Dreadd

Na začátku sice byla dobrá myšlenka, která vznikla díky přesvědčivému výkonu Maxe Schrecka. U pouhé dobré myšlenky však zároveň všechno skončilo. Pro toho kdo viděl Nosferatu se jedná o pouhé přetočení některých scén s novými herci a občasnými záběry na tvůrčího génia. O jakémkoliv překvapení nelze hovořit, jde totiž pouze o fiktivní dokument z natáčení, který je podřízen jednomu dobrému nápadu, ale k žádné další inovaci nedošlo. Willem Dafoe sice podal stejně přesvědčivý výkon jako původní Orlok, dobová stylizace se rovněž povedla, ale vyprávění je hrozně nudné.

Trojice geeků se dostane do časové smyčky a několikrát potkají sami sebe. Zápletka nevyžadující mnoho prostoru ani mnoho peněz, jelikož speciální efekty nahrazuje efektními dialogy (a těch pár efektů je využito tak dobře, jak jen to šlo) vyniká svým detailním zpracováním jednotlivých scén, těžko však docenitelná hned napoprvé, protože když nevíte na co koukat, pravděpodobně si nevšimnete chlápka v červené mikině postávajícího u baru.

Filmů s touto tématikou bylo zpracováno už mraky, tenhle byl jeden z prvních, možná dokonce vůbec první a vytvořil jakousi šablonu pro školní dramata. V kontextu amerických dějin jde o velmi moralizující dílo, věnuje se nejen mládežnické kriminalitě a problémům s nezvladatelnými žáky, ale v několika momentech se snaží otevřeně podpořit v té době stále ještě aktuální téma - odstranění rasové diskriminace ve společnosti. Dnes už se trochu vytrácí dobová kontroverze a některá témata trochu vyhasla, ovšem se základními myšlenkami nelze než souhlasit.

Neo is back!? Ať mi nikdo netvrdí, že stylizace podobná Vyvolenému byla náhodná, ovšem kromě pár soubojových choreografií (a ústředního motivu svrhnutí nadvlády) se Equilibrium Matrixu nepodobá. Christian Bale drží celý film nad vodou všude tam, kde mu podráží nohy scénář. Autor parafrázuje diktátorské režimy, které své obyvatele naočkují (zde doslova) svými představami o nutnosti nastolení nového režimu, ale jako vždy jde pouze o mocenské zájmy jednoho člověka (či malé skupiny). A samozřejmě takový režim je potřeba svrhnout. Tentokrát to však jde až příliš lehce a ke konci nabírá osvobození lidstva až absurdní tempo.

King Kong, shodou okolností světový přeborník ve hře Выдержай, пионер!, se tentokrát utkává s Gojirou, která chce zvítězit čestně, a proto místo plivání ohně raději používá chvaty z juda. Souboje monster jsou částečně točeny pomocí stop-motion, ale většinou jsou v kostýmech herci a jejich střety vypadají hodně komicky. Obzvlášť když po sobě hází nebo kopou papundeklové balvany nebo je King Kong nabíjen elektřinou z blesku. Ona komická absurdnost se ale stala kultovní naprosto po právu.

Nominace v hereckých kategoriích bych ještě dokázal pochopit. Oba dva hlavní představitelé se mi velmi zamlouvali a Patovi rodiče, byť postava jeho otce byla osoba neskutečně otravná a nesympatická, De Niro s ním udělal to nejlepší co svedl. Ale nominace na nejlepší film? Možná tak nejlépe předvídatelný film, protože kam se bude ubírat děj bylo jasné už jenom z promo fotografií. Stejně tak nominace na nejlepší adaptovaný scénář svádí k myšlenkám o slabším filmovém roce. Film je hodně ukecaný, dialogy však ve většině případů mnoho neřeknou a emočně je úplně chladný.

Zatímco slečna Seras Victoria představuje pouze jakýsi fetišistický objekt a kromě jejího neustálého odmítání role upíra není vcelku ničím zajímavá, sám Alucard je neskutečně atraktivní postava, která strčí do kapsy téměř všechny upíry. Bohužel během pouhých třinácti dílů se nedozvíme pořádně nic. Ani o Alucardově minulosti, která je odbyta pár krátkými sekvencemi neodhalujícími takřka nic podstatného a není řádně ukončena ani hlavní dějová linie o umělých upírech.

Jako správná Hammerovka neměly Draculovy nevěsty příliš vysoký produkční rozpočet, přesto však vynikají velmi slušnými kulisami. Scény před příchodem Van Helsinga jsou zbytečně natahovány až na půl hodiny, což je při tak krátké stopáži velmi znát a závěrečný střet je tak zbytečně odbyt během pár minut. Upír je archetypálně naprosto odlišný od Drákuly, spíše než démonického nemrtvého připomíná mladého šlechtického playboye, který si pro sebe shání harém. Ne že by to něčemu vadilo, ovšem jako upír by přece jenom mohl představovat pro člověka horšího soupeře.

Chudák Netvor, když se konečně zbavil skupinky vědců, která neustále narušovala jeho klidný život, myslel si, že jeho laguna se opět stane rájem jakým byla předtím. Jenže monstra se jen tak nevzdají a vrací se s dynamitem, aby mohli nebohého Netvora omráčit a následně převézt do výzkumného střediska. Zde ho připoutají ke dnu nádrže, předhazují mu otrávené ryby, dávají mu šoky a nechají před ním producírovat svůdnou blondýnku v plavkách. Netvor chce získat její srdce, ovšem jeho femme fatale se klidně přímo před ním nechá svádět vědcem, který mu nesahá ani po první ploutev. Je tak nucen použít ten největší kalibr z rozsáhlých sváděcích metod - ženu omráčit, hodit si jí na rameno a rychle zdrhat. Bohužel se mu uprostřed nepřátelského města nedaří najít žádnou jeskyni, kde by jeho suchozemská láska přežila, až ho nakonec velká skupina monster sevře do kleští. Naštěstí náš hrdina má tuhý kořínek.

Rodriguezovsko-Tarantinovský styl krevní lázně, který dobře fungoval v Desperadovi, Sin City nebo částečně i v Machete, tentokrát nezapůsobil, protože jako celek připomíná omylem slepené filmové pásy ze dvou různých filmů. Příjezd do Titty Twister představuje obrovský a nečekaný skok, kde se do té doby na Rodrigueze klidný únos zvrhne v upíří jatka, při kterých slibně se rozvíjející příběh ztratí veškerý smysl. Zbytek už je jen a pouze jedna velká krvavá akční scéna, která skončí nečekaně úsvitem a rozloučením dvou přeživších, aniž by byli nějak rozrušení tím, co právě prožili.