JFL

Opravdový klenot mezi animovanými seriály. V době, kdy všichni sází na překotné tempo, afekt a vršení vyšinutých nápadů, přichází autorský projekt Rebeccy Sugar se svěžím konceptem, který harmonicky spojuje odvázanou obrazotvornost a atmosféru ospalého maloměsta s lehkou příměsí melancholie. Právě fakt, že tvůrci vytvořili svět s ohromnou fantaskní mytologií, ale přitom nám jej nepředkládají v bombastickém spektáklu, ale naopak se soustřeďují na jeho hořkosladkou každodennost, představuje jeden z klíčů k nekřiklavosti i maximální uhrančivosti "Steven Universe". Jednotlivé epizody navíc okouzlí nevídaně inteligentními scénáři, které jsou stejnou měrou bizarní, metažánrové i delikátně emotivní. Při tom všem ale středobodem seriálu zůstávají geniálně koncipované ústřední i vedlejší postavy. Jak říká autorka, seriál vychází z milostného vzplanutí mezi fantazií a realitou, což jednak popisuje zdejší zastřešující princip, kde fantaskní bytosti žasnou nad realitou stejně jako ty obyčejné nad nadpřirozenými jevy, ale vlastně také doslovně konstatuje i původ titulního hrdiny. Steven je novým přírůstkem do skupiny "drahokamů", jež jinak sestává z famózně charakterově odstíněných bojovnic s magickými schopnostmi, jež střídavě vůči Stevenovi vystupují jako cool mentorky, starostlivé opatrovnice i kamarádské ségry. Steven sám je evidentně předurčený k velikým věcem, ale sám své schopnosti ještě neumí ovládat. Právě pohled tohoto malého obtloustlého a uhrančivě roztomilého kluka, pro něhož je všechno magické nové, ale současně v základu obyčejné, seriál zprostředkovává divákům. Navíc Stevenova nesmělá dobrosrdečnost, snaha přiložit ruku k dílu, nemotorné objevování vlastních schopností, a především upřímná bezprostřednost a naivní nadšení jsou vyloženě neodolatelné. Celkový dojem zásadně dotváří výrazně stylizovaná kresba, která se namísto striktně naplňovaného designu postav díky hravé animaci proměňuje jako v karikaturním komiksu, syté barvy a chromaticky vychýlené ladění jednotlivých sekvencí, ale i famózní mix klávesové a elektronické hudby od dua Aivi & Surasshu. "Steven Universe" představuje i v rámci jinak vysoce osobitých a svobodomyslně obrazotvorných seriálů stanice Cartoon Network zcela ojedinělý skvost, jenž coby outsider neodzbrojí diváky svou sebevědomostí, ale zato si najde cestu přímo do jejich srdcí. ____ více k seriálu a celé tvorbě Cartoon Networku v článku pro A2

Your mind is the scene of the adventure: http://youtu.be/5awc2j65UWU ____ více k seriálu a celé tvorbě Cartoon Networku v článku pro A2 _____ PS po poslední epizodě: Milník moderní popkultury, který redefinoval nejen oblast televizní animované tvorby, loni skončil velkolepým finále. Závěrečný vír emocí a obrazotvornosti ale také připomněl, že v základu všeho se nejednalo o pouhý fantasmagorický úlet, za nějž řada lidí seriál mylně považuje, ale prostě vyprávění o klukovi, který chce být hrdinou. Jenže zdejší svět cukrových království, kouzelných psů, mystických mágů vypovězených z Marsu a postav jejichž tragédie spočívá v tom, že zapomněly na svou minulost, nebo naopak že si ji pamatují, je ale ve výsledku stejně komplexní a mnohoznačný jako naše realita. A právě cesta kluka Finna napříč takřka třístovkou dílů za pochopením toho, že hrdinové nemají podobu reků z brakové fantasy, ale naopak dokáží řešit konflikty ve svém i cizím nitru, byť je to setsakra těžké, pomohla několika generacím, které spolu s ním dospívaly, se zorientovat v jejich vlastních komplikovaných světech.

