Garth Marenghi: Nemocnice na kraji světa

Je smutným paradoxem, že natočit něco záměrně špatně, dá přinejmenším stejně práce, jako natočit něco záměrně dobře [ale asi to dá práce víc, protože příručka ”how to do it worse” neseženete], nemluvě o tom, kolikrát méně invence dá vyrobit šmejd mimoděk. Parodie je nejvyšší formou obdivu, ale nesmlouvavost a trefnost, s níž „Darkplace likviduje aureolu model jako „Twin Peaks", „Riget" a třeba všech „Mlh", co jich stříbrné plátno obestírá, je fakt sžíravá. Žvásty zneuznaných géniů televizní tvorby, jimiž je děj [silné slovo, vím] vítaně přerušován, vrhají na originály světlo, v nichž jsem je nikdy nechtěl vidět a které už na ně bude dopadat, dokud si budu Merenghiho & spol. Pamatovat – dost možná tedy navěky. Marenghi jako tupé, arogantní, šovinistické hovado je bůh, Dean Learner nezaostává, ale Matt Bellamy a jeho Sanchez je jednička už jen pro utajenou osmdesátkovou klasiku „One Track Lover". Ze všech záhad obestírající nemocnici v blatech je nejnepochopitelnější existence pouhých 6-ti epizod. (14.11.2012)

Vsadím se, že jednou z nočních můr Stephena Kinga, po které se probudí zpocený, je ta, že je ve skutečnosti Garth Marenghi. Autor, splétač snů, vizionář - plus herec. A tvůrce hororového seriálu Darkplace, něčeho tak děsivého, že na to tehdy nebyla televize připravena. S citem pro brak a estetiku 80. let (to by to možná mělo být uvozovkách) vypiplaná mystifikace (hlodá ve mně strašidelná myšlenka, jestli to někdo třeba vzal vážně), kde pitomost scénáře, prkenné herectví, zpomalené záběry a mužný patos macho doktorů korunují „komentáře tvůrců” se vší tou typickou nabubřelostí a závažností stvořitelů něčeho mezi Hamletem a Schindlerovým seznamem plné neuvěřitelných výroků. (24.07.2016)

Britská komedie vládne světu humoru, vyvíjí se, nestagnuje, mění tvář, formu... Darkplace v sobě spojuje to nejlepší z námětově a formálně zajímavých kousků Rickyho Gervaise (zejména inspirace Kanclem je docela čitelná), dokonale vypointovaného situačního humoru sérií Grahama Linehama (jenž si v seriálu zahrál malou roli), či z na intertextualitě založené série Spaced Simona Pegga. Výsledný produkt je těžko popsatelný, už jen proto, že jde vlastně o fikci ve fikci (diegezi v diegezi) a samotný seriál Darkplace (na naši úrovni chápání parodie na horory a mizerně - jak formálně a herecky, tak scénáristicky - udělané seriály 80. let) nejde chápat bez toho, že víme co jsou jeho autor a ostatní tvůrci zač. O Garthovi se nechci moc rozepisovat, pro hrubé pochopení jeho i celého seriálu by mohl postačit tenhle citát. Gareth Marenghi: "With this show, I wanted to make people laugh and cry... and shit themselves at the same time." Nemyslím, že by vás Darkplace rozplakal, ale o tom, že se poserete smíchy vůbec nepochybuju. Holness a Ayoade jsou zkrátka pašáci a já ani nemůžu šetřit hvězdama. 90% (13.09.2007)

Asi nejlepší ironicko-parodický seriálek, jaký jsem kdy viděla. Je tam vše, co si od tohoto žánru můžete přát a když navíc znáte ty herce i z jiných rolí, tak plně doceníte jejich roli tady. Opravdu výborný počin a nechápu, že se to přede mnou skrývalo tak dlouho. Po prvním dílu jsem byla trochu rozpačitá a nemohla jsem unést nepřetržitý proud ironie, ale po druhém díle jsem se na těch dávkách stala závislá:)) Ale myslím si, že je to humor, který ne každý pojme... (23.12.2012)

Místy není vtipné tak, jak by mohlo (respektive jsou přítomné vtipy až moc okaté a mnohem lépe by psobilo, kdyby byli pouze béčkově okaté), avšak jedná se o skvělý počin, kéž by byl vyroben dabing v odpovídajícím stylu, jeden díl třebas namluven jediným člověkem, další zas velice špatně načasovaný, mohlo by to být zábavné. (12.10.2012)