plus actor. You're about to enter the world of my imagination. You are entering my Darkplace. Trezorová záležitost od autora, který napsal víc knížek než přečetl, nemohla být v době svého vzniku doceněna kvůli zásahu cenzury. Možná jenom dobře, obsahuje totiž samé laciné efekty, velmi neherecký projev Deana Learnera, u některých střihů se postavy záhadně přesunuly nebo se střih použil místo přetočení celé scény, kameraman se ukáže v zrcadle, hudba vypůjčená z Halloweenu. Občas jsou sice i viditelné drátky, ale pedant, který sleduje drátky, nesleduje příběh. Ten nás přivádí do Darkplace Hospital, místa, kde se otevírá brána do pekel, pacienti se mění v opice nebo brokolici, kde může být muž oplodněn mutantem. Naprostý brak? Ne, dokonalá parodie.

Zlatý kompas je určitě zástupce žánru fantasy a zároveň i dobrodružná literatura. Není však stejně jako filmové zpradování zacílen primárně na děti, přestože paralelní svět, ve kterém se děj odehrává, je velmi pohádkový. Hlavní autorovy myšlenky však směřují úplně jinam. Kniha je silně protináboženská, naráží na opresi vědy ve středověku a církev představuje ne jako organizaci duchovní, ale jako demagogickou a mocenskou. Zatímco filmové zpracování je jen a pouze kouzelné dobrodružství malé holky, s mluvícím ledním medvědem a příběhem, který je utlačován akčními scénami.

Hodnotit u Pádu Třetí říše jeho obsah či ho snad brát jako další řadový film nemá vůbec smysl, neboť Hitlerova osoba a jeho nesmyslná ideologie si zaslouží jedině odpad. K filmu se dá nejlépe přistupovat především jako k hranému dokumentu. A jako takový pouze povrchně provází diváka obléháním Berlína a to především z pohledu samotného vůdce, kterého se nesnaží vyobrazit v dobrém či špatném světle (protože ani jedno z toho dost dobře nejde), ale snaží se zachytit tuto osobu komplexně, tedy i s případnými lidskými stránkami (přesto se však jakékoliv soucítění s hlavním hrdinou se nepřipouští) a zároveň co nejpřesněji některé události z dubna 1945 (za předpokladu, že deník jeho sekretářky obsahuje korektní informace). Bohužel však nepřináší nic vyloženě zajímavého či kontroverzního, většinou předkládá fakta všeobecně známá nebo aspoň každému, kdo se trochu zajímá o vývoj druhé světové války. (S výjimkou jedné konkrétní scény, která málokoho nechá v klidu.) A z filmařského hlediska mě zaujal snad pouze Bruno Ganz, který na svou roli pilně studoval, jinak se podle mého až příliš spoléhalo na zobrazovanou látku.

Přepracovat krátkometrážní látku do celovečerní podoby s sebou přináší mnoho problémů. Původní kostru příběhu, která právě byla naprosto dostačující pro půlhodinový film, bylo nutné pořádně vycpat vatou. Děj je tak umístěn v městečku New Holland, kde jsou pořád bouřky (a čímž se jednoduše vyřešilo, kde vzít mlýn), Viktor Frankenstein se proměnil z filmového nadšence na samotáře, kterého rodiče musí nutit do společenských aktivit, vytvořily se neshody s novým fyzikářem a v neposlední řadě také Želvozilla, která rovněž zaplácla hodnou chvíli. Pár scén bylo vytvořeno striktně podle původního snímku, nejvíce se to projevilo na dekoraci půdy při oživování Sparkyho. A stejně tak zakončení bylo ponecháno původní, takže opět je blesk nahrazen pár 12V akumulátory a působí to nesmírně pateticky, není nutné se za každou cenu bránit špatnému konci. A stokrát víc než samotný snímek se mi líbí, jak o něm vypráví Tim Burton, záběry z natáčení pomocí stop-motion, z toho je cítit ta láska a osobní přístup autora, je z toho cítit, že tentokrát byly peníze až na druhém místě a Burton ví, proč chtěl Sparkyho znovu přivést na svět, přestože na první pohled může vznik projektu Frankenweenie vypadat jako nedostatek tvůrčích nápadů.

Stejně jako si nedávno přetvořil druhou světovou válku ku obrazu svému, nyní přichází s podobně neortodoxní vizí Divokého západu, neboje se v jednu chvíli doplnit jí zdánlivě naprosto nevhodnou hip-hopovou skladbou. Opět si vybírá hlavního hrdinu a soustředí se striktně na jeho vlastní motivy, na jeho osobní pomstu, přestože by snadno mohl příběh nasměrovat téměř v kterémkoliv bodě na hrdinskou záchranu, když ne všech, alespoň části otroků. A nelze mu to nijak vyčítat (ani by mě takový Tarantino příliš nezajímal), protože se aspoň vyhne spoustě patosu a místo toho se snaží diváka hlavně pobavit. Jenže na to, kolik se toho nakecá, až moc věcí vyzní do prázdna a kdyby se držel stejné míry násilí po celou dobu a vynechal velkou přestřelku, kde malá kulka odhodí člověka několik metrů a umělá krev stříká úplně všude, vůbec by to nevadilo. Navíc občas používá úplně zbytečné prostřihy na scénu, která by ve filmu vůbec nechyběla, protože kolikrát ani s ničím nesouvisí. A to ještě více narušuje konzistenci vyprávění.

Zamiloval jsem si postavy (téměř všechny), stejně jako nádhernou výpravu nebo tisíc a jeden nápad ohledně vizuální podoby celé této syntézy dvou světů. Ovšem moje touha po dobrodružství nebyla naplněna. Příběh jako by neměl co říct, chybí mu ucelená myšlenka (a že by měl na čem stavět, ovšem motiv dalekohledu nám byl pouze předhozen a dál se s ním nepracovalo). Samozřejmě mohli mít autoři plány na celou sérii, ale ty byly zastaveny nemilosrdným verdiktem účetních. Na jednu stranu jsem rád, že v Hollywoodu by měl dostat Lemony Snicket další šanci, ale animovaný film není ta správná cesta a s dobrým scénáristou, stejně kreativním tvůrčím týmem a klidně i štíhlejším rozpočtem by se klidně mohl ujmout i hraný sequel.

Autorovi se bohužel nepodařilo přenést do svého díla poutavý vypravěčský styl, kterým Poe tolik oplývá, vypravěče vymazal z děje úplně a věty přetvořil do fádních dialogů (samozřejmě se nedá říct, jestli by pokus o vyjadřování podle předlohy dopadl dobře). Kulisy nejsou nijak ohromující, občas dokonce echt papundekl, ale vzhledem k velmi omezeným prostředkům se zřejmě nedalo tvořit lépe a navíc co ztrácejí na dokonalosti technologické, se promítlo do výtvarné stránky. Ze všech interiérů mě nejvíc upoutala expresionistická galerie rodu Usherů, doprovázená výčtem jejich nepoctivých povolání. A trochu mi vadilo, že Usher, který tvrdil, že má vysoce vyvinuté smysly, na to občas pozapomněl.