V komentářích k seriálům z produkce Cartoon Networku či Nickelodeonu se hojně objevují dohady o tom, jaké drogy jejich tvůrci berou, což je sice sranda, ale bohužel to odvádí pozornost od podstaty celé věci. Výslednou podobu těchto seriálů totiž neutváří konzumace halucinogenů (pod jejich vlivem toho lidé většinou moc nevytvoří), ale prostý fakt, že se jedná o kolektivní díla tvůrců, kteří bez ohledu na specializaci (od scenáristů a kreslířů storyboardů přes výtvarníky navrhující postavy či pozadí po animátory i skladatele hudby) jsou ohromně kreativní a mají velkou fantazii, která díky osvíceným producentům dostává absolutní volnost. Z rozhovorů se scenáristy pak vyplývá, že další důležitý aspekt představuje nikoli apriorní podřizování se dětskému publiku, nýbrž prostě psaní toho, co je samotné baví, či co by oni sami jako děti ocenili. V kombinaci s vizuálními nápady kreslířů či animátorů a během společného brainstormování za účasti dalších tvůrců tak vzniká zábava s různými vrstvami, které budou současně oslovovat nejrůznější věkové kategorie publika. Vše řečené se s fenomenálním účinkem zhmotňuje v seriálu "The Amazing World of Gumball", jenž spolu s "Adventure Time" a "Steven Universe" představuje absolutní vrchol soudobé animované televizní tvorby. První, čím "Gumball" zaujme, je jeho kombinovaná animace, kde se před fotorealistickými pozadími potkávají nejroztodivnější postavičky vytvořené všemi myslitelnými postupy včetně kresby, počítačové animace, loutek, plastelíny, fotek, zmuchlaného papíru i hrané lidmi, tedy částmi jejich těl. Tato nesmírná pestrost vychází z původního konceptu autora seriálu Bena Bocqueleta, který chtěl dát prostor všemožným postavám, které vytvářel v minulosti jako reklamní kreativec pro různé kampaně, ale které byly zamítnuté. Seriál tak doslova představuje pohled do světa zabydleného výplody Bocqueletovy fantazie. Tento osobní rozměr ještě umocňuje zastřešující koncept sitcomu a jednotlivých osobností hlavních figur, které podle autorových slov výrazně vycházejí z jeho vlastní rodiny. Díky angažmá scénáristů, z nichž někteří současně pracují na britských hraných komediálních seriálech, pak vzniká divoká smršť vizuálních, slovních, sebereflexivních, popkulturních i situačních gagů, které formát školního i rodinného sitcomu osvobozují od tradičních klišé a naopak jej zabydlují dech beroucími nápady. Podvratný a svobodomyslný přístup k žánru i schématům lze částečně vysvětlovat i faktem, že "Gumball" není americký seriál, nýbrž představuje první původní projekt evropské divize Cartoon Networku sídlící v Londýně. Obzvláště pak ve druhé sérii, kdy už měli tvůrci osvojenou náročnou výrobu a mohli o to více popustit uzdu představivosti, dosahuje odvázanost, nápaditost a sebereflexivita rovin, jaké by člověk nikdy nečekal ani v „seriálu pro dospělé“ a nad jejichž důmyslností zůstane jen nevěřícně zírat (viz ryze geniálních posledních šest dílů druhé série počínaje "The Tape"). ____ více k seriálu a celé tvorbě Cartoon Networku v článku pro A2

Absurdně dadaistická deadpan nálož, která ukazuje, že být normální je nesmysl, přičemž ideálním zhmotněním tohoto principu je všemi oblíbený titulní hrdina - kvákající malý zelený chlupáč se čtyřma očima, který tuze rád baští boty a holuby. You know, for kids.

J.G. Quintel vyrůstal na 80s a 90s popkultuře a je to hodně znát. Zatímco ostatní se na kýč, patos, módní výstřelky a přežité technologie téhle éry pokoušejí zapomenout, on jim s nakažlivým nadšením vystavěl pomník pro nové generace. Každý díl je esencí toho nejvíc cool z osmdesátek přetavené pohledem nadšeného kluka dřepícího před videem a snícím o vlastním ultimativním bijáku, kde není ani špetka racionality, ale naopak všemu vládne svoboda cartoonové logiky. Z dobové myšlenky, že každý pořádný flák musí mít střihovou montáž podloženou dobovou vypalovačkou, divokou bitku / honičku / kaskadérskou vychytávku a pořádný výbuch, si Quintel udělal hlavní dramaturgické motto. Jen to místo hodiny a půl vměstnal do 10 minut. ___ PS: Všechno musí jednou skončit a Normálka po osmi letech a 261 dílech odešla ve vskutku velkolepém stylu. Celá závěrečná osmá sezóna je fenomenálním počinem, který bravurně vyvažuje zábavu s melancholií a obřími emocemi i důmyslnými meta referencemi na fungování fikčních světů a jejich diváků. Samotné trojdílné finále pak válcuje diváky jako kulminace zmíněných kvalit, navíc prošpikovaná smrští koncepčních formálních nápadů. Ačkoli by šlo láteřit nad tím, že Cartoon Network seriál zařízl, mnohem zásadnější je, že tvůrci dostali možnost jej zakončit důstojně, opulentně a nezapomenutelně. Zatímco jiné dlouho běžící epizodické animované seriály prostě přestanou (nebo ještě hůře pokračují navěky), Normálka si zajistila místo v síni slávy po boku dalších nejemotivnějších a nejkomplexnějších kulminací epických příběhů jako Legenda Korry či Cowboy Bebop. Díky za všechny ty společné chvíle. Óóóóuu!

"Hand over that cheescake!" Ryze geniální kombinace pokerface a až dadaistické absurdity.