ainny

Doba, kdy jsem hltala Chicago Hope už je dávno za mnou a věcem z nemocničního prostředí se spíš vyhýbám. Ale zvědavost, jak zvládne Park Shin-hye svoji první opravdu dospělou roli, byla až moc velká a nelituji. Plačka byla skvělá a brečela jenom tam, kde to bylo pochopitelné. Po Pinokiovi jenom potvrdila, že je nejenom krásná, ale i výborná herečka. Role ubrečených holek už má, zdá se, za sebou a je z ní okouzlující mladá dáma. Ale seriál nestál jenom na ní. Učitel byl moc sympatický, křen úplně normální a ne nějaký posedlý stalker (navíc má Yoon Gyoon-sang doma tři kočky a u mě proto velké plus :^))) ). Záporačka byla sympatická taky a nakonec ji člověk i docela chápal. Taky to neměla jednoduché. Skvostné bylo i finále, které jsem čekala od chvíle, kdy se určitá pacientka objevila, a já ho s hlavními hrdiny probrečela. Dalším kladem byl propracovaný scénář. Boží mlýny mlely, jak mají. Pro mě prostě dokonalé.

K mému velkému údivu mě tenhle film nijak nedostal. Ani sama nevím proč. Možná způsobem zpracování. Víc by mi sedlo časové rozlišení, protože nebýt náznaků v mluvené řeči, tak by jednomu ani nedošlo, že výcvik trval tři roky. Patos, který v něm viděli ostatní, mě úplně minul. Asi že jsem u Korejců zvyklá na těžší kalibr. Nicméně času, který jsem filmu věnovala nelituju. Složil se mi další střípek korejských dějin a obsazení jako takové bylo skvostné. Takže je možné, že si Silmido ještě někdy pustím a svoje hodnocení po druhém zkouknutí změním.

Viděla jsem první díl a jsem nadšená. Tak dokonalé sladění leteckých záběrů a dějin země jsem už dlouho neviděla. Z ani ne dvouhodinového dokumentu se o téhle nádherné zemi s nesmírně zajímavými dějinami dozvíte víc než z ledajaké učebnice.

Asi jsem od toho čekala něco víc, ale nějak zvlášť mě film neoslovil. Na Chang-wooka se pochopitelně dobře koukalo (pokud nebyl zrovna celý od krve), ale jinak jsem podobných filmů už viděla mraky a lepších. Škoda, že si neudržel zajímavost začátku a pak se z něho stala obyčejná tuctovka.

Tak ujeté, tak zábavné a tak japonské. Bavila jsem se od začátku do konce. A znovu se mi potvrdilo, že do nebe nikdy. V pekle se nejlíp mastí mariáš, kalí, a když tam bude ďábelský Nagase, tak zbývá, ne poprvé a určitě ne naposledy, dodat: Rock Will Never Die!

Bavilo mě to. A to tak že hodně. A to finále! Tak skvostné finále jsem už dlouho neviděla. Bez patosu a ještě s humorem. Naprosto ideální stav. Když si k tomu přidám dvojku Sung Dong Il a Kim Kwang Gyu, tak to už je prostě nadstandard. Ještě teď se musím smát, když si na ně vzpomenu. :^)))

Pro deštivou neděli strávenou s kamarádkou u telky ideální, i když Nobuta to nebyla. Velké plus seriálu je Yamapi, který si svoji roli opravdu užíval a kvůli němu bych i šla výš. Ale nepůjdu právě proto, že to nebyla... No, to už jsem psala. :^)

Není to Kamisama Mou Sukoshi Dake, které mě srazilo na kolena. Ale i tak je to krásný příběh, kterému věříte od první do poslední minuty. Civilní, smutný a občas i k pousmání. Tenhle žánr Japonci prostě umí. Zaskřípalo mi to v podstatě až ke konci, kde mi jedna scéna přišla na můj vkus docela přes čáru. Ani to mi ale nezabránilo, abych rozostřeným zrakem hledala kapesník.

Ne, že by mě příběh do sebe vtáhl, neměla jsem potřebu koukat pořád dál. Ale bavilo mě to. Hlavně mužská část. Retro začátky neměly chybu. Jinak nějak nevím, co víc napsat. Snad jenom, že nejlepší ze všeho bylo OST, na kterém jsem se stala závislou a Lee Jong-hyunovo My Love jsem si dneska pustila už asi desetkrát. :^) 3,5*

Co je české, to nestojí za nic. Jak jinak. Nějak mě to už nepřekvapuje. I kdyby bylo tohle dílo sebehorší, o dvě třídy výš ho zákonitě musí dostat ústřední dvojice a hlavně pak paní Stašová. Ne nadarmo dostala za roli v Soulu (Seoul International Drama Awards) v roce 2015 cenu za nejlepší ženskou hereckou roli